Nejen mé potíže s Lízinkou
Zdramatizovat Katyni, svůj neznámější a do mnoha evropských jazyků přeložený román, Pavla Kohouta napadlo po zhlédnutí její jevištní verze v Profidivadle, studentské amatérské scéně brněnské Fakulty informatiky. Vlastní divadelní adaptaci psal pro Divadlo na Vinohradech, jež je – s vynucenou normalizační přestávkou – dramatikovou domovskou scénou bezmála tři čtvrtě století. Tamní dramaturgie však tuto nabídku odmítla posudkem, v němž šéfdramaturg Jan Vedral mnoha učenými slovy zdůvodňuje, proč si myslí, že by případná inscenace byla propadákem poškozujícím autora samotného. Vedralovu argumentaci jistě nelze brát na lehkou váhu, jenže prověřit hodnotu a apelativní možnosti každého dramatického textu může s definitivní platností jen a jen jeho uvedení na jeviště.
Hereckou hvězdou světové premiéry Kohoutovy Lízinky v Divadle Horní Počernice se stala Lenka Kožíšková v titulní roli FOTO KAREL CUDLÍN
Nyní jsme toho svědky v ochotnickém (sic!) Divadle Horní Počernice, ano, v tomtéž divadle, v němž měla v roce 1975 navzdory režimu českou premiéru slavná Žebrácká opera zakázaného Václava Havla. Jak to tedy s Lízinkou, jak její tvůrce nazval dramatizaci své „černé“ prózy, je? Nemá smysl vykládat její obsah, potenciálním zájemcům doporučuji cestu do Počernic, soudě dle dlouhého spontánního potlesku premiérového publika bude mít inscenace ženského režijního dua Jana Sůvová – Klára Šimicová ještě řadu repríz.
Rozsáhlá Katyně je ve svém celku obšírnou metaforou totalitní společnosti a její jádro – katovská škola s maturitou – pak orwellovským světem se vším všudy. A různě vkládané a interpretované dokumentární návody z historie poprav a takzvané penologie vtiskují knize až hororový nádech gotického románu.
Dvě hodiny jevištního času si ovšem vynutily značnou redukci původní takřka čtyřsetstránkové předlohy. A tak se kniha smrskla především v samotný příběh a další literární vrstvy v něm hrají jenom okrajovou roli. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že na jevišti sleduji televizní inscenaci, která svým lineárním řazením scén a jejich „civilistním“ ztvárněním uvízla v šedesátých či sedmdesátých letech minulého století. Dramaturgický posudek (se svolením autora otištěný v programu k představení) nemá pravdu, když tvrdí, že téma poprav je v dnešní době neaktuální. Millerovy Čarodějky ze Salemu například pracují s inkvizičním procesem, dokonce ze 17. století, a jak silně zasahující drama to stále je. Vždy záleží na uchopení tématu a já nejsem s to rozsoudit, zda příčina určité plochosti inscenace tví ve způsobu nastudování, či je zakleta v textu. A připouštím, že mě mohla zmást i chudoba výpravy ze dvou paravánů, řady židlí, stolku a pouze několika katovských rekvizit ve finále.
Amatérští herci vložili do svých úloh vše, co mohli: zaujetí, nadšení i jistou dávku hravosti. Hereckou hvězdou tu však je jedině Lenka Kožíšková v titulní roli. Lízinka Tachecí je bytost záměrně němá. A jen si to zkuste, po dvě hodiny neslézt ze scény, neříct slovo, a přitom jevištně existovat! Lenka Kožíšková to zvládá s bravurou, kterou bych u ochotnice nečekal. Rozpačitými úsměvy, častým pukrlem, jakousi lehce vyjevovanou stydlivostí, za níž ale tušíme běsy, a tváří „nevinnost sama“ je tato němá Lízinka nejzajímavější a nejživotnější postavou inscenace.
Zbývá otázka, co by bylo, kdyby… Kdyby Lízinku inscenovali profesionální divadelníci, patrně by vsadili na frašku s prvky absurdity, která je její žánrovou podstatou. Kdyby na Vinohradech měli víc odvahy riskovat, mohla se Lízinka stát třeba diváckým šlágrem, anebo – já ty obavy chápu – totálním propadem. Ale teprve po této zkoušce bychom doopravdy věděli, jak to s dramatickou hodnotou poslední hry Pavla Kohouta je.
Divadlo Horní Počernice, Praha – Pavel Kohout: Lízinka. Režie Jana Sůvová a Klára Šimicová, hudba Adam Březík a Daniela Kočí, výprava Matěj Čech. Premiéra 6. dubna 2019.
Komentáře k článku: Nejen mé potíže s Lízinkou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
