Divadelní noviny > Kontext

Ve Vídni šly hodiny jinak

To, že zemřel Pavel Landovský, jsem se od své dcery Anji dozvěděl až po dvou dnech. Seznámila se s ním před více než třiceti lety ve Vídni a věděla, že mě zpráva hluboce zasáhne.

ACHIM BENNING
intendant vídeňského Burgtheateru v letech 1976–1986

Naposledy jsme se viděli před čtyřmi lety na jeho oslavě v Činoherním klubu při Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Pokoušel se toho večera 11. listopadu 2010 o definitivní rozloučení s jevištěm. Na scéně se odehrával příjemný program na odchodnou, vedly se milé, přátelské rozhovory, byla to hezká příležitost, jak si Pavla ještě jednou užít. Přesto byl večer svým způsobem smutný a vzpomínky nebraly konce. A vyvstaly před očima znovu a s novou silou – jak říkal Goethe – vzpomínky na „české časy“ Burgtheateru, který tehdy Václav Havel nazýval svým mateřským divadlem. Sice to bylo jen pár let v našem životě a nejspíš jen několik okamžiků v dějinách Burgtheateru, pro nás dva to však žádná podružná epizoda nebyla. Prosba Divadelních novin zavzpomínat na Pavla Landovského je pro mě poctou, uvádí mě však také do rozpaků, neboť mohu přispět jen malou vídeňskou poznámkou pod čarou.

V Burgtheateru debutoval Pavel Landovský 7. dubna 1979 v Gogolově Revizorovi v roli okresního lékaře pod patronátem Pavla Kohouta a režiséra a scénografa Pavla Bílka. Dostalo se mu přátelského přijetí a pochopení souboru, který na zkouškách rychle postřehl, že na jeviště přichází v malé roli velký herec, s nímž se zprvu mohli dorozumívat jen rukama a nohama.

V této inscenaci, a v téměř všech následujících, bylo jich kolem dvaceti, v nichž Pavel Landovský za mého ředitelování v Burgtheateru vystupoval, se pro něj mohly najít větší, důležitější role než ty, které hrál. Jistě to pro něj bylo trpké, nedalo se na tom však nic změnit, protože jazykovou bariéru odbourával jen pomalu. Jeho dlouholetý tuhý boj o cizí německý jazyk si získal respekt a obdiv nás všech. Nakonec byl však úspěšnější než většina jeho německojazyčných spolutrpitelů, kteří museli emigrovat kdysi za časů nacismu.

Na počátku se však mnohdy ocital v jazykové tísni, obzvláště pak v jednom televizním interview po zbavení občanství v roce 1980, kdy mu rozčilení zabránilo vyjádřit, co měl na mysli. To podnítilo nemalý počet diváků k nepředstavitelným, přímo hnusným xenofobním dopisům, z velké části podepsaným českými jmény. Tehdy jsme poznali, že „morbus austriaticus“, jak nazval Friedrich Heer rakouskou formu sebenenávisti, postihl i potomky dřívějších českých emigrantů. Dopisy směřovaly na ředitelství divadla, na Spolkový svaz divadelníků, do redakce rakouské televize ORF, bohužel však i osobně Pavlu Landovskému. Téměř nikdo z pisatelů nebyl návštěvníkem divadla. Pro Pavla to tenkrát byla velmi těžká doba. V jakém nepřátelském marastu se to ocitl! Divadlo však zůstalo tohoto neřádstva ušetřeno.

Na naše české kolegy se také samozřejmě zaměřili nepřátelé mého vedení. Roli tu hrála nenávist bulvárního tisku a části opozice proti Brunovi Kreiskému, vůči levicovému ředitelství, označovanému za kryptokomunistické, a zášť někdy zasahovala i naše české partnery. Mnoho lidí, a bohužel i část médií, zásadně považovalo ty, co přicházeli z druhé strany železné opony, za komunisty. Jako členové Burgtheateru se rovněž stali oběťmi excesivní polemiky s naší takzvanou východní politikou. Ta spočívala v podstatě ve vědomí, že mocní, jak pronesl Václav Havel, se obávají slova, nikoliv ale mlčení, a tak jsme odmítli veškeré úvahy na bojkot a od počátku vsadili na spolupráci s autory, režiséry a herci ze zemí Východu, téměř výlučně na ty, kteří se ve svých zemích ocitli v tísni a nemohli vykonávat svá povolání.

Na počátku toho programu byl mimochodem taky Čech, totiž režisér v emigraci Alfréd Radok, jenž měl inscenovat první provedení Havlovy Audience a Vernisáže. Zemřel 22. dubna 1976 ve Vídni během příprav na práci v Burgtheateru. Inscenaci převzal Vojtěch Jasný. Havel uspěl jako autor, Pavel Kohout se stal členem dramaturgie, byl autorem Burgtheateru a režisérem, ovšem prvním českým hercem v souboru Burgtheateru byl Pavel Landovský. (Později následoval Valtr Taub.)

Jeho angažmá vyvolalo mimořádný rozruch, a to proto, že herci jsou v očích vídeňského kulturního publika podstatně důležitější, uznávanější, výraznější, a tedy i oblíbenější než autoři, režiséři, neřkuli dramaturgové.

Rok 1979, na jehož počátku se Pavel Landovský stal hercem Burgtheateru, byl snad přímo „český“. V říjnu došlo k zbavení občanství Pavla Kohouta a v této souvislosti k značným „strategickým“ výhrůžkám ČSSR vůči Rakousku. Politická situace se vyhrotila. V reprezentativních výzkumech veřejného mínění na téma „disidenti v Rakousku“ tenkrát převažoval názor, že pomoc disidentům, jak ji praktikoval Burgtheater, jen zbytečně dráždí komunistické pohlaváry, a tím Rakousko ohrožuje.

V Praze započal proces proti Havlovi, Dienstbierovi a dalším. Na to jsme ve spolupráci s Amnesty International reagovali havlovskými akcemi v Burgtheateru a v Akademietheateru. Pavel Landovský měl koncem toho roku po Fortelovi ve Snu noci svatojánské a Kropilkinovi v Letních hostech svou třetí premiéru v Burgtheateru. Právě s touto krásnou malou rolí se v následujícím roce zcela nevinně dostal do povážlivého politického konfliktu mezi Rakouskem a SSSR. Těsně před „státním hostováním” Burgtheateru s Gorkého Letními hosty, Goethovou Ifigenií a Nestroyovým Namlouváním a ženěním v Moskvě a Leningradě Rusové stáhli vízum, které už Pavlu Landovskému udělili, zjevně na nátlak Čechů, kteří Landovského bleskurychle zbavili občanství. Zdráhali jsme se Kropilkina přeobsadit a dočkali se solidární podpory vlády. Ministr zahraničních věcí Pahr postup sovětské strany označil za porušení Závěrečného aktu z Helsinek a ministr školství Sinowatz odřekl souběžně plánovanou státní návštěvu v Moskvě. Byl to bezpříkladný akt solidarity státu s hercem. Slavná kapitola v dějinách rakouské kulturní politiky!

My divadelníci jsme v Rakousku ani v tomto okamžiku nepotřebovali onu v západním Německu tolik vzývanou „politickou odvahu“ vůči vrchnosti. Jako vždy ve všech českých záležitostech s disidenty jsme se dočkali bezmezné podpory vlády Bruna Kreiského a spolkového prezidenta. Jiří Gruša o tom pro jedny rakouské noviny v roce 2008 prohlásil, že na Západě bylo podstatně jednodušší nebýt konformní vůči moci než nebýt konformní vůči trhu. Pojmenoval tím rozdíly mezi osmašedesátníky na Východě a těmi na Západě, neboť během svého prvního pobytu v západním Německu došel k závěru, že osmašedesátník z Československa a osmašedesátník z Německa jsou dvě rozdílné identity. Pravil: Svoboda byla pro nás z Východu především kategorií moci individua, nikoliv společnosti. To nikdo ze Zápaďáků nechápal. Tak se také stalo, že se západoněmecké veledivadlo disidentům celkem nevšímavě vyhýbalo.

Ve Vídni šly tedy hodiny jinak. Tady by se mohlo Grušovo formulační duo rozšířit do tria a k „českým časům“ v Burgtheateru by se dalo říct: Mohli jsme snadno pracovat „konformně vůči moci“, dokonce i „konformně vůči trhu“, už ale ne „konformně k médiím“ – a to byl tenkrát ve Vídni ještě rozdíl.

Možná jsem v nekrologu významného herce nemístně mnoho hovořil o politice a příliš málo o umění. Bylo by to nesrovnatelně složitější, neboť pomíjivé divadelní umění se často vymyká popisu. Předpokládám, že v Praze se umění Pavla Landovského působivě připomíná kompetentními nekrology, filmy a záznamy divadelních představení.

Chtěl jsem pouze přidat poznámku z Vídně, vyjevit velké sympatie k báječnému herci, jenž ve Vídni leckdy trpěl, ale zároveň byl jistě mnohdy šťastný, a jemuž se vedle ubohoučkých útoků dostalo za mých časů v Burgtheateru i mnoha sympatií a uznání – byl ceněn jako sebevědomý člověk, antipod oportunismu a jako umělec a partner významných kolegů a režisérů, již si ho velmi vážili – například Angličan Jonathan Miller, Polák Erwin Axer, Rus Jurij Ljubimov, Rakušan Michael Kehlmann, Němec Peter Palitzsch a později i Peter Zadek v následujících spíše nepolitických časech Burgtheateru, když Pavel Landovský svými mezinárodními filmovými úspěchy získal také uznání těch, jimž býval lhostejný.

Už je to dávno, co se vrátil domů do svého Činoherního klubu ve skvělé roli Sládka v Havlově Audienci, čtrnáct let po vídeňské premiéře. Tady se naposledy prolnuly naše vzpomínky, také ty na naši spolupráci bohatou na anekdoty v mých nestroyovských inscenacích. To už má vídeňská ředitelská éra skončila.

Při úmrtí člověka, který v mém životě zůstává dál, myslím na útěšnou větu velkého německého spisovatele Theodora Fontana, kterou bych chtěl říct i Pavlově rodině, jíž vyjadřuji upřímnou soustrast: Vzpomínka je mnoho, je všechno. A tu teď mám, ta mi zůstane, tu už mi nemohou vzít. A jasně cítím, jak lehce je mi při ní na duši.

Vídeň, 17. října 2014

Přeložil Petr Štědroň

• Autor: DN
• Publikováno: 10. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ve Vídni šly hodiny jinak

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ