Divadelní noviny > Rozhovor

Pavel Oubram: Dejte mi toho lva taky…!

Herec Pavel Oubram je osmnáct let věrný Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích, kde sehrál více než devadesát rolí. Za roli Mathewa v Téměř dokonalé lásce získal loni cenu Jihočeská Thálie. Kromě toho má ovšem naježděny tisíce kilometrů po celé republice s projektem LiStOVáNí, který funguje už téměř dvacet let.

V Havelkových Elitách, drsném svědectví z dob totality, jste v Jihočeském divadle hrál jednoho z estébáků. Vyhovují vám takové postavy?

Ten mě bavil, i když byl opravdu hnusný. Zatímco herečky nemají rády, když jsou jejich role vnímány negativně, mně to nevadí. Naopak, je pro mě odměna, když někdo řekne: Ty jsi byl tak odpornej! Podobně jsem vnímal i další postavu té sezony, Neuwirtha v Pokoušení. Režisér Ivan Krejčí ho pojal jako takového troubu, zabedněnce. Rád ve svých postavách objevuji ignorantství nejhrubšího zrna, i když v životě ho nesnáším.

Letos jste dostal roli Starého Dogsborougha v Zadržitelném vzestupu Arthura Uie. Další taková, navíc extrémně starší, než jste nyní vy. Jak jste na ni šel?

Hodně z vnějšku. Přes nadhled nad postavou. Žádné prožívání. Dlouho jsme ladili míru stylizace a nakonec jsme ji snad našli. Tím, že jde o Brechta, který jistou stylizaci vyžaduje, to bylo snadnější. Navíc tu hrálo mnoho kolegyň mužské postavy, takže nějaká moje čtyřicetiletá věková disproporce se tam úplně ztratila.

Politika se dnes dere do dramaturgie divadel. Váš dědeček Luboš Pistorius si s minulým režimem a zákazy docela užil. Takže se u vás o politice asi mluvilo.

Ano, probíralo se to hodně. Pro mě je absolutně nepochopitelné, že prarodiče Pistoriovi měli v sobě hluboce zakořeněnou myšlenku socialismu jako něčeho správného. A bylo pro ně těžké přiznat, že ta ušlechtilá myšlenka nešla tím správným směrem. Hlavně babička přes všechny nespravedlnosti neustále tíhla k Rusku a ke komunistické straně. Kvůli tomu byly v rodině velké rozkoly. Když k nám přišla na návštěvu, nakonec se řeč pokaždé stočila k politice. Naopak mí rodiče vždycky měli úžasné vyhraněné názory na společnost a na politiku. Když máma dostala nabídku zahrát si v MeetFactory v inscenaci Strážci občanského dobra 2 roli, která jí názorově byla proti srsti, hodně s tím bojovala.

Od sportu k divadlu

Předpokládám, že vzhledem k rodinnému zázemí byla vaše volba jít k divadlu jasná.

Ale vůbec ne. Naopak. Mě spíš zajímal sport. Vždycky jsem nějaké dělal. Když jsem skončil s basketem, řekli mi rodiče, že si musím najít nějakou jinou zájmovou aktivitu. Měl jsem sice jednou týdně ping-pong, ale to se našim zdálo málo. Nakonec jsem začal chodit na dramaťák, který vedla máma. S tím souvisely recitační soutěže, nějaká představení a tak.

Měl jste jako herecké dítě nějakou zkušenost z profesionálního divadla?

Když jsem byl kluk, táta hrál v Městských divadlech pražských. Bylo to na počátku devadesátých let a sháněli někoho na dětské role do Káčka, konkrétně do Kafkova Procesu (1991). Táta se mě zeptal, jestli bych tam chtěl hrát a proč. Já jsem kývl a řekl jsem, že kvůli penězům! To tátu uspokojilo a vzal mě na konkurz. Ale v té době jsem ještě vůbec neuvažoval o tom, že budu hercem.

Nakonec jste přece jen k divadlu došel.

Hlásil jsem se na DAMU, ve třetím kole nás bylo třináct a vzali sedm. Naši navrhli, abych to zkusil na Vyšší odbornou školu hereckou, a mně se tam tak zalíbilo, že už jsem další pokusy o DAMU vzdal.

Na herecké škole se tehdy sešel kvalitní tým pedagogů – Jan Hartl, Helena Glancová a Eva Hodinová. Vaše skupina, z níž pochází i Lukáš Hejlík, se jim líbila, ale nebylo to jednoduché.

Později jsem se dozvěděl, že nás tito pedagogové pořád dávali za vzor studentům v dalších ročnících a ti nás kvůli tomu upřímně nesnášeli. Chápu, to by otrávilo každého. Ale ani pro nás to zpočátku nijak pohodově nevypadalo. Po prváku jsme dokonce za pedagogy zašli s tím, že jsou na nás strašně přísní a že nás nemají rádi. Ale vysvětlili jsme si to a do konce studia byl náš vzájemný vztah velmi blízký. Z odstupu času musím říct, že mě velmi ovlivnili. Dodnes čerpám z toho, co nám o herectví říkali. Zpětně odhaluju smysl mnohého, co jsem tehdy, kvůli nedostatku zkušeností, nechápal. Ale myslím, že i my jsme je docela pozitivně ovlivnili, že to byl oboustranně inspirativní vztah.

Zkušenost s Otomarem Krejčou

Už v době studia jste dostali možnost spolupracovat s Otomarem Krejčou v Národním divadle.

To bylo zajímavé. Myslím, že Krejča nás znal jen z doslechu, věděl o nás od paní Glancové a pana Hartla. Dělali jsme mu tehdy s Lukášem asistenty režie na Minettim (Portrét umělce jako starého muže, 2001 – pozn. red.) ve Stavovském divadle. Takže jsme měli možnost vidět celý proces zkoušení od začátku, včetně toho, jak zkoušel s Františkem Němcem v kanceláři. Dal nám za úkol psát nějaké postřehy, které pak hodnotil, měli jsme u něj vlastně druhou školu. Nakonec vzal do inscenace celou naši skupinu, hráli jsme v Minettim partu mladých lidí. Celé zkoušení pro nás bylo trochu bizarní: vždycky nám zadal, abychom si něco vymysleli, a pak nám to celé předělal po svém. Pro nás začátečníky to ovšem byla dobrá zkušenost.

Prý jste u Krejči měl hrát Hamleta v Národním.

Když jsem po škole nastoupil do Budějovic, Krejča mi volal, že by se chtěl přijet podívat na našeho Hamleta, kde jsem hrál Horacia. A zároveň mě pozval k sobě do vily. Tam mi dlouze povídal o tom, jak a kde režíroval Shakespeara, a nakonec mi prozradil, že právě dostal nabídku z Národního divadla, kde by mohl režírovat vytouženého Hamleta. Po třech hodinách jsem se nesměle zeptal, proč mi to všechno vypráví. A on odpověděl, že si Hamleta nedokáže představit s nikým jiným než se mnou. Byl to pro mě absolutní šok. Nakonec ale z té inscenace kvůli jeho zdravotním problémům sešlo.

Jak jste Krejču vnímal jako začínající herec?

Když mi něco povídal, neměl jsem odvahu ani ceknout. Protože většinou když člověk řekl cokoli, Krejča mu dal mu najevo, že to je nesmysl. Měl své jasné vidění věcí a jiný názor nepřicházel v úvahu. Vzpomínám, jak se přišel podívat na Kašpara Hausera (za tuto roli byl Pavel v užší nominaci na Cenu Thálie – pozn. red.), když jsme hostovali ve Švandově divadle. Po představení mi řekl: Jo, jsi herec, ale děkovačka byla hrozná! A vynadal mi, že už při třetí klaněčce bylo vidět, jak jsem s výkonem spokojený, a že JEHO herci si dovolí usmát se až po desáté oponě.

Podle zásady herce nikdy nepochválit a hnát ho k lepším výkonům?

Moc si nedokážu představit, jak by to vypadalo, kdyby došlo ke zkoušení Hamleta v Národním. Vím, že Krejča musel vyvinout obrovské úsilí, aby mu dovolili obsadit do hlavní role nezkušeného herce z Budějovic. Kdoví, co by se stalo, kdybych v jeho očích neuspěl.

Jihočeská rapsodie

Jak jste se dostal do Českých Budějovic?

Když jsme končili školu, byli jsme jako skupina velmi dobře sehraní a měli jsme naivní představu, že půjdeme někam společně. Rozeslali jsme kolektivní žádost na všechny strany, ale nikdo se neozval. Pak jsme se s Lukášem dozvěděli, že v Budějovicích shánějí kluky. Tam nás vzali.

Prý sháněli vyloženě vysoké kluky.

Já měl jednu dobu podezření, že nás vzali právě proto, že jsme byli tak vysocí. Hledali vysoké partnery k Věře Hlaváčkové. Bylo fajn, že nás tehdy do Budějovic přišlo mladých víc. Kromě Lukáše a mě ještě spolužačka Věra Hollá, pak Dana Verzichová a Tomáš Drápela. Zase když nás bylo tolik, nebylo úplně jednoduché získat nějakou větší roli v té věkové kategorii.

Vzpomínáte na svou první roli?

Byl to Petr v Příbězích obyčejného šílenství. Zpětně si myslím, že jsem nebyl obsazen úplně šťastně, i když jsem tu roli měl rád. Petr Zelenka ji napsal jako čtyřicátníka – v Dejvickém divadle i ve filmu Petra hrál Ivan Trojan. Ale režisér Jarda Janeček obsadil do rolí vesměs mladé herce. Někdy bych si tu roli rád zopakoval, myslím, že teď by byla přesně pro mě.

S Petrem Zelenkou spolupracujete opakovaně.

Mě práce s ním strašně baví. V Job Interviews jsem měl dvě menší role, terapeuta a taky manžela Věry. Zase jsem hrál staršího, než jsem byl. V Psu baskervillském na otáčku jsem dostal roli inspektora. Pak jsem v jednom představení musel zaskočit Sherlocka Holmese za Karla Rodena. Bylo jasné, že diváci se těšili na něj a ze mě budou zklamaní, tak jsem to nejprve chtěl odmítnout. Ale nakonec Holmese hraju pravidelně, mám ho rád a myslím, že jsem ho neudělal úplně špatně. Naposledy mě Petr vzal do inscenace Živý obraz. Pracuje se s ním dobře – nabízí hodně prostoru, aby si herec pojal roli podle svého. Mantinely vymezí teprve tehdy, když má pocit, že hodně uhýbáte z jeho koncepce. Živý obraz už má po derniéře, ale je šance, že by se mohl nadále hrát v Praze v Komedii. Škoda, že si letos na Krumlově nezahrajeme. Každý rok sice trochu reptáme, jak je sezona dlouhá a že si vůbec neodpočineme, ale teď to všechny mrzí. Mě o to víc, že se letos chystala premiéra nové Zelenkovy hry a já měl hrát slovutného Leonarda da Vinciho. Tak doufám, že se k tomu za rok vrátíme.

Zažil jste v Jihočeském divadle celou éru Martina Glasera. Vzpomínáte na ni v dobrém?

Za jeho vedení zde byla velmi silná pánská šatna: Ondřej Veselý, Ondřej Volejník, Zdeněk Kupka, kteří odešli na Palmovku. Přes ně jsem se těžko dostával k nějakým větším rolím. Léta jsem to bral tak, že jsem byl se sezonou spokojený, když jsem dostal jednu věc, která mě opravdu bavila. A to se vždycky povedlo. Rád vzpomínám třeba na Osiřelý západ, na Otce Welshe, opět postavu mnohem starší než já. Ty starší role jsou asi můj osud…

Glaser vám ovšem ve hře Jana Vedrala Kašpar Hauser – Dítě Evropy dal hlavní roli. Všimla si vás tehdy i komise Cen Thálie.

Ta role společně s Kryštofem Wrenem z Pasti na myši nastartovala naši velmi dobrou spolupráci s Martinem Glaserem. Kašpara jsem měl velmi rád už proto, že bylo zajímavé zkoumat vývoj absolutně neposkvrněného člověka, který nezná vůbec nic, protože do svých šestnácti let byl zavřený ve sklepě, v normálně myslícího chytrého mladého muže. Sledovat, jak ho ovlivňuje okolí, společnost. Díky jasné lince od začátku do konce postava nekladla odpor, všechno šlo přirozeně. Všichni si pochvalovali, jak dobře se jim zkouší. Nějak to tehdy všechno správně zapadlo jedno do druhého.

Kolik představení jste hrál měsíčně?

Jednu dobu až dvacet. Teď je to o něco méně, tak čtrnáct patnáct. Na oblasti je výjimečné dostat „volný turnus“, tedy dva měsíce nezkoušet. Člověk jede v provozu pořád. Přestože dokážu být velký povaleč, mám zápřah rád. Když se má dělat něco nového, chci být u toho. To mám po tatínkovi, který chtěl taky dělat úplně všechno jako ten Klubko ze Snu noci svatojánské: Dejte mi toho lva taky…!

V regionu se diváci v divadle chtějí hlavně bavit. Jak vnímáte zábavný lehčí repertoár?

Právě tím je práce v regionu obohacující, člověk si zkusí opravdu všechno. Já nejsem, ani nechci být, hercem jednoho žánru. Pestrost se mi líbí. Když jde o dobrou komedii, baví mě stejně jako diváky. V Budějovicích jsem ale vždycky zažil osvícené vedení, vyloženě hloupé věci se nedělaly. Minulé vedení naučilo diváky chodit i na náročnější kusy a v tom pokračujeme i dnes.

Já měla na mysli tzv. vyšší bulvár, třeba saturninovskou komedii Zavolejte Jeevese.

Shodou okolností jsem si zahrál i v Saturninovi – postavu Slabihoudka, hlavního hrdiny, který v knize ani nemá jméno. A Jeeves je obdoba sluhy Saturnina. Baví mě postava i hra, protože je v ní inteligentní humor, a rozhodně má své místo v repertoáru. Stejně jako Vondruškův Ďáblův sluha, který je diváckým hitem. Tam hraju Oldřicha z Chlumu, který je – jak říká Tomáš Drápela – chodící plus.

Chodící plus i úchyl

Tělesnou konstitucí odpovídáte milovníkovi, ale často hrajete různé bizarní nebo úchylné postavy.

Sestava rolí se u mě dost měnila. Dlouho jsem hrál takové nanicovaté kladné role, až jsem si říkal, že už bych chtěl konečně dostat nějakého „záporáka“. Dnes si naopak říkám, jestli těch divných rolí není poslední dobou až moc. Skutečně romantických rolí jsem si zahrál strašně málo, snad jen Hanse v Ondině ještě na škole. V Budějkách byl do rolí romantických hrdinů dlouho obsazován Ondra Veselý. Až když kluci odešli do Prahy, začal jsem dostávat role, na které jsem si předtím ani nesáhl. Je paradoxní, že třeba k roli doktora Gilroye v Nebezpečném experimentu, kterou lze považovat za temně romantickou, jsem se také dostal náhodou. Byla to původně dramatizace pro rozhlas, kde jsem Gilroye namluvil, ale na jevišti jsem s rolí nepočítal. Mluví se o něm jako o španělské tváři, muži s ostře řezanými rysy. Když se u nás hra začala zkoušet, měl ho hrát Tomáš Havlínek. Ale na začátku zkoušení si poranil nohu, a tak jsem naskočil já, i když se mi do toho moc nechtělo. Z nechtěné věci nakonec vznikla oblíbená záležitost. Objevil jsem úžasný příběh člověka, který byl na vrcholu, měl všechno a najednou to – i kvůli své pýše – ztratil.

Postava během děje zešílí. Je to pro herce náročné na psychiku?

Člověk se do role musí ponořit, ale já mám naštěstí velmi rychlé psychické odbourávání, jsem schopen se z toho pocitu rychle dostat. Takže mnohem náročnější pro mě byla fyzická zátěž. Přestože je představení krátké, cítil jsem se vždycky jako po náročném tenisovém dni. Strašně mě bolely nohy. Po každé generálce jsem si musel lehnout do vany a relaxovat, protože jsem byl fyzicky úplně vyřízený.

Psychicky náročná je i role Mathewa v Téměř dokonalé lásce, za kterou jste byl oceněn Jihočeskou Thálií. Na první pohled obyčejný, nenápadný člověk, u kterého se probouzejí běsi jakoby zmáčknutím knoflíku.

Baví mě na ní dvě roviny mužské manipulace ve vztahu k unesené dívce Chloe. Mathew to má v hlavě pomotané, ale v určitém kontextu je jeho chování logické. Tím jeho úchylku neobhajuju! Je tam i postava novináře Grega, který chce Chloe zjevně využít pro svou slávu a dělá to strašným způsobem. Když jsem se dozvěděl, že budeme dělat tuhle hru, počítal jsem najisto s rolí novináře. A když jsem dostal únosce, byl jsem úplně nadšený. Bavila mě jeho záhadnost, jeho dvě tváře. A zkoušení s Adamem Svozilem a Kristýnou Kosovou bylo úžasné. Protože přesně vědí, co chtějí, ale dokážou k tomu herce přivést nenásilně, nechat mu dostatek tvůrčí svobody.

Tváří v tvář divákovi

Naposledy v této sezoně vás potkaly dvě zajímavé role na Malé scéně. Jak vnímáte rozdíl mezi klasickým kukátkem a intimní scénou na půdě divadla, kde jsou diváci na dosah?

Je to podobné jako s těmi žánry. Mám velmi rád malé divadlo, malé prostory, kde je vidět každý detail, ale nevadí mi ani větší jeviště. A hrát na otáčku v Českém Krumlově je jedinečné zase jiným způsobem. Baví mě střídání. K tomu je dobrý i náš projekt LiStOVáNí, kde se ocitáme v hodně různorodých prostorech. Od tělocvičny po malou soukromou půdu, kde se diváci musí zout.

Letos jste na Malé scéně hrál dvě velmi odlišné inscenace. „Vztahovku“ Dobrý proti severáku a komiksově stylizovaný Nesmír. Mám pocit, že obě hrajete s radostí.

Rozhodně. Zkoušení sci-fi „muzikálu“ Nesmír byla jízda. Divil jsem se sám sobě, když jsem při svém vytížení a bez pěveckých zkušeností požádal Frantu Hniličku a Dana Kranicha, kteří projekt dávali dohromady, aby mě do toho vzali. Bylo to hektické, ještě pár dní před premiérou nestál kámen na kameni. Ale nakonec jsme to s pomocí „světlé strany síly“ i díky zásahu dobrých duší Kamily Motlové a Janka Lesáka dotáhli do zdárného konce. A opravdu si roli svérázného zloducha užívám. Dobrý proti severáku je pro mě srdcovka už z LiStOVáNí. Navíc si můžu zahrát s tak skvělou herečkou, jako je Helena Dvořáková!

Jak se hraje na otáčku v Českém Krumlově? Jaké překážky nebo výhody toto prostředí hercům nabízí? Posuzuji to z pozice diváka, kdy jsem si romantiku open-air prostoru užívala, ale na druhé straně přetrpěla Psa baskervillského za hustého deště.

Mírný déšť dodává věcem jako Pes baskervillský, Macbeth nebo Dracula neuvěřitelnou atmosféru, ale pro diváky je to samozřejmě nepříjemné. Patrně horší než pro herce. Protože diváci sedí celou dobu v pláštěnkách, do kterých jim buší déšť, asi toho moc neslyší a může jim být zima. My se přece jen hýbeme, a přestože jsme promočení, není to tak hrozné. A když je hezký letní večer, vyloženě si to užíváme.

Láska zvaná LiStOVáNí

Když jste do Budějovic s Lukášem Hejlíkem a Věrou Hollou v roce 2003 přišli, začal dnes legendární projekt LiStOVáNí. Jak?

Jednoduše. Lukáš byl vždycky akční. Přišel tehdy s nápadem, že si uděláme „svoje“ představení podle naší oblíbené knihy Oceán moře od Alessandra Baricca. Mělo to být takové jednoduché převyprávění knížky, v němž využijeme princip měnění postav a střídání vyprávění a akce. V té době nás oslovila vedoucí místního antikvariátu, že má k dispozici malý prostor, kde by chtěla dělat kulturní akce. Navrhla nám, zda bychom udělali nějakou scénickou koláž z knížek Emila Hakla. Dali jsme se do toho, LiStOVáNí nás začalo ohromně bavit, postupně se nabalovaly další knížky a další lidé. Dnes má LiStOVáNí na kontě více než sto titulů a stovky repríz po celé republice.

Ve stále stejném složení?

Původně jsme byli jedna parta, ale po odchodu Lukáše do Brna už nebylo tolik času se scházet; vznikla budějovická, brněnská a pražská parta. Už to nejde zvládat v malém počtu lidí, protože se uskuteční více než 800 představení do roka a s jednotlivými knížkami se pořádají turné po celé republice.

Prý máte rekord devět představení denně. To snad ani není možné.

Je to už na hraně. Navíc se ta představení neodehrála na jednom místě, začínali jsme v Teplicích a končili v Budějovicích. Normálně dáme za den v pohodě tak čtyři představení. I když Lukáš je ještě výkonnější – dokáže jich absolvovat i deset denně.

Co takový nápor dělá s hlasem?

I díky Krumlovu a tomu, že jsem chodil jeden rok na zpěv, mám slušně posazený hlas a nemívám s ním většinou problémy. Na začátku se mi na Krumlově pravidelně stávalo, že jsem se překřikl. Ale člověk si zvykne. Všechno je záležitost tréninku, dnes se mi to už nestává.

LiStOVáNí je autorský projekt, který vychází z nově vydávaných knížek. Nejde tu jen o hraní, ale předtím je třeba připravit scénář, digest z knížky, aby představení netrvalo déle než hodinu.

Knížky vybírá téměř výhradně Lukáš, od počátku dělá celý dramaturgický plán. Kdysi jsme připravovali scénáře společně, což bylo vzhledem k našim dosti rozdílným pohledům na věc přínosné. Navzájem jsme si posílali úpravy a výsledný tvar čtení postupně krystalizoval. Teď máme práci rozdělenou. Musím říct, že udělat úpravu knížky je těžké, zabere to strašně moc času, ale hodně mě to baví. A myslím, že už to docela umíme. A mám radost, že se naše aktivita stala vzorem pro podobné komorní projekty.

Zatímco v LiStOVáNí jste režiséry sami sobě, v angažmá jste zažil mnoho režisérů, mnoho rozdílných přístupů k tvorbě. Máte raději větší prostor pro vlastní improvizaci, nebo zcela přesné pokyny od režiséra?

Tohle je se mnou zvláštní. Já se vlastně nebráním direktivnímu režírování, když vidím, že režisér přesně ví, co chce, a dokáže mi ve hře odhalit nové významy a posuny. Ale zjistil jsem, že nejlíp to člověk pochopí, když se kouká zvenku. K tomu poznání jsem došel, když u nás režíroval Michal Lang. Ze začátku jsem přesně nevěděl, kam mě chce vést. Ale když jsem viděl, jak režíruje ostatní, pochopil jsem. Když o tom uvažuju, vlastně nemám rád, když se vše nechá jen na herci. Ale baví mě, když se můžu v rámci vymezených mantinelů svobodně pohybovat.

LiStOVáNí s Bubnem

Pavel je stejně vysokej jako já. A když jsme spolu skončili VOŠHku a zaslechli: Hele, v Budějcích hledaj dva vysoký kluky, neváhal jsem a začal jednat. Já byl pak vždycky takovej ten manažer, kterej se nebál něco říct, Pavel pak vždycky ten talentovanej dříč, kterej by naopak neřek nikde ani ň. Byli jsme kamarádi, byli jsme spolužáci, byli jsme spolubydlící na divadelní ubytovně. Bavily nás knížky a divadlo, nastoupili jsme do těch Budějc a já věděl, že musím prostě dělat ještě něco jinýho. A tak vzniklo LiStOVáNí. Mě pak předraftovali do Brna, dneska už divadlo nedělám vůbec. Pavel zůstal věrnej Budějcím, ale i tomu našemu kočovnýmu cirkusu. A za to jsem mu vděčnej. Jestli jsem ten projekt vlastně stavěl taky tak, aby nás udržel v kontaktu, daří se to sakra už osmnáct let!

Slovo srdcař je dneska asi nadužívaný, ale Pavel Oubram svým charakterem a přístupem absolutně vystihuje jeho význam. Pavel žije pro divadlo, v tomhle je prostě po dědečkovi a svých rodičích. Jeho maminka divadlo miluje. Jeho táta, Standa, byl přesně ten stejnej srdcař. Taky s náma hrál v LiStOVáNí, za to jsem strašně rád. Pamatuju si, jak jsem jako mladej student a úplný jelito jezdil na představení do Mostu, kde byl opravdovým bardem, pamatuju, jak jsem ho měl rád, ten jeho hlas. Po letech jsem ho už slyšel jen říkat, jak je to divadlo hrozný a co ho všechno trápí. Přitom to vlastně miloval a nikdy z toho neodešel. A myslím, že Pavlík, kterýmu od školy dodneška říkáme Buben, dopadne stejně, že bude dál bubnovat rytmus v Jihočeským divadle, který miluje. A doufám, že nás taky naše LiStOVáNí udrží v kontaktu. Vždyť je to naše dítě, z divadelní ubytovny.

Lukáš Hejlík, LiStOVáNí.cz

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 12. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pavel Oubram: Dejte mi toho lva taky…!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ