Divadelní noviny > Rozhovor

Pavel Pavlovský: Jsem spíš skeptik s anarchistickými sklony

Herec Pavel Pavlovský oslavil v prosinci pětasedmdesáté narozeniny. Po více než padesáti (!) letech na scénách Divadla J. K. Tyla v Plzni je – jak se zdá – stále v kondici. Tvrdí, že tuto dispozici má v genech a od pánaboha, a se skeptickým smyslem pro humor dodává: Zaplaťpámbu, že se na svůj věk cítím poměrně dobře. Pořád ještě se ráno vzbudím, vstanu a vím, kam mám dojít…

Vaší první rolí v plzeňském divadle byl Jack Chesney v Charleyově tetě v roce 1965?

Ano, tehdy ještě v Malém divadle, což bylo moc hezké divadélko s krásnou akustikou, hrálo se v něm báječně. Pro činohru bylo jako dělané, ale bohužel se brzy zbouralo a otevřelo se Komorní divadlo.

Jak Plzeň pohltila rodilého Pražáka

Jak jste se do Plzně vlastně dostal?

Zvláštním způsobem. Původně sem měl jít můj kolega z ročníku na DAMU Jan Schánilec. Hráli jsme tehdy v DISKu tři aktovky Thorntona Wildera, já jsem hrál otce rodiny v Dlouhém Štědrém večeru. Z vinohradského divadla se přišel podívat režisér Luboš Pistorius. Líbil jsem se mu, ale za dva dny odletěl pracovně na Kubu, jen řekl kolegům, aby mě došli angažovat. Jenže já tu roli alternoval právě s Honzou Schánilcem! Viděli a angažovali jeho. A já pak dostal nabídku do Plzně místo něj.

Čím si vás pak Plzeň získala natolik, že jste jí až na dvě přestávky zůstal věrný pětapadesát let?

Když jsem přijel do Plzně poprvé, vůbec mě neohromila, naopak. Říkal jsem si, že tady chviličku vydržím a pak rychle pryč! Ale plzeňské divadlo mě pak svojí tvůrčí atmosférou doslova pohltilo. Pohltil mě i divadelní klub, který byl tehdy centrem plzeňského kulturně-společenského dění, scházeli se v něm i výtvarníci, doktoři atd. Postupně jsem si to v Plzni zamiloval a vždy jsem se do ní rád vrátil.

Byla pro rodilého Pražáka Plzeň příliš velká změna?

Jistě, veliká! Do té doby jsem v Plzni ani jednou nebyl. Ale záleží hlavně na lidech, kteří jsou kolem vás, to je rozhodující. V Plzni byli skvělí lidé. Potkal jsem zde svoji životní lásku, Moniku, a tak jsem vytrval.

Mnoho současných absolventů DAMU chce dnes myslím zůstat především v Praze. Také jste se svými spolužáky v šedesátých letech nechtěli z Prahy?

Myslím, že tehdy to nebylo tak vyhrocené jako teď. Velkou motivací zůstat v Praze je dnes množství další herecké práce mimo divadlo, které Praha poskytuje. Té ale za nás nebylo až tolik. Samozřejmě, každý radši zůstal v Praze, než aby šel třeba do Šumperka, ale nebyla v tom myslím nějaká předpojatost. Šlo se tam, kam se dalo, každý byl rád, když zakotvil u kamenného divadla.

Z Plzně jste možnosti další herecké práce mimo divadlo měl?

Mnoho ne. Ale v Plzni byla jedna skvělá věc – rozhlas. Takřka každý den jsme po zkoušce jezdili točit do rádia. Natáčelo se zde hodně pohádek a rozhlasových her, dojížděli sem pražští režiséři. Nebyly za to sice velké honoráře, ale šlo především o zpestření běžné divadelní práce. Televize toho tenkrát netočila tolik co dnes, málokdo jezdil z Plzně točit do Prahy. Ani filmoví režiséři si moc nevybírali herce z mimopražských divadel.

Ale přesto jste několik filmů a televizních inscenací natočil.

Moc jich nebylo, má filmografie je velice chuďoučká. Krásným zážitkem pro mě bylo natáčení filmu Všichni dobří rodáci. Sešli se u něj báječní lidé, výkvět českého herectví, a režisér Vojtěch Jasný, který nedávno zemřel, byl ve výborné formě. Ale to byla v podstatě moje jediná zásadnější práce u filmu. Pak jsem ještě hrál v televizním filmu podle Turgeněvovy povídky Dotek motýla v režii Juraje Herze, s Janou Brejchovou a Petrem Čepkem jsme tvořili milostný trojúhelník.

Na skok Za branou

Na dvě sezony (1970–1972) jste si z Plzně „odskočil“ do Divadla za branou.

Když jsem tam poprvé přijel, všichni mě už čekali v kanceláři v Adrii – Krejča, Kraus, Balvín, Glancová… Povídali jsme si o divadle, ale já měl tehdy dost bohémské období a říkal jsem si: Kurnik, oni tady to divadlo berou až moc vážně… A řekl jsem: Pane režisére, já se musím dojít napít… Skočil jsem si naproti na jedno pivo, ale dal jsem si jich víc, nějak se mi to rozleželo a do kanceláře už jsem se nevrátil. Pustil jsem to z hlavy, ale za necelé dva roky se mi nečekaně ozvali znovu. A to už jsem do „Zabrány“ nastoupil.

Jaké role jste tam hrál?

Nejprve jsem několik rolí přebíral, pak jsem hrál ve všem, co se v té době zkoušelo, ale ne hlavní úlohy. Hrál jsem například v Krejčově sofoklovské kompilaci Oidipús – Antigone, v inscenaci Provaz o jednom o konci, kterou z díla Johanna Nestroye sestavili Karel Kraus a Zdeněk Mahler. Josef Topol, se kterým jsme se měli moc rádi, pro mě napsal roli ve své hře Dvě noci s dívkou. Ale já bohužel musel akutně na operaci s ledvinami, tak to za mě zaskočil Jan Tříska. Operace se nepovedla a musel jsem na ni jít znovu, vrátil jsem se až po půl roce, když už se divadlo zavíralo. A i když jsem roli dva měsíce zkoušel, do inscenace jsem se nevrátil, neboť Dvě noci s dívkou se odehrály snad jen dvakrát. Divadlo za branou pro mě byla velmi zajímavá zkušenost. Už jen potkat se se všemi těmi lidmi při práci, včetně herecké legendy Leopoldy Dostalové, stálo za to. Následně jsem dostal nabídky do Divadla E. F. Buriana a do Libně. Ale tam se mi moc nechtělo, tak jsem se vrátil do Plzně.

Ovlivnil Otomar Krejča nějak významně váš pohled na divadlo a na herectví?

Krejču jsem měl jako režiséra velmi rád. Již dříve jsem obdivoval jeho inscenace v Národním divadle, například Romea a Julii, v Divadle za branou pak Tři sestry. Za studií jsem měl to štěstí, že v Romeovi a Julii jsme se spolužáky šermovali. A když jednoho dne onemocněl František Filipovský, který hrál Lékárníka, někoho napadlo, abych to za něj skočil já. Lékárník nemá moc textu, tedy se to moc nezkoušelo, Krejča byl navíc někde pryč. Přišel jsem do divadla, řekli mi kudy kam, hodili na mě nějakou hazuku, protože Filipovský byl vzrůstem menší než já a do jeho kostýmu jsem se nevešel. Vlítnul jsem na jeviště a Tříska mi pak jako Romeo říká: Lékarníku, dej mi jed! Jenže já v té hazuce žádný jed neměl! Tak jsem došel až k němu, podal mu ruku a šeptem řekl: Jako. Tříska zcepeněl, zbrunátněl, ale nějak to dohrál. Po představení mě honil po Národním divadle a řval na mě. Ale později jsme se v Divadle za branou spřátelili a té historce se smáli.

Když zmiňujete Jana Třísku… Při sledování vašeho Teiresia v současné inscenaci Antigony v režii Štěpána Pácla mě napadlo, že váš herecký styl je s tím Třískovým docela příbuzný. Cítíte to tak i vy?

Osobně to tak ani necítím. Jako herce jsem ho měl rád a ctil, to ano, ale určitě se nijak vědomě nesnažím, abych hrál jako on. Ovšem oživil jste mi tím jednu vzpomínku z DAMU. Můj pedagog Miloš Nedbal mi jednou řekl: Pavlo, tak mi obvykle říkal, nedělej toho Třísku! Pověstně u toho kouřil a klepal si popel na pleš. Tak nevím, možná tam nějaká podobnost byla patrná už tenkrát.

Později následovala vaše další pražská štace v Realistickém divadle (1981–1989).

Už nevím, kdo tehdy přišel s nápadem mě tam angažovat. Možná to byl dramatik Oldřich Daněk, který předtím v Plzni režíroval inscenaci Dva na koni a jeden na oslu. Nastala mi pak léta neustálých cest na trase Plzeň–Praha, neboť rodinu jsem měl v Plzni.

Později jste dostal ještě nabídku do Divadla na Vinohradech?

Ta přišla někdy začátkem devadesátých let, tehdejší ředitelka Jiřina Jirásková chtěla oba dva, mě i moji ženu Moniku. Ale po zralé úvaze jsme tuto nabídku neakceptovali. V našem věku bychom tam byli až příliš velké náplavy. Pak byly ještě nabídky do Komedie a na další dvě pražské scény, ale už se nám do Prahy nechtělo. Zůstali jsme v Plzni. Už jsme tady měli své známé doktory.

Měl jsem rád staré Rusáky

Ve které éře jste se v Plzni cítil nejšťastnější?

V divadelní práci jsem se tady cítil šťastný od začátku a po celou dobu. Měl jsem štěstí, že jsem hrál velké a zásadní role, kromě Romea snad všechno. Například Raskolnikova, Protasova v Tolstého Živé mrtvole, Myškina, ze shakespearovské dramatiky Hamleta, Richarda III., Jaga v Othellovi (Othella pak v Realistickém divadle), Leara, později v Hamletovi i Claudia, ale také třeba Dona Carlose, Cyrana, Lakomce…

Řekl byste o sobě, že jste shakespearovský herec?

To bych si netroufal říct, to mohou případně posoudit jiní. Já jsem byl především šťastný, že jsem se s tímto repertoárem a s takovými rolemi mohl potýkat, utkávat se s nimi.

Který dramatický směr vám byl osobně nejbližší?

Zpočátku jsem měl velmi rád „staré Rusáky“, například Dostojevského, šli mi nějak po duši. Ale v podstatě všechny role jsem hrál rád, vzal jsem je za své a snažil se je zahrát tak, jak jsem byl schopen a jak jsem je cítil. Samozřejmě že k některým rolím má člověk blíž, nějakou svojí daností, svými dispozicemi, ale že bych nějaké role třeba nenáviděl, to ne. Snad jenom Fentona ve Veselých paničkách windsorských jsem moc rád neměl, protože v té roli nebylo co hrát.

Takže jste rád s režisérem hledal, co v postavě hrát?

Vždy jsem měl rád režiséry, kteří nebyli příliš autoritářští a se kterými se dalo dohodnout. Nemyslím tím dohadovat se, herce-debatéry jsem naopak rád nikdy neměl. Byl jsem vždy nejraději, když jsme na sebe s režisérem slyšeli a cítili vzájemné vnitřní srozumění. I když jsme třeba každý chtěli něco jiného, bylo skvělé, když jsme k výsledku mohli dojít skrze spolupráci. I po této stránce jsem u divadla štěstí měl.

S kým konkrétně jste byl vnitřně srozuměn?

Rozhodně s Otou Ševčíkem. I když jsme se někdy hádali jako psi, i když jsem po něm jednou v klubu hodil flašku, byly to s ním krásné roky. Měl veliký nos, ale ten nos měl také na divadlo, výjimečně ho cítil, nepřistupoval k němu jen intelektuálně. Rád jsem pracoval také s Ladislavem Smočkem a pak dvacetiletí s Honzou Burianem. On byl raciem a já emocemi. V Realistickém divadle jsem rád pracoval s Lubošem Pistoriem, i když on byl spíš typ režiséra-dramaturga. Měl fantastické explikace, dokonale znal všechny detaily hry a její kontext, vždy jsem ho s nadšením poslouchal. Ale na jevišti už byl trošku nejistější a ne vždy pak dokázal dát inscenaci takový tvar, jaký na počátku zamýšlel.

Stalo se vám, že jste své roli vůbec nerozuměl? Co pak může herec dělat?

To je samozřejmě dosti svízelné. Stejně si však musí k roli nějakým způsobem hledat cestu, nic jiného mu nezbývá. Ale nevzpomínám si, že bych někdy pociťoval až tak zásadní rozpor, že bych své postavě nerozuměl vůbec. V určitých okamžicích se to samozřejmě stát může, ale jedná se spíše o konkrétní motivace, které se někdy herci mohou zdát nejasné. Vlastně nevím, jestli jsem všem svým rolím porozuměl tak, jak se jim porozumět mělo, ale vždycky jsem se domníval, že jim rozumím přes sebe.

Měl jste svoje vysněné role, nebo jste je bral prostě tak, jak přicházely?

Řekl bych, že všechny role, které mi přicházely, byly právě z toho ranku vysněných rolí. Byla to většina z těch, na něž si mladý herec myslí, když jde k divadlu. Vždy jsem vnímal divadelní inscenaci především skrze herectví. Ovlivnila mě ještě stará herecká garda Národního divadla, kde jsem jako student se zaujetím sledoval velké herecké výkony Zdeňka Štěpánka, Jana Pivce a dalších, jejich kvazi realistické, ale nesmírně moderní herectví. Pamatuji si například, jak na začátku šedesátých let Štěpánek hrál Chór v sovětské hře Alexeje N. Arbuzova Irkutská historie v režii Jaromíra Pleskota, což byla taková „role nerole“, přišel normálně v civilních šatech před oponu a začal mluvit, možná říkal „kraviny“, spíše jen uváděl děj, ale člověk mu stejně visel mu na rtech. Dar umět svoje repliky „poslat“ do publika jsem u herců vždycky obdivoval. Fascinovala mě ta síla a moc herce přitáhnout si diváka k sobě. Díky této fascinaci jsem ostatně šel k divadlu. Chtěl jsem také být tím, kdo bude schopen a práv takové komunikace s publikem, k tomu jsem se pak celý život snažil dopracovat. Protože co je divadlo jiného než právě komunikace herce a diváka? Na tom divadlo stojí a s tím také padá. Na jevišti samozřejmě mohou být, jak říkám, „péra v zadku“ nebo čtrnáct tisíc projekcí, na to také můžu nadšeně koukat, ale když tam vejde herec, pak je to podle mého názoru teprve to ono.

Do jaké míry práci na roli ovlivňuje porozumění s hereckými kolegy, celým kolektivem?

Samozřejmě zcela zásadně. Nikdy nebylo mým cílem, abych na jevišti hrál jen já sám. A ani to nejde. Když nemáte kolegy, kteří z vás vycházejí – a vy z nich –, když nehrajete spolu, tak sám neuděláte nic, to můžete nanejvýš říct monolog a nazdar. Bez spolupráce s kolegy hrát divadlo nejde. A proto je tolik důležité vytvářet v divadlech společenství lidí, kteří na sebe navzájem slyší. To je zcela zásadní. Jistě že to s kolegy v divadle nemusí být pořád selanka, nemusíme se mít rádi, ale ten grunt porozumění tam být musí.

V roce 1993 jste obdržel vůbec historicky první Cenu Thálie, a to za roli Kerženceva v inscenaci Ubohý vrah v režii Jakuba Korčáka. Čekal jste to?

Roli Kerženceva jsem miloval. Byl po letech dalším z mých oblíbených ruských rozervanců, i když hru samozřejmě napsal Pavel Kohout. Když bylo předávání Thálií, které moderovali Jana Hlaváčová a Václav Postránecký, naše inscenace už měla po derniéře. Vůbec jsem tehdy nepředpokládal, že bych tu cenu mohl dostat zrovna já. Vždyť spolu se mnou byli nominováni Jarka Adamová (tehdy se ta cena ještě nedělila na ženskou a mužskou kategorii) a Viktor Preiss, a to dokonce za tu stejnou roli Kerženceva, kterého hrál ve vinohradském divadle v Pistoriově režii. Taková cena samozřejmě potěší, zvlášť když užší nominace byly v takové hvězdné sestavě.

Jak si udržet zdravý odstup a nezpychnout?

Já nevím, co to je zpychnout. Nikdy jsem nebyl spokojený s tím, jak jsem svoji roli odvedl, ani při jednotlivých reprízách. Nikdy jsem si neřekl: Tak teď jsem to tam vyšil, a byl pyšný. Tohle jsem nikdy nepocítil. Spíš jsem se na sebe zlobil, že to nebylo takové, jaké to být mohlo.

Šéfem plzeňské činohry

V roce 1992 jste se stal uměleckým šéfem plzeňské činohry, a to na dlouhých dvacet let.

Tehdy jsem byl vybrán souborem a pak potvrzený ředitelem. Říkal jsem si: Tak na chvilku to vezmu. Proč ne? A bylo to na dvacet let! Dělal jsem to v podstatě rád, ale zase nevím, jestli dobře nebo špatně, žádné zázraky jsem myslím nevytvořil. Snažil jsem se ovšem udržet soubor pohromadě a záleželo mi na tom, aby náš repertoár byl vyvážený, záleželo mi na vhodném poměru komedií, velkých dramat i současné dramatiky. A fungovalo to. Ke konci už jsem se cítil vyhořelý.

Vzpomínáte na to období rád?

Ale v podstatě ano. I když vše bylo najednou trochu jiné, než když jsem byl řadovým členem souboru. Míval jsem v něm spoustu kamarádů, byl jsem myslím mezi lidmi populární, protože jsem byl vždy spíš rebel a pořád se bouřil proti všemu možnému, což u lidí obvykle vzbuzuje sympatie. A když jsem se stal šéfem, tak se to trochu změnilo. Rázem jsem mohl za to, jestli ten který herec hraje nebo nehraje, jestli dostal přidáno stovku nebo dvě… Herci jsou kolegiální, drží spolu pohromadě, ale se šéfem už úplně velcí kamarádi nejsou, takže určitá ztráta kamarádství byla daní za funkci. Nebyla to sice smrtelná rána, ale výrazná změna ano, už jsou to jiné úhly pohledu. Skupinky, které se kolem uměleckého šéfa někdy nabalí, jsem nepěstoval. Myslím, že jsem vždy se všemi jednal na rovinu.

Rebeloval jste i v pozici uměleckého šéfa?

Jo, to rebeloval! Na šéfovských poradách bylo rušno, tam jsem se vždycky hádal, protože činohra je ve čtyřsouborovém divadle otloukánek. A za činohru jsem se bil jako lev!

Herec obvykle režiséra přinejmenším respektuje, ale když se stane šéfem, ocitne se vůči režisérům v jiném gardu. Mluvil jste jim do práce?

Režisérům jsem do jejich práce v podstatě vůbec nemluvil. Když režisér dostal důvěru a inscenoval hru, dělal on svoji práci. Když se zkoušení blížilo k premiéře, tak jsem se samozřejmě šel podívat a povídali jsme si o tom, ale v životě jsem žádnému z nich v generálkách neřekl: Tak takhle ne, to je vyloučeno! Stejně to nevylepšíte, protože on už inscenaci musí dotvořit v tom směru, kterým se vydal. Jednou nebo dvakrát se ovšem stalo, že jsem se s režisérem dohodl, aby odstoupil, ale hned na počátku při aranžování po čtených zkouškách, když to šlo úplně jinam, než jsme byli dohodnuti. V generálkách jsem premiéru nikdy nezrušil.

Novou uměleckou šéfkou plzeňského souboru je Apolena Veldová. Co byste jí jako zkušený umělecký šéf mohl poradit?

Už jsem zase na druhém břehu, mezi herci, netroufal bych si jí do toho mluvit. Ne že bych nechtěl, ale to nejde. Jedinou věc bych možná poradit mohl – že musí být pevná na poradách vedení a velmi tvrdě hájit zájmy činohry v rámci celého divadla, co se týče zkoušek, nasazování termínů, reprízovosti atd. Je to člověk s vlastním viděním divadla, pochopitelně jiným, než jsem měl kdysi já, a rovněž se během těch let divadelní provoz v Plzni proměnil.

A mladým začínajícím hercům byste takříkajíc z pozice zkušeného hereckého barda poradil?

Myslím, že ani jim ne. Poslední léta se s nimi při přímé práci ani tolik nepotkávám. Kdyby měl někdo zájem, rád poradím. Ale že bych za někým chodil a radil mu, to ne. A opět nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně odjakživa jsem vycházel z toho, že každý má pracovat minimálně na sto procent. Myslel jsem si, že když já budu ten, který pracuje na sto procent, ať už dobře, nebo špatně, ale naplno, tak si toho všimnou i ostatní a bude jim blbé nejít do toho taky naplno. Velmi nutná je neustálá investice, do každé zkoušky, do každého představení. A vždycky přece poznáte, jestli někdo jede jen na půl nebo na čtvrt plynu.

Do divadla a na jeviště se stále ještě těšíte?

Těším se vždycky velice, jenom se tam už dostanu velmi málo. Mockrát jsem si sice říkal, že už se na to vykašlu, ale to víte, s jevištěm se loučí těžko, mám ho ohromně rád. Jsem jako ten dostihový kůň, který zaržá a chystá se vyrazit. Samozřejmě nesmí upadnout na první překážce. Jenže když herec vypadne z rytmu a hraje jen jednou za čas, ztrácí jistotu a je to pak pro něj těžší.

Trocha politiky

Nedávno jsme si připomněli třicáté výročí listopadu 1989. Při tehdejších událostech jste v Plzni sehrál výraznou úlohu, vzpomínáte na to?

Zlomové okamžiky, jako byl tento nebo ten v roce 1968, jsou vždycky zvláštní a silné. A pro dramatické umělce jako dělané! Tehdy se to bortilo všude – v Polsku, Maďarsku, ve východním Německu. Bylo nemyslitelné, aby zrovna u nás zůstalo všechno jako doposud. Lidé sice byli zpočátku opatrní, ale když zjistili, že už žádné „nebezpečíčko“ nehrozí, začali se nabalovat. Zajímavostí je, že v Plzni to tehdy nespustili studenti, ale všechno začalo v divadle, další dny jsme jezdili po školách. Byl jsem předsedou stávkového výboru, poté jsem byl na kandidátce Občanského fóra, ale když jsem viděl, kdo všechno dostal kuráž až po bitvě a na poslední chvíli se tam nahrnul, otrávilo mě to a vycouval jsem. Určitě bych byl tehdy v Plzni zvolen a možná bych doteď seděl v Poslanecké sněmovně, ale asi by to nebylo pro mě. Také mi nabízeli pozici ředitele divadla, ale neměl bych myslím dostatek trpělivosti na všechna ta důležitá jednání na radnici, neuměl bych být dostatečně „hodný“ a ještě by kvůli mně divadlo zavřeli. Poučení z toho je, že ta krásná pospolitost trvá jen chvíli, neuplyne mnoho času a začíná se rozpadat.

Zajímáte se o politiku?

O politiku se nechci zajímat, ale zajímám se. Denně je kolem mě všudypřítomná. Nebojím se, že by tady zemřela demokracie, to už snad ani nejde. Ale současné české politické dění je dost provinční a buranské. Chybí zde esprit a nadhled. Jeden čas jsem se nad politikou hodně rozčiloval, ale teď už se jenom hořce směju.

Přesto zůstáváte optimistou?

Já optimistou nikdy moc nebyl! Jsem spíš skeptik s anarchistickými sklony, pesimista k tomu, co se bude dít, na tomto světě i v nebi. V současné době je to opravdu všechno nějak příliš rozhárané. Ale vymknuta z kloubů doba šílí, říká Hamlet, takže šílela asi i tenkrát. Možná že svět byl divný vždycky. Lidi jsou lidi, to je těžký.

Raději poctivý než slavný

S Pavlem Pavlovským mám tolik zážitků, setkání, rozhovorů, hádek, cest i chvil, že je těžké něco vybrat. Znám ho z jeviště, ze zkoušek, z porad, ze společných piv i káv. Jsme přátelé, i když se v posledních letech vídáme málo. Pominu jeho skvostnou hereckou kariéru podloženou mimořádným talentem, pokorou k umění i pevným občanským postojem, zkusím říct, proč ho mám rád a proč je se mnou stále. Pavel nepotřebuje hádat a váhat, co je správné a pravdivé. Prostě to ví a cítí. Dovede se rvát a nebojí se následků. Netaktizuje a nespekuluje, co je pro něj výhodné. Je skeptický a kritický – k sobě především, k divadlu, inscenacím, světu, politice. Je to přirozený vůdce, který svou autoritu nezakládá na sebepropagaci. Je raději poctivý než slavný. Dává přednost lásce k divákům před úspěchem. Umí nesnesitelně mlčet z odporu ke lži, umí se přátelsky otevřít radostí z porozumění beze slov. A hlavně a ze všeho nejvíc je čestný a věrný. Jako by si morálku přinesl z jiných dob nebo z jiného světa. Z časů, kdy slovo platilo nad zákonem a zrada se neodpouštěla.

Milý bratře! Myslím na tebe denně, protože pokud se z dnešního světa ztrácí mužnost, tvoje schopnost a vůle zůstat chlapem je nadějí.

Jan Burian

• Autor: Zdeněk Janál
• Publikováno: 20. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pavel Pavlovský: Jsem spíš skeptik s anarchistickými sklony

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ