Pavel Polák: Naše divadlo je běžcem na dlouhé trati
Rozhovor s Pavlem Polákem, uměleckým ředitelem Hudebního divadla v Karlíně.
Ve vedení tak složitého organismu, jakým je karlínské divadlo, jste už jedenáctou sezonu, to samo o sobě lze považovat za velký úspěch. Jak to vidíte vy?
Mělo to samozřejmě svůj vývoj. Řada věcí se měnila prostě tak, jak na ně přišla řada. Nastoupili jsme v roce 2003, bylo po povodních a hrálo se v provizorních prostorech Kongresového paláce. Šlo o bytí či nebytí divadla. Naštěstí se na magistrátu našla vůle a ochota jít do náročné investice, protože oživovat divadlo mělo smysl, jen pokud se historická budova divadla od základu zrekonstruuje.
Asi to bylo docela odvážné rozhodnutí.
Nějakou představu jsme měli, ale zdaleka jsme netušili, jak náročné to bude. Podařilo se nám zřizovatele přesvědčit, že metropole, jako je Praha, repertoárové hudební divadlo potřebuje. Že Karlín má tradici a svojí historií do Prahy patří, jen je mu potřeba vdechnou život. Chtěli jsme z něj opět udělat první scénu hudebního divadla. Takové Národní divadlo operety a muzikálu.
Co to znamená?
Totéž, co dělá divadlo v takovém postavení všude ve světě. Určitě uvádět světový repertoár, pokud možno v české premiéře. Tituly, které jsou zajímavé, a má smysl, aby je náš divák viděl v kontextu ostatního repertoáru. Nevím, jestli si to lidé pamatují, ale první Bídníci se hráli na Vinohradech v roce 1992, pak přišel Jesus Christ Superstar a Dracula – éra, která vlastně muzikálový boom nastartovala. Ale kolem roku 2000 bylo docela dlouhé vakuum, chyběly atraktivní novinky ze světové produkce. Soukromí producenti se spoléhali většinou na vlastní tituly. My jsme ale chtěli dokázat, že i u nás je možné provozovat světový muzikálový standard. A to se nám, myslím, podařilo. Když jsme na konci roku 2003 získali práva na muzikál Producenti, byla to první licence udělená tomuto dílu mimo Severní Ameriku. Před dvěma lety jsme uvedli Vraždu za oponou, což byl další umělecky kvalitní muzikál, který měl na Broadwayi premiéru docela nedávno. Taky jsme se chtěli podílet na původních projektech, které divadlo bude samo iniciovat. To byl případ Carmen, kdy vůbec poprvé vzniklo v Čechách dílo světově respektovaného autora. Frank Wildhorn a jeho tým psal Carmen pro pražskou premiéru, za jeho přítomnosti jsme inscenaci připravovali. To byla úroveň práce, kterou tady doposud nikdo neznal. V kategorii domácích titulů jsme uvedli zcela nové divadelní podoby Noci na Karlštejně a Limonádového Joea. Teď jsme otevřeli další kapitolu původním českým muzikálem Lucie, větší než malé množství lásky – jen pro naše divadlo vznikla zase trochu jiná forma hudebního divadla, než jakou jsme dělali dosud.
Jesus Christ Superstar Pavel Polák (Pilát Pontský) a Kamil Střihavka (Ježíš Kristus)
Jaké je hledisko pro uvádění světového repertoáru?
Když chcete uvádět novinky z Broadwaye nebo West Endu, musíte je vidět na vlastní oči, abyste si mohli udělat jasný názor. První hledisko je samozřejmě umělecká kvalita. Viděl jsem řadu úspěšných muzikálů, které se nám nabízely jako kvalitní, skutečnost ale byla trochu jiná. Titul vás musí chytnout za srdce a nepodbízet se. Pak musíme zvážit ekonomickou stránku, která říká jasně, jestli si můžeme dovolit hrát něco, co je umělecky kvalitní, ale ještě únosné pro českého diváka.
To jsou často dost odlišná hlediska. V jakém je máte pořadí?
Určitě na prvním místě je kvalita. Pak ale přichází fáze získávání autorských práv, a to je často alchymie spojená s loterií. Není pravda, že práva jsou dostupná pro každého. Neplatí, že za peníze je všechno k mání, prostě vám řeknou, že zatím neprodávají, a vy musíte čekat. Pak vám třeba nabídnou podmínky, které jsou mimo naše možnosti. Zejména licence, které striktně vyžadují uvést přesnou kopii původní produkce, a ještě za cenu, která je mimo realitu několika divadel, jako je Karlín. Já říkám, že systém replikových inscenací není v našich podmínkách vůbec možný. Navíc přejímat nastudování bez vlastního invenčního vkladu nechceme.
Jaké muzikály si můžeme v našich podmínkách dovolit?
Zahraniční majitelé práv příliš nepočítají s tak malým trhem, jakým je Česká republika, který nikdy nemůže mít takovou výtěžnost jako třeba v New Yorku. Ale pro nás je to jednoduchá matematika: máme prostě tolik diváků, kolik jich je, víc jich nebude. Když v určitou chvíli na práva nedosáhneme čistě z finančních důvodů, musíme čekat, jestli se práva uvolní a zlevní. Pak přijdeme s koncepcí a procházíme kolečkem schvalování. Ptají se nás, jaké máme technologie, detailně chtějí vědět, jak kvalitní bude výroba dekorací a kostýmů, jaký máme zvukový aparát. Musíme často vysvětlovat, že nejde jen o technologie, ale také o cenu práce. Ta je u nás úplně jiná, jinak bychom si světové muzikály už vůbec nemohli dovolit. Naštěstí jsme si naší prací dobyli jakési postavení a zahraniční agenti a autoři už o nás dobře vědí.
Pojďme k osobnějšímu tématu. Jak vnímáte svoji práci uměleckého ředitele karlínského divadla?
Je to komunikační kolos. Navíc pracovat s lidmi v divadle je specifické, každý umělec je trochu jiný, všem musíte dát najevo, že je vnímáte, oceňujete jejich talent a jste připravený je kdykoli vyslechnout. Při přípravě nové inscenace jednáte s desítkami uměleckých profesí, a to je někdy vyčerpávající, ale svým způsobem krásné. Hodně cestuji, tipuji si nové spolupracovníky, buduji si ideální okruh lidí, se kterými pak mohu připravit něco tak náročného, jako je nový titul v Hudebním divadle Karlín.
Dřív tu byl stálý soubor a dnes „spolupracujete“ s mnoha lidmi z různých divadel. Proč jste to proměnili? Je to ekonomicky výhodnější?
Není to věc až tak ekonomická. Rozhodující je produkční princip hudebního divadla jako takového, ve světě naprosto běžný. Každý titul je jiný a potřebujeme vybrat nejlepšího možného interpreta pro tu kterou roli. Musíme přitom zvážit mnoho hledisek, které nemusí být laikům tak úplně zjevné. Samozřejmě u nás nemáme tisíce talentů jako na Broadwayi. Hledali jsme proto kompromis produkčního principu a podmínek, ve kterých existujeme. Máme stálou company, okruh lidí, kteří s námi spolupracují na většině projektů, a k nim hledáme špičkové sólisty. Snažíme se, aby to byli ti nejlepší, co jsou v republice k mání. Samozřejmě mezi nimi máme takové špičky, jako jsou Dasha, Ondřej Brzobohatý nebo třeba Jiří Korn, s nimiž spolupracujeme dlouhodobě. Mají k muzikálu předpoklady jako málokdo a byla by chyba je nevyužít. V evropských divadlech je to velmi podobné.
Hodně se toho změnilo také v tom, co dělá hudební divadlo skutečně hudební, tedy v orchestru. Jak proměna probíhala?
Proměna musela přijít prostě proto, že dneska se hraje ve světě úplně jinak. Máte nové elektronické nástroje, inscenace používají různé hudební a zvukové technologie, které dřív v rámci orchestrálního tělesa nebyly. Partitura nového muzikálu zřídkakdy přesahuje dvacet hráčů. Není to na úkor kvality. I na Broadwayi hraje běžně devět či dvanáct lidí. A hráčské obory jsou hodně specializované. Ne každý kytarista umí hrát flamenco a rockovou hudbu dohromady. Když jsme nastoupili, hrálo v orchestru pětačtyřicet lidí. Bylo to nádherné, ale ekonomicky neúnosné. Dnes máme v orchestru patnáct až dvacet špičkových hráčů, na jejichž výkony můžeme být pyšní. Proměnu orchestru považujeme za jedno z největších vítězství.
V čem se chcete a musíte lišit od komerčních divadel?
Není u nás prioritní výnos. Neděláme ústupky v kvalitě vstupních položek, jako jsou dekorace, kostýmy, zvuk nebo světla. A také nechceme dokola opakovat jeden úspěšný model produkce, jako to běžně dělají komerční scény. Chceme ukazovat pestrou paletu různých druhů hudebního divadla. Víme, že některé tituly můžeme považovat za jistotu, jako je třeba Aida nebo Jesus Christ Superstar, na druhou stranu nádherné muzikály Producenti nebo Vražda za oponou jsou divácky náročnější a víme, že divák bude opatrnější. V Čechách trvá trochu déle, než se něco prosadí.
Myslíte, že český divák potřebuje něco jiného, než na co si už zvykl?
Právě v tom je smysl divadel, jako je to naše. Aby věci vznikaly tvůrčím způsobem, bez ohledu na okamžitý efekt. V éře muzikálového boomu vznikla řada komerčních subjektů, které se řídily určitými trendy. Některé byly i úspěšné, ale divadelní provoz je běh na hodně dlouhou trať. Divadla, jako jsme my nebo třeba Městské divadlo Brno, pracují s dlouhodobou koncepcí, mohou mít vize. Chceme se lišit tím, že budeme lidem přinášet i tituly, které jejich obzor rozšíří. Věříme, že v našem divadle uvidí současnou a moderní podobu hudebního divadla. Jedině tak můžeme na téhle trati běžet déle než ostatní.
Komentáře k článku: Pavel Polák: Naše divadlo je běžcem na dlouhé trati
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
