Divadelní noviny > Rozhovor

Pavel Zedníček: Kurňa… co kdybych zkusil divadlo?!

S Pavlem Zedníčkem, řečeným od jeho jamáckých let Čmaňa – což prý vymyslel Bolek Polívka (Míra Donutil se Bolka ještě na JAMU ptal, proč mi tak říká, a on mu odpověděl, ať se na mě podívá, že jsem celá Janžurová… Nemá to žádnou logiku, ale od té chvíle jsem Čmaňa, osvětluje tuto přezdívku) –, jsem se poprvé sešel loni v listopadu po jeho sedmdesátých narozeninách, které oslavil v Divadle Kalich premiérou Lakomce. Rozhovor jsme finišovali na přelomu roku. To ale Čmaňa odletěl kamsi k Andamanskému moři a že prý vše dokončíme v únoru, protože v lednu stále točí nebo hraje. Když jsem mu pak v půli února volal, chystal se právě na čtrnáct dnů na Floridu a pak že už to fakt doděláme. No… a vrátil se – kvůli koronavirové epidemii – začátkem června.

Podivuhodných situací jste v životě zažil mnoho. Doba, kterou jste žil a žijeme, jich je plná. Jak se na svůj život v tomto smyslu díváte?

Čas v mým životě často – jak se říká – trhl oponou. A to jsem nezažil ani jednu světovou válku a padesátá léta jen jako velmi malej, takže kolem mě prošla tak nějak v klidu. O tom, že je svět divnej a často krutej a bolestnej, jsem se víc dozvídal a poznával až na JAMU. Ale ani tehdy a ani potom jsem politické dění moc neřešil. Když se herec plete do politiky, je to většinou k ničemu. Jeho politikum je jeviště.

Jaká to tedy byla doba, kterou jste žil?

Bral jsem a beru události kolem sebe, jak přicházejí. V podstatě se vším jsem si dokázal v životě poradit a vyrovnat se s tím. V šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech, v roce 1989 – což bylo politicky asi nejturbulentnější období, které jsem prožil – i po něm. Samozřejmě mě řada věcí a lidí štvala, ale to je i nyní. Měnily se hlavně možnosti, co člověk může a co ne. Dnes se můžeme chovat a jednat podle toho, jací jsme a jaké máme životní priority, což je skvělý. A dokonce se otevřely hranice, což do té doby nebylo a doufám se nevrátí. To by byla tragédie.

Valašsko

Tak začněme vaším dětstvím. Vyrůstal jste v jihomoravské vsi Heroltice.

Z Heroltic, což je pět kilometrů od Vyškova, pocházela moje máma. Žili jsme tam, dokud jsem nezačal chodit do školy. Byl jsem typické venkovské děcko. Věčně na kovárně u dědy a báby. Bylo to krásný dětství mezi krávama, slípkama, králíkama, psama a kočkama. A s kozíma bobkama na dvoře a s holubama na střeše. Děda byl kovář. Kul železo, obouval koně a dával je do richtiku. Neustále jsem tam mezi těmi koňmi pobíhal, vnímal vůni kovárny a stájí. A lítal s kamarády do lesa, na louky, na pole…

S rodiči jste se pak odstěhoval do Zlína, kde jste vychodil základní školu a měl se stát obuvníkem. Nakonec to dopadlo jinak.

Po mý cestě životem mě zřejmě neustále provází anděl, kterej vede mý kroky, a já se jím nechávám řídit. Jako by nade mnou celý život držel někdo pazouru a vždy mě dobře nasměroval. Tak trochu nenápadně.

Takže ano, někdy, když mi byly asi čtyři či pět let, jsem se s rodiči přestěhoval do Zlína, kam jsem pak chodil na devítiletku. A když jsem se po škole rozhodoval, kam jít, jestli na průmyslovku nebo na gympl, řekl jsem si: Co já budu sedět někde v kanclu?! Počítat neumím, lapiduchem taky být nechci… Tak jsem si vybral kožařinu.

Proč?

Zdálo se mi, že to bude něco tvůrčího… A oni mě vzali.

A zase ten anděl… Bylo totiž naprostý štěstí, že tři učitelé – ředitel školy, učitel češtiny a učitel technologie – právě když jsem nastoupil, založili dramatický kroužek. A já se do něj přihlásil. Bez toho bych byl dnes kožařem. Po několika měsících zkoušek jsme zahráli koláž ze Shakespeara, a když jsme druhý den měli technologii s profesorem Jančaříkem, tak on místo aby učil o šicích strojích, vyprávěl celou hodinu o tom, jak skvěle jsme hráli v Lípě u Zlína a že za herecký výkon, který jsem tam předvedl, by se nemusel stydět žádný herec zlínského Divadla pracujících. To mě nakoplo. Fakt! Tady ta jediná pochvala! A řekl jsem si: Kurňa… co kdybych zkusil divadlo?!

A zkusil…

Měl jsem kamaráda, který študoval v Brně, tak jsem se ho zeptal, jestli by tam nevěděl o nějaké herecké škole. A on mi rovnou přinesl přihlášku na JAMU.

Brno

A tak jste se stal hercem…

Byl rok 1967 a ve společnosti se všechno lámalo. V Divadle pracujících ve Zlíně vzniklo Divadélko v klubu, kde Gustav Opočenský připravil inscenaci Hovory s T. G. Masarykem a Genetovy Služky. A my jsme s kamarádem Pepíkem Růžičkovým chodili po školách a prodávali lístky na tyto dvě inscenace. V divadle jsem se díky tomu seznámil s hercem Tondou Navrátilem a zeptal se ho, co mám dělat, když chci jít na JAMU. A on mě začal připravovat. Na přijímačky jsem se naučil něco ze Švejka a ze Shakespeara a povídku Jiřího Grossmanna Můj první mejdan. Dokonce i jednu básničku – a to jsem nikdy nerecitoval! A dodnes neumím.

Takže jste odjel do Brna na JAMU…

… a oni mě vzali. Napoprvé. Podruhé bych to už asi nezkoušel.

Takže zase anděl…

Tím tentokrát byla profesorka Ryšánková. Dělali jsme během zkoušky nějakou pohybovku a ona povídá: Pojď sem, mladej, umíš valčík? A já že jo, že jsem ve Zlíně chodil do tanečních, a dokonce soutěžil. V jivu. Sice jsme s partnerkou upadli, ale skončili jsme třetí… A ona ať jí to teda předvedu. Tak jsem ji popadl a začal s ní točit. Vytrhla se mi a povídá: To je šílenec, toho vemte! A vzali mě…

Je tedy rok 1969 a vy nastupujete na JAMU.

Mezi mými spolužáky byli Míra Donutil, Sváťa Skopal, Pavel Trávníček, Eva Gorčicová, Hanka Militká, Franta Horáček… Byli jsme skvělá parta. A o ročník výš studovali Jirka Bartoška a Karel Heřmánek. Na chodbách a při různých akcích jsem potkával Bolka Polívku, Evu Tálskou, Petera Scherhaufera, kteří byli ještě o nějakej ročník výš a zrovna zakládali Provázek. A vzali nás mezi sebe.

Takže jste začínal na Provázku.

To jsem byl ještě na škole. Eva Tálská nás – když jsme byli ve třeťáku – zapojila do Máchova Máje. Peca, Bolek, já jsme dělali jakýsi voiceband. Kdyby to dneska někdo viděl, tak by musel řvát smíchy. Ale tenkrát to byla obrovská avantgarda. Hrálo se v aréně. Vzadu okolo hlediště – což byly malé tribunky – byla bílá stěna a my byli za ní. A křičeli: Byl pozdní večer, první máj… Máj, máj, máj… Byl lásky čas. Čas, čas, čas… A Eva coby režisérka s ostatními herci na jevišti dekadentně – jak to jen ona umí – blbla. A my vzadu dupali, pobíhali sem a tam a křičeli. Ovšem často nastávaly tajemný, dlouhý ticha… To Peca zapomínal text… Tak jsme se jej naučili a řvali za něj…

Pak přišli Tóthovci…

Ti se zkoušeli a hráli v loutkovém divadle Radost. A po nich – na konci školního roku – Don Quijote de la Mancha. To byla asi nejlepší inscenace, kterou jsem tam dělal. Zkoušeli jsme jej zhruba měsíc vždy ve dvě, ve tři hodiny v noci ve foyer nedalekého kina, protože jinde to nebylo možný. Hráli jsme v červnu a o letních prázdninách na dvoře domu pánů z Kunštátu, venku, což tehdy nebylo zrovna obvyklý. Navíc to léto skoro furt pršelo. Já hrál lazebníka, Míra Donutil Sancha Panzu a Bolek dona Quijota. Jako koně a osly nám scénograf Boris Mysliveček vyrobil z lešenářských trubek, starých kol, zbytků kočárků a podobného haraburdí různá pojízdná monstra a na nich jsme tam řádili. Míra se na svém dřevěném koni odrážel nohama od země, já svého oslíka řídil klikou od tramvaje, Bolek s sebou vláčel prastarý bicykl s jedním obrovským kolem vpředu a jedním malým kolem vzadu. Hrálo se na matračkách z tělocvičny, které sloužily jako vyznačení interiérů. Do toho skoro každej večer lilo… Lidi přesto skoro každé představení seděli až do konce. Jednou však už lilo tolik, že Bolek vyjel se svou Rosinantou před diváky, zařval své Hyjé, Rosinanto, spadl a zůstal ležet. Sváťa Skopal, který stál vedle, se otočil a k divákům suše řekl: Tak žil a zemřel don Quijote de la Mancha, rytíř smutné postavy. Tím jsme představení začali i ukončili. Lidi přesto řvali smíchy, tleskali jak pominutí a všichni společně jsme šli vypít kýbl čaje s rumem, který jsme tam pokaždé měli, abychom to vydrželi. Zkrátka parádní atmosféra, nádherná inscenace. Dodnes vidím, jak Bolek na jejím konci umírá. Zvedá ruku, ta mu padá a na kostelních hodinách začíná zvonit deset hodin. Samozřejmě, v každém představení to takhle nevyšlo, ale většinou jo. Byly tam nádherný písničky od Miloše Štědroně. Tak výborně rytířovi nesloužila žádná dáma jako donu Quijotovi, když z rodné zemi tudy chvátá… / O něj dívky pečovaly, princezny o Rosinanta… / To je, dámy, jméno mého komoně…

Vy si ji ještě pamatujete?!

To je tak krásný, že to zůstane v palici do smrti. Jinak si ale nepamatuju ze starých textů skoro nic. Ale byly to úžasný časy. Žili jsme jen a jen divadlem.

Co znamená „žili jsme jen a jen divadlem“?

Čím jsme měli žít? Rok 1972… Byli jsme neustále spolu. Flámovali, hráli divadlo a dělali různý skopičiny. Z domova jsem dostával pět set korun měsíčně, ale ty byly pochopitelně hned utracený. Takže pak jsem chodil do školní menzy na hyenu…

?!

Na knedlíky s omáčkou. Maso jsme nedostali, protože na stravenky už nebylo.

A co holky?

Všecko bylo. Vzpomínám si, když jsem byl ještě v prváku, jak mě Eliška Balzerová a Jana Švandová, které byly ve druháku, prozkoušely. Měl jsem s nimi v jednom školním cvičení hrát němýho sluhu. Přišel jsem do zkušebny, viděly mě poprvé, tak si mě projely pohledem a: Pojď sem, jak líbáš?! A začaly mě zkoušet. Ty můžeš, dobrý, řekla jedna a pak i druhá. Prošel jsem, hurá! Byly to krásný ženský a byla s nima sranda. Říkaly si Trio de gas – Eliška Balzerová, tenkrát Havránková, Jana Švandová a ještě Dendy Bakerová.

Jaké jste měli pedagogy?

Naším třídním byl Láďa Lakomý, který nás měl na herectví, a na muzikál jsme měli Vlastu Fialovou. Oba byli skvělí kumštýři a vynikající lidi. Na dějiny českého divadla jsme měli Bořivoje Srbu. To byl vzácnej, úžasnej, nádhernej člověk. Dokázal takovým vyrovnaným důstojným postojem a moudrým, klidným slovem člověka inspirovat a pochopit jako málokdo. Pak tam byl Zdeněk Srna, který nás měl na dějiny světového divadla. Výborný pedagog. A na režii Miloš Hynšt. Toho během mého studia vyhnali komunisti ze školy. Byla to doba, kdy se všude kolem lámaly charaktery a samozřejmě to doléhalo i do školy. Naštěstí v té době začínal Provázek. Záhy se zprofesionalizoval a my v něm – ještě jako studenti – hráli za padesát korun za představení. Nebylo to moc, ale na hospodu to stačilo. A hlavně jsme tenkrát prachy nepočítali.

Ústí nad Labem

Po JAMU – v roce 1973 – jste s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem nastoupil do Činoherního studia v Ústí… Proč jste nezůstali na Provázku?

Už si to přesně nevybavuju, ale vznikly tam nějaké spory a do toho přijel někdy na jaře na JAMU režisér Jaroslav Chundela z Ústí a viděl Ženitbu, kterou režíroval Hubert Krejčí – mimochodem skvělej režisér a taky dramatik – a ve které jsem absolvoval. Chundela v Brně několik dnů zůstal, navštívil i ostatní představení našeho ročníku a pak přišel za námi s tím, že v Ústí skončilo Kladivadlo, že je komunisti zlikvidovali, že on zakládá divadlo, které na ně navazuje, a že by nás tam angažoval. Nabídl to Heřmánkovi, Bartoškovi, Sváťovi Skopalovi, Mírovi Donutilovi a mně. Míra řekl hned, že zůstane na Provázku. Ostatní jsme ale váhali. Tak jsem si od svého tatíka vypůjčil trabanta a jeli jsme se do Ústí podívat. Viděli jsme generálku Snu noci svatojánské Ivana Baladi, kterou zahráli jenom kvůli nám v deset hodin večer. Herci byli naprosto otrávení. Ono hrát jen pro čtyři studenty z Brna… Herec Honza Krafka se v půli naštval a odešel. Ještě ten večer dostal výpověď. Ostatní to ale dohráli i bez něj. Pak jsme si i s vedením sedli do nedaleké kavárny a bavili se o tom, co tam budeme dělat. Aktivní byl hlavně dramaturg Ota Roubínek. To, co říkal, se nám líbilo, a tak jsme hned řekli, že to berem. Sváťa od toho ale později ustoupil a dal přednost Mahence.

Ústí, to je zase jiný svět než Zlín a Brno…

Když jsem tam pak poprvé v srpnu přijel vlakem, tak jsem se chtěl hned vrátit. Vyjížděl jsem od nás z Valašska, svítilo sluníčko, nádherný počasí, a vystoupil jsem v Ústí a všude kolem šedo-modro-fialovo-zeleno, mlha, smrad… Nevěděl jsem, zda vůbec trefím do divadla. Ale zaplať pánbůh, že jsem tam zůstal, protože to byly opět nádherný čtyři roky.

Tedy zase ten anděl…

Nejdůležitější – aspoň pro mě – bylo, že Chundela přivedl do divadla režiséra Evalda Schorma. To byl pro mě anděl té doby. Nesměl točit, ale mohl pracovat v divadle. Nazkoušel s námi Profesionální ženu, Diogéna cynika a pár dalších věcí… Krásné inscenace, které byly vždy o „něčem“. Byly v nich různé nevyřčené, skryté významy a současně jsme se všichni – herci i diváci – náramně bavili. Občas to v některých inscenacích byla jen zdravá, očistná sranda, ale stačilo to. Všechny nás to nabíjelo. Nezapomenu na sauniádu Masér v dámské lázni o tom, jak se dva chlapi dostanou do dámských lázní, kde jsme řádili s Karlem Heřmánkem. Pracoval s námi i další filmový režisér Juraj Herz. Nebo Pavel Hradil. Ten vždycky přijel z Brna, přivezl si prachy a odjížděl úplně švorc. Místní nálevny jsme pochopitelně nevynechávali…

Jak se tamní hraní lišilo od Provázku?

Já si myslím, že až tak vzdálené od toho, co jsme dělali v Brně, to nebylo. Ale to by asi měl říct někdo povolanější. Pro mě divadlo znamená bavit. Sebe i lidi. Neřeším, jakou to má formu. Prostě jsme řádili na zkouškách i na jevišti podobně jako na Provázku.

Režiséři

To mě vede k otázce, jací režiséři vám vyhovují?

Potřebuju volnost, svobodu. To ale neznamená, že chci na jevišti jen divočit, dělat cokoli. Vždycky režiséra plně akceptuju. Výsledek je naší společnou cestou. Tím odpovídám i na typ režiséra, se kterým nejraději spolupracuju – s takovým, který se mnou mluví a který mě bere jako partnera.

A kdybyste byl konkrétní.

Asi nejvíc blízký mi byl Evald Schorm a nyní je Jakub Nvota. Dávali – či Kuba stále dává – herci pocit svobody, přitom jej nenápadně řídí a jsou schopni a ochotni na inscenaci pracovat i po premiéře. Pro mě totiž práce na inscenaci nekončí nikdy. Až tak po sté repríze je jakžtakž usazená.

Ale rád pracuji i s režiséry, jako kdysi s Evou Tálskou v Máji nebo před několika lety v Globe s Vladimírem Morávkem v Richardu III. Ti mě zase nutí dívat se na divadlo a herectví jinak, z té řekněme hodně stylizované, režisérem přísně – a přesně – vedené stránky. Jen to nemusím mít každý den…

Jsem šťastnej, že teď můžu být na volné noze a hrát v Kalichu jen to, co opravdu chci a co mě nejvíc baví.

To je asi i aktuální Lakomec…

Jsou inscenace, kdy se musím krotit, a jiné, ve kterých si můžu dovolit s divákem komunikovat, reagovat na něj a představení to neuškodí. V podstatě o to se pokouším i teď v Lakomci. Příběh zůstává, ale já se pouštím do různých krkolomností a sonduju, co to s divákem dělá.

A co to dělá s vámi?

Ztratím za představení nějaké to kilo…

Viděl jsem na premiéře vašeho kumpána z JAMU Bolka Polívku, který stejnou postavu hraje v MdB. Co vám k premiéře řekl?

Čmaňo, zpomal… Ale jinak se mu to snad líbilo.

Co vás vlastně drží v divadle? Televize a film jsou možná snazší a jistě finančně výhodnější.

Film a televize jsou nakrátko. Divadlo můžeš dělat kdykoli a jakkoli. S velkou výpravou, ale třeba i jen s jednou židlí. Dokud mi zdraví slouží a přejdu jeviště, dokud na ně můžu vyskočit, tak to přece nevzdám. Nechci ležet doma a čekat na větičku: Máme pro vás roličku… Nebo: Pojďte k nám moderovat… To radši budu vymejšlet ptákoviny na jevišti. Budu tam blbnout, dokud to půjde.

Zábradlí

Přeskočili jsme vaši možná nejdůležitější divadelní epochu – Divadlo Na zábradlí, kam jste nastoupil na podzim 1977.

V tom měl prsty zase pan Chundela. Odešel na Zábradlí a nabídl nám třem – Barťákovi, Heřmánkovi a mně – v roce 1976 angažmá. Já váhal, protože jsem typ, co když si někde zvykne, nerad to opouští. Ale Barťák s Heřmánkem ihned do Prahy přešli. Ovšem angažmá tak rychle nedostali, což byl pro ně problém. Heřmánek se dokonce rozhodl, že přestane s herectvím a vrátí se k prknům rýsovat domy, protože má stavební průmyslovku. Dělal to ale asi jenom čtyři měsíce, a když dostal i s Barťákem nabídku do divadla ABC, tak ji pokorně oba vzali. I když do té doby tvrdili, že nikdy na jevišti nebudou zpívat, nastoupili rovnou do muzikálu Malované na skle. Po roce jsme ale všichni tři přešli na Zábradlí, kam si nás vzal Evald Schorm.

Na Zábradlí jste pak strávil více než třináct let.

Bylo to pro mě pokračování předchozích štací. Se vším všudy. Hrál jsem divadlo a pak taky ve filmu a televizi. Důležitý byl pro mě Evald Schorm. Byl to hlavně on, kvůli kterému jsem zůstával v Ústí a pak šel na Zábradlí. Jeho Bratři Karamazovi a Maratón, ale taky Hamlet, Macbeth, Bambini di Praga, Hlučná samota a další inscenace byly famózní. Každé představení byl pro mne obrovský zážitek, prožitek. Nikdy rutina. A pak samozřejmě monodrama Osamělost fotbalového brankáře. To byla inscenace, se kterou jsem se dostal i do Evropy – do Řecka, Itálie, bývalé Jugoslávie…

O způsobu režírování Evalda Schorma se vyprávějí legendy.

A všechny jsou pravda. On opravdu říkal: Chlapci, co s tím uděláme…? Ale měl to setsakra promyšlený. A my se snažili a lítali jak fretky, abychom mu něco nabídli.

On byl stále takovej jakoby nesmělej. Když měl připomínky, nikdy vám je neřekl přímo. Obrátil se na jiného herce, co seděl vedle vás, a začal o vás mluvit s ním. A vy jste musel špicovat uši, abyste věděl, co chce. Takže jsme byli neustále ve střehu.

Nejde nezeptat se na Jana Grossmana, který nastoupil na Zábradlí po listopadu ’89 jako umělecký šéf. Právě vaše hvězdná trojka se s ním neshodla a z divadla v roce 1990 demonstrativně odešla.

Ono takto to vypadá nedůtklivě, ale my jsme proti panu Grossmanovi vůbec nic neměli, naopak. My jsme si ho obrovsky vážili, byl to skvělej režisér. Jen byl v té době už hodně nemocnej. Udělali jsme s ním veleúspěšného Dona Juana a najednou po něm někteří z divadla chtěli, aby se stal uměleckým šéfem. My jsme říkali: Ne, proboha. Ať režíruje, ale nemůže šéfovat. Vždyť je to člověk, který se nebude umět starat o chod divadla. Nechte ho bejt, ať si určí vlastní hry, které bude inscenovat, ale chod souboru a dramaturgii celého divadla ať nechá na jiných. Ale někteří ho do té funkce doslova tlačili a to se nám nelíbilo.

Měli jste výhrady k repertoáru?

Zdálo se nám, že je všude přehavlováno a že všeho moc škodí. Na dramplánu, jak jej lidé kolem Grossmana představili, byl Havel, po něm Havel a za rok zase. Tak vznikly spory a různá nedorozumění. Hlavně Karel Steigerwald byl militantní a křičel na nás. Na jeho straně byl – co si vybavuju – ještě Ivan Rajmont, ale s ním bychom se asi dohodli, a samozřejmě stála za ním i část souboru. Tak jsme se zvedli a odešli.

Urazili jste se?

To ne. Spíš nám přišlo poctivý, že když vás někde nechtěj, nemá smysl tam zůstávat. A řekli jsme si, že si uděláme vlastní divadlo. Flámovali jsme po jednom představení – Barťák, Heřman, já – a já najednou bez velkého rozmyslu řekl: Bude to Bez zábradlí. A bylo.

Bez zábradlí

Nejdřív jste hráli v kulturním domě Gong ve Vysočanech.

Heřmánek s jeho ženou Hanou si to vzali za své. Hráli jsme v Gongu, kde jsme měli pronajaté jen některé dny, a vedle toho jsme jezdili po vlastech českých. Asi dva roky jsme takhle putovali. Občas jsme hráli třeba i dva Maratóny – což byl náš tehdejší největší trhák – za den. Ve tři odpoledne jsme začali, v pět jsme skončili a ani se nestačili pořádně osprchovat a už se začínalo druhé představení v sedm. Pak domů a druhej den někde úplně jinde. Takhle nás Karel „mordoval“.

Taky jste brzy utekl.

Neutekl. Karel mi řekl, ať už příště nechodím.

Proč?!

To dodnes nevím. Prostě to jednoho dne řekl. Já odpověděl: Dobře, a bylo. Nikdy jindy už jsme se o tom nebavili. Dostal jsem – psal se rok 1995 – nabídku od Jirky Menzela do Činoherního klubu, tak jsem šel tam a myslím, že jsem tam dobře zapadl. Další skvělá štace. Opět ten anděl, kterej mě nenechá padnout.

Ale nezůstal jste…

Protože za mnou v roce 1999 přišel Janek Ledecký s nabídkou role v muzikálu Hamlet. A hrát v muzikálu byl už od JAMU můj sen. Byli jsme přece první experimentální ročník zaměřený na takzvané syntetické divadlo… A co je muzikál jiného?

To nevysvětluje, proč jste se – třeba poté, co muzikál skončil – do Činoherního klubu nevrátil.

To se musíme vrátit do roku 1994. Nazkoušel jsem tehdy v Divadle ABC Natěrače. Pozval mě tam režisér Láďa Vymětal. Mými partnerkami byly Jana Paulová a Simona Stašová. Asi po padesáti veleúspěšných reprízách nám umělecký šéf Milan Schejbal řekl, že je to pěkná inscenace, ale že nám děkuje, že to stačilo. My jsme ale měli furt vyprodáno, což mi nedávalo logiku.

Byl jsem tenkrát pod agenturou, tak jsme tu inscenaci odkoupili a začali s ní jezdit. S velkým úspěchem jsme křižovali po republice a pak – po určitých peripetiích, kdy Jana na dva roky odešla mimo divadlo, zkoušela to s muzikou a my tu inscenaci přezkoušeli s Vilmou Cibulkovou – se Jana vrátila a dostali jsme nabídku od Michala Kocourka, ředitele právě oním muzikálem Hamlet otevíraného Divadla Kalich, hrát Natěrače u nich. Tím začala naše spolupráce, která dodnes neskončila. A doufám ani po této koronavirové době neskončí.

Máte ještě nějaký divadelní sen?

A víte, že jo? Zahrát si na jednom jevišti s Bolkem Polívkou, Mírou Donutilem, Sváťou Skopalem, Heřmanem a Barťákem. Najít nějakej dobrej kousek a manažera, kterej to zprodukuje, tak to všem v týhle republice ještě natřem!

Dynamit

Nikoho jiného než Pavla Zedníčka alias Čmaňu bych v naší branži za většího kamaráda neoznačil, i když nás těch kumpánů z JAMU, co to spolu táhli od hospody k hospodě, od přednášky ke zkoušce a od divadla k divadlu a táhnem to – byť každý jinde – stále dál, bylo a je víc. Když si v rychlosti vybavím aspoň některé, tak jsou to Jirka Bartoška, Bolek Polívka, Sváťa Skopal, Karel Heřmánek, Pavel Rímský, Dáša Veškrnová-Havlová, Olda Navrátil, Pavel Trávníček, Eliška Balzerová, Jana Švandová… Docela dobrá kumpanie. Byla to parta skrz naskrz propojená. Vůbec jsme nevnímali, kdo z kterého ročníku je. Byl to začátek Provázku a divadel tohoto – studiového – typu… Jak nám s opovržením někteří divadelníci říkali, byli jsme herci vzešlými ze sklepa.

Nicméně s Čmaňou jsem chodil do jednoho hereckého ročníku a strávili jsme těsně vedle sebe čtyři roky. Byla to úžasná léta, ze kterých všichni dodnes čerpáme. Schopnost improvizace, umění reagovat na nečekané situace, vědomí souhry, rozvíjení nápadů…

A taky – a možná hlavně – neustálá potřeba vtipu, humoru, srandy, která nesmí v divadle ani v životě chybět. V tom je Čmaňa mistr. Život žije naplno a na jevišti nechává všechno. A snad ještě víc. Nikdo jiný není v každé vteřině taková divoká, výbušná energetická koule jako on.

Čmaňa je zkrátka dynamit. Pan Nobel by měl z něho radost.

Miroslav Donutil

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 30. srpna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pavel Zedníček: Kurňa… co kdybych zkusil divadlo?!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ