Pavlu Krejčímu (1948–2024)
Milý Pavle,
podobná překvapení, drahý příteli, vydýcháváme jen těžce. Ztráty blízkých lidí patří k nejtěžším momentům v životě.
Pavel Krejčí FOTO ČESKÝ ROZHLAS HRADEC KRÁLOVÉ
Jen víra, že dobří lidé zanechávají stopu, kterou my neseme v sobě, dokud trváme, pomáhá nám vyrovnat se s náhlou ztrátou.
Odešel jsi nečekaně a příliš brzy. Sluší se povědět, že jsi – neochotně píši byl – silný muž s duší chlapce. Sportovec. Přátelský člověk. A… profesionál.
Ve svém milovaném hradeckém rozhlasovém studiu jsi úporně udržoval dramatickou tvorbu. A – český jazyk. Dnes jen vzácně k slyšení. Poslední z Mohykánů. Když jsi dostal, spolu s kolegou Buriánkem, dalším skvělým režisérem z plzeňského rozhlasu, cenu za tvorbu, nazval jsi ji polibkem smrti. Už se nás chtějí zbavit, smál ses.
Tvůj humor jsem měl rád, ale je tu něco, o čem bych chtěl podat svědectví. V běhu nesvobodných osmdesátých let našel jsem v pardubickém divadle enklávu, v níž bylo možné svobodně dýchat a pracovat. Začal jsem zostra. Přeletem nad hnízdem kukačky, Romeem, Nehodou, Ptáky. Severem proti Jihu… Začaly restrikce, to jsme čekali. Krajští „tajemníci“ nelenili. Co mne však překvapilo, bylo pozvání do hradeckého rozhlasu. Za tím jsi stál Ty. Věděl jsi, že mým tématem je vztah silné osobnosti s uzavřenou, a tudíž i nesvobodnou společností. Nechal jsi mi svobodnou ruku a přátelsky předával své zkušenosti. Respekt byl vzájemný. Hradec Králové, krajské město plné „nadřízených orgánů“ – tlaky se stupňovaly jak na divadlo, tak na Tebe, abys spolupráci se mnou ukončil. Ne tak ovšem Ty. Až přišel „shora“ strohý zákaz. To jsme znali, že? Urazilo mne to.
Pak volala nám milá produkční: Pane režisére, pan režisér Krejčí prosí, zda byste nepřevzal režii trojdílné rozhlasové inscenace. Já? Podivil jsem se neochotně. A než jsem stihl něco namítnout o zákazu, předešla mne rychle: Pan režisér náhle onemocněl a prosí, abyste vy za něj inscenaci převzal. Dojalo mne to, co dodat.
Tyto inscenace, s nejlepšími hradeckými a pardubickými herci, a že tam hráči byli, doplněné skvělými hereckými hvězdami z Prahy, byly vlajkovou lodí hradeckého studia a Tvými srdečními projekty. Dílo se myslím podařilo a ty ses velmi záhy „uzdravil“. A když mne nechtěli v dalších projektech schválit, pravil jsi rezolutně: Když nám pan režisér Tarant vytrhl trn z paty, byl vám dobrý. A teď už ne?!? A dál jsme pokračovali v naší spanilé jízdě.
Pavle, kamaráde drahý, děkuji Ti za celoživotní přátelství, za kolegialitu, dnes tak vzácnou. Za Tvůj humor, křehkost a citlivost. Laskavý a láskyplný vztah k autorovi. A k českému mluvenému slovu. Vidíš, stáváme se avantgardou. Milujeme a ctíme autora, herce a zpěváky.
So long
Michael Tarant
Komentáře k článku: Pavlu Krejčímu (1948–2024)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
