Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika
Peer Gynt na druhou
Tlumené oranžové světlo a všudypřítomný kouř. Vlevo stojany s mikrofony, kontrabas, akordeon a kytara. Vpravo bicí, syntetické klávesy a počítač. Uprostřed jeviště jednoduchá konstrukce ze světlého nelakovaného dřeva tvořená vyvýšenou platformou a dvěma zadními stěnami. Zpoza jedné se do ještě utichajícího a stmívajícího sálu vynoří Kryštof Bartoš s potutelným úsměvem na tváři, aby začal svou energickou, velkolepou, extrémní, přemrštěnou, extravagantní a fascinující hru na Peera Gynta.
Ostatně „hra na něco“ je téma, jež se prolíná celou inscenací známé Ibsenovy hry, již jako čtvrtou a poslední premiéru letošní sezony uvedlo ústecké Činoherní studio. Nastudoval ji režisér Michal Hába a společně s dramaturgyní Terezou Marečkovou v ní tematizuje problémy a otázky týkající se identity, sebeprezentace, klamu, falše, hledání sama sebe a vytváření vykonstruovaného osobnostního kultu, jemuž je lákavě lehké podlehnout. Tvůrci bohatě pracují s nadsázkou a sebeironií a za pomoci četných zcizovacích efektů a poznámek „stranou“ připomínají, že jejich hra na postavy, příběhy a scény je jen hrou a my diváci jsme její součástí. Víc, než si sami myslíme…
Ibsenův Peer Gynt je lhář, lajdák, snílek a showman toužící podmanit si celičký svět. Putuje světem. Kam přijde, tam chorobně lže a pragmaticky činí absolutně vše jen pro svůj vlastní prospěch a blahobyt. Z tohoto (nejen ibsenovského) archetypu vychází i notně zaktualizovaná adaptace ústeckého divadla. Přesto se Hábova režie drží Ibsenova textu až nečekaně přesně – sledujeme Peera, jak se snaží překazit svatbu dívky, se kterou se chtěl oženit, trápí svou starou matku Åse, zamiluje se do Solveig a utíká do světa. Jsme svědky i jeho „přižeňovacích“ eskapád v zemi trolů, z níž rovněž utíká, aby se v třetím dějství rozhodl pro poustevnickou až mučednickou samotu hluboko v norských lesích. Zde ho překvapuje až obsesivně mu oddaná Solveig, již ale znovu opouští. Ve čtvrtém dějství se bezcílně toulá vzdálenými krajinami, prochází totální krizí osobnosti a odcizuje se sám sobě. A na samém konci svého putování dochází k vnitřnímu soudu nad sebou samým a ke katarznímu patetickému rozloučení se s okolím, při němž dává lidem kolem sebe – i divákům – tušit svůj blížící se skon. Nezapomeňme však ještě, že na úplném konci se opět setkává s oddanou Solveig, na niž mezitím – jak jinak – zapomněl…
Inscenátoři putování a příběh mytického lháře a podfukáře Gynta bohatě aktualizují a ošperkovávají, a to několika způsoby. Jedním jsou zmiňované „zcizováky“ a četné intertextové odkazy objevující se ve chvílích, kdy herci ze svých rolí vystupují a – po brechtovsku – dění komentují. A občas se dohadují, jestli se Ibsenovu originálu nevzdalují moc. Ještě výraznější aktualizací je situace, kdy postavy fanouškovsky obklopí Gynta-Bartoše, a dají tak vzniknout jeho soukromé one man talk show. V těchto chvílích není patrné, zda jde stále o gyntovskou, či už bartošovu show. To ale není žádné režijní či dramaturgické pochybení, naopak! Toto a obdobné vystupování z rolí markantně a brilantně podtrhává hru inscenátorů na archetyp zhýralce a vytvářejí mu tím jízlivě ironický komentář.
Dalším aktualizačním prvkem je využití hudby, kterou obstarává především Jindřich Čížek usazený u bicí soupravy a počítače na pravé straně jeviště. Gyntovo dlouhé putování doprovází nejen očekávatelné variace na původní hudbu Edvarda Griega, ale také například country píseň v podání všech herců, techno ozvuky, osmdesátkové disco, rytmické údery na bicí či sentimentální ambientní melodie, jež spoluvytvářejí dojemně poetické scénické obrazy, jako je například emotivně působivý skon Peerovy matky Åse (Andrea Berecková).
Po dobu téměř tříhodinové inscenace jediný Bartoš vytváří jednu postavu. Peer Gynta si mistrně ochočuje a hraje si s mnoha valéry jeho chování. Vytváří plastickou a uvěřitelnou postavu, z níž – aby její charakter vrstvil – mrštně vystupuje do různých excesů a stejně elegantně se do ní poté vrací. Gynta svými komentáři napadá, podrobuje ho těžkým zkouškám a nutí ho čelit světu lží, který sám spoluvytvořil. Herec tak dává vzniknout až jakémusi „Peeru Gyntovi na druhou“ a celou zdlouhavou cestu za poznáním sama sebe trpělivě podstupuje společně s ním.
Všechny ostatní postavy hry ztvárňuje pětice ústeckých herců – Andrea Berecková, Annette Nesvadbová, Jan Plouhar, Jan Hušek a Jindřich Čížek. Množství rolí, které musí zvládnout, ale nijak neubírá na lehkosti a herecké mrštnosti, s jakou je zpřítomňují. Vytvářejí extravagantní orloj postav, jež Peera obklopují, a zároveň i z fabule hry vyčleněné a jeho eskapády komentující diváky Gyntových/Bartošových one man shows. Elegantně a pro diváky čitelně přepínají mezi postavami Ibsenova příběhu a fanoušky sebevědomého a energického poutníka/herce/zpěváka/performera.
Výtvarnice Adriana Černá nabízí surovým dřevěněným objektem, sestávajícím ze dvou stěn a vyvýšené podesty s černou hlínou, v němž a kolem něhož se vše odehrává, „hře na Gynta“ univerzální hrací plochu. Pro různé situace ji dotváří množstvím extravagantních kostýmů, rekvizit a doplňků, jež postavy bleskurychle střídají. Hercům tak pomáhá s charakteristikou situací a podtrháváním povahokresby jejich postav.
Snad jedinou slabinou inscenace je její délka (160 minut s jednou pauzou) a přímo drastické zpomalení tempa v druhé půlce. Jedná se sice o část, v níž hrdina kontempluje nad svým životem a přemítá nad všemi svými hříchy, jisté zpomalení je tedy logické, narušuje však „zběsilé“ nasazení z úvodu a inscenace po přestávce ztrácí tah. To je ale malý kaz na vydařené, energické a svěží adaptaci více než sto padesát let starého Ibsenova dramatu.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad Josef Brukner, Josef Vohryzek, režie Michal Hába, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek, asistent režie Mirek David. Premiéra 2. června 2023.
///
Více o inscenaci na i-DN:
…
Komentáře k článku: Peer Gynt na druhou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)