Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Peklo, Ráj a nedostatečná víra 2

Polsko má reprezentativní přehlídku domácích inscenací /showcase/, která zcela opanovala dosavadní přehlídky, jakými například byla Varšavská divadelní setkání. Pod titulem Božská komedie (Boska komedia) se v Krakově na začátku letošního prosince konal její už pátý ročník. Do právě vydaných DN 3/2013 jsme vybrali nejpodstatnější inscenace přehlídky (viz Peklo, ráj a nedostatečná víra aneb Božká komedie po polsku). O dalších se dočtete právě zde.

Sněhová královna

Teatr Wałbrzych uvedl na festivalu Sněhovou královnu (Królowa śniegu), vycházející sice z Andersenovy pohádky, ale totálně přepsané dramaturgyní Aśkou Grochulskou a samotným režisérem Michałem Borczuchem, dalším z povedených Lupových žáků. Režisér si také sám vytvořil scénu. Sál TNŁ /Teatr Nowa Łaźnia, kde se většina inscenací hrála, je experimentální scéna v Nové Huti, socrealistické části Krakova/ je obrovská šedá ratejna, kde na konstrukci vpravo vedou schodky, zde se odehrává první část, sexuální akt Gerdy a Kaie, ti podle programu nejsou dětmi, ale dospělými, a nejsou sourozenci.

Není toho moc vidět, vše je v temnotě, protože tomu překáží zářivka, která oslepuje /dost často módní prvek současné scénografie/. V tomto prostoru se bude pohybovat Kai a výt jako zvíře tak, že to už přestává být divadelně únosné. Prostor uprostřed a vlevo se málo používá, má symbolizovat polární pláně. Vzadu jsou dvéře, kterými Kai odchází. Ten prostor je natolik hluboký, že když se postavy pohybují u dveří-vrat, jsou velmi maličké i z pohledu v první řadě. V inscenaci vystupuje řada postav, obyvatel antarktických krajů, polárních badatelů, žena- vynálezce, badatelka, muž hovořící na skype s domovem, žena dřevorubec. Ta scéna se skype je kupodivu dost vtipná, jde v ní o běžnou hovorovou polštinu a je nejvíce reálná. Nevystupuje Sněhová královna, Gerda nikam necestuje atd.

Záliba ve zvláštnostech, ošklivosti přetrvává. Pochopitelně jako vždy, hraje zde Krzysiek Zarzecki, režisérův dvorní herec /Kai/, bez kterého nemůže Michał Borczuch udělat ani krok, jak sám uvádí v rozhovoru. Svými nápady, které režisér až k nesnesení velmi prodlužuje, a rozbitím kontinuity příběhu trochu umělec připomíná našeho Jana Nebeského. Zkoumá, co ještě je divadlo, a co už ne, a co ještě divák unese. Ale osobitý rukopis ta celá bláznivost má, forma opět převažuje nad obsahem. Zase na závěr se přece jenom příběh vyloupne, ale bez předchozí znalosti děje by člověk byl zcela bezradný. Režisér opravdu šokuje, ale podle mého soudu inscenace příliš nerezonuje s publikem. Bylo to nejvýstřednější představení přehlídky.

Korzeniec

Na festivalu vystoupilo i divadlo Teatr Zagłębia ze Sosnowce s inscenací Korzeniec. Režii měl Regimiusz Brzyk /vždycky jsem si myslel, že je to pseudonym, zní to jako z Witkacyho; tvůrce je tentokrát absolventem školy v Lodži/. Nedaleko Sosnowce vedla společná hranice všech třech států, které si v minulosti Polsko rozebraly a vytvořily tzv. zábory /Prusko, Rakousko a Rusko/. Žije zde mnohokulturní společnost, Poláci, Slezané, Němci, Židi. Bizarní figurky. Objevuje se i budoucí zpěvák Jan Kiepura. Některé postavičky mají až hrabalovský charakter.

Centrem hry je vražda krále kachlíků Alojzyho Korzeńce. Dramatizace režisérova dramaturga Tomasze Śpiewaka vznikla podle knihy Zbigniewa Białase. Některé divadelní nápady jsou dobré, jízda s opratěmi, silná hudba, pohybující se zvětšené pohlednice Sosnowce před první světovou válkou, které mají vyvolat tehdejší atmosféru města a doby před první světovou válkou, ale myslím si, že se představení tvůrcům vymklo z ruky, honili příliš moc zajíců najednou. Poctivý záměr, ale rozpačitý výsledek.

Srdce temnoty

Dramatizace románu Josepha Conrada Srdce temnoty (Jadro ciemności), začíná ve foyer klubu Fabryka /typická postindustriální budova, jaké jsou nyní využívané ke kulturním účelům/, kde tři představitelé, jediní z celé inscenace, sedí u stolu s figurkami afrických zvířat a vyprávějí osudy koloniální Afriky, srovnávají tamní masakry s daty obětí holocaustu. Příběh se totiž odehrává v Belgickém Kongu.

Potom se přenášíme do sálu. Mladík, s brýlemi, trochu podobný Zbyszkovi Cybulskému /Andrzej Plata/ se rozhodne strávit v Kongu dovolenou. Je však hned na začátku pobytu pokořený místním funkcionářem /Edward Janaszek/, který kupodivu hovoří polsky. Donutí hlavního hrdinu, který zde chtěl bezstarostně odpočívat jako turista, aby se svlékl do spodního prádla, a celkově ho rozkazy ponižuje a manipuluje s ním. Na pláži se hrdinovi vnutí místní divoch /Maciej Pesta/, pěkný mladík. Ten zpočátku servilním způsobem se snaží obsloužit turistu /masáže nohou/, aby vzápětí vydíral peníze. Na požádání třetího muže, policisty? /opět představitel funkcionáře/ vypráví mladík svůj krutý osud, později už jen otvírá ústa a nakonec vůbec nerozumí jazyku, ačkoliv na začátku mluvil brilantně francouzsky. Nakonec se objevuje mrtvola Kurtze /opět funkcionář/, kterého v rakvi Marlow /turista/ obviňuje ze zvěrstev napáchaných na africkém lidu. Jde tedy o velmi volnou adaptaci Conradovy knihy. Ale tak se to děje stále, jak ve filmu /Coppola/, tak v Praze v DK v Jařabově interpretaci. Inscenace obviňuje kolonialismus a chování bílého člověka. Režii měl Lupův další žák Szymon Kaczmarek, který cestuje po polských divadlech a je pokládán za velmi schopného a talentovaného. Představení bylo svým způsobem sympaticky skromné, vyvážené formálně i obsahově, ale základní myšlenku jasně sdělilo. Hrálo divadlo z Kielců.

O dobru

Z Wałbrzychu přijela i autorská inscenace O Dobru proslulého dua polského divadla Pawła Demirského a Moniky Strzępky, kteří mnohé a rádi šokují. Na scéně Michała Krochowce, kde dominuje jakýsi papundeklový dinosaur, se odehrával kolážovitý příběh o svobodě, pochopitelně levicově pojatý. Dva muži, několik žen. Z mužů je výrazný herec Andrzej Kłak j. h. /ve hře umírá na rakovinu/ a z žen Mirosława Żak. Postavy v programu mají svoje civilní jména či přezdívky. Začíná se však tak, že hrdinka, která je vymustrovaná za zpěvačku Amy, alkoholičku a toxikomanku pláče, že se představení nepodařilo dokončit, tvůrci ujeli, vybrali zálohu a zkoušky nedokončili. Herci se však prý pokusí hru odehrát. Potom herci předvedou scénu střílení-parodii na gangsterky a asi za 10 minut už se děkují. Ale rozhodnou se předvést vlastní problémy. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, v roce 2016 a po epidemické katastrofě, kdy se skončil nynější kapitalismus, a na jakési psychoterapeutické skupině. Herci prosí o možnost rozehřáni se do další práce objímáním se s diváky. A následuje teprve vlastní děj.

Psychoterapeutickou skupinu výuky nového sociálního přizpůsobení /postavy jsou příliš zkažené předcházejícím režimem/ vede taková mírně obézní žena, která si však s jednotlivými „pacienty“ neví rady. Postavy se svým vyprávěným či odehrávaným příběhem nebo příběhem, který si sami zvolili /Amy Winehouse, aféra Watergate / hodně vymykají z rukou psychoterapeutky, potom i agresorky, která si vybrala ve skupině vůdčí roli. V té roli je herečka Mirosława Żak skvělá. Nakonec nás vyvedou herci ven před budovu divadla a u ohně zpívají anglicky písničku Nikdo nejde sám a čtou stanovy nového společenského paradigmatu.

Musím přiznat, že přes kolážovitost a stálou snahu tvůrců být levicoví za každou cenu, je představení zábavné a svým způsobem i půvabné. Herci jsou na tak oblastní divadlo, jakým bezesporu Wałbrzych je, skvělí. Dokonce v textu (asi pravdivě) zaznělo, že se už i uvažovalo o uzavření divadla z finančních důvodů, a to ačkoliv se v celopolském kontextu jedná o významný soubor, který sleduje kritika s velkým zájmem. Díky občanskému postoji se však podařilo divadlo zachránit. Autorská dvojice je však nyní již šástečně spojená i s Krakovem, jde nedávno uvedla svou předcházející hru Ve jménu Jakuba S.

Yvona, princezna Burgundánská

Na scéně divadla Teatr Kameralny /Komorní divadlo, filiálka Starého divadla/ se hrálo představení Yvona, princezna Burgundánská (Iwona, ksiezniczka Burgunda) Witolda Gombrowicze a v režii Krzysztofa Garbaczewského, dalšího nadaného žáka Krystiana Lupy. Režisér má také už svém kontě inscenaci v divadle Nowy Teatr ve Varšavě u Warlikovského, kde vytvořil inscenaci Ze života divochů /podle antropologa Bronisława Malinowského/, údajně zcela v duchu režií mistra Warlikowského.

Celé dnešní představení se však odehrává převážně na videu či skrze ně /asi tak 80%/, naživo se toho moc neděje. Zpočátku si Filip místo Yvony vybírá mladého muže-blondýna, ale ten motiv se ztrácí /byl to vtip/ a je zde nakonec opravdová Yvona. Režisér vychází hodně z filmů /Tarantino/ a písniček, které mi nic neříkají, opravdu velmi postmoderní představení. Karas, ryba, kterou se udusila Ivona, pluje jako velká nafukovací hračka mezi diváky po celou druhou polovinu hry. I když režisér všechny na videu zabije, nakonec se původní kostra hry vyloupne tak, jak je to u Gombrowicze. Když si na režisérovu formu člověk zvykne, má představení zvláštní kouzlo a půvab. Ale zase ta stará písnička… Režisér věnoval moc pozornosti formě, tou se zahltil a příběh nechal stranou.

Dvanáct rozhněvaných mužů

Dvanáct rozhněvaných mužů (Dwunastu gniewnych ludzi) se hraje v hlavní budově Starého divadla. Hra Reginalda Rosea, známá především z filmu natočeného Sidney Lumetem /1957/, se celá odehrává v jediném interiéru, s čímž měl režisér Radosław /Radek/ Rychcik, dost kontroverzní osobnost, ale schopný divadelník, trochu problém. Inscenaci vytvořil v divadle Teatr Nowy Tadeusze Lomnického v Poznani. Režisér, další Lupův žák, dokonce jednu dobu jeho asistent, vytvořil už hodně inscenací a je zajisté nadaný.

Prázdná scéna, kde v hloubce jsou jednotlivé židle pro porotce, vpředu mikrofony. Nad scénou visí hlavou dolů přejetý ohromný pes. Zpočátku se objevuje ve tmě několikrát za sebou v bleskových intervalech. V anotaci se tvrdí, že jde o inspiraci Franzem Kafkou a jeho Procesem, kde se v závěru říká, že Josef K. zemřel jako pes. Ale režisér se – podle mne – k tomuto symbolu neuměl nijak vyjádřit, zpracovat jej, pojmenovat /to už předbíhám, mám na mysli besedu s tvůrcem příští den/. Aby představení zdynamizoval, zvolil pohybovou strukturu, kdy postavy chodí dopředu a zase zpátky, přičemž porotce č. 8, který jediný od začátku je proti trestu smrti chodí opačným směrem. Bohužel nápad se brzy vyčerpá a choreografie působí jako nácvik spartakiády. Porotce č. 8 hraje velmi pohledný herec Mateusz Ławrynowicz, nedávný absolvent AT ve Varšavě. Je rovný jako svíčka, tak se chová i v souboji a jediného si brzy zapamatujeme z celého toho chumlu porotců. Při vynucování si pozornosti dupe jako malé zlostné dítě. Inscenaci doplňuje hudební, opět velmi sugestivní osudový podkres. Inscenace se nezabývá tématem spravedlnosti, ale spíše manipulací a zpochybňováním demokracie /nejlepší ze všech zel/, což jsem pochopil i přes to, že hercům je špatně rozumět, jsou rušeni hudbou. Dnes, když to píši, inscenaci začínám rozumět a čím dál víc ji přijímám, ale takový pocit jsem při samotném představení neměl. Na daný neklid, který jsem pociťoval, se vrstvilo příliš mnoho rušivých faktorů. I tak ale bylo představení scénicky působivé a potvrdilo mou dlouhodobou zkušenost, že ať navštívíte jakékoli polské divadlo, bude v porovnání s většinou českých velkolepé, barevné, scénicky a herecky přitažlivé. V porovnání s ním se jeví české divadlo – jak už jsem psal v DN 3/2013 – jako mdlé, nezajímavé a málo invenční.

8. – 13. 12. 2012, Krakov

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 6. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Peklo, Ráj a nedostatečná víra 2

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ