Pěkně prosím, tudy do Evropy?
To je nejčastější otázka, pochybnost a často posměšek nad třemi lednovými premiérami Opery Národního divadla. Není divu, nový ředitel Opery Per Boye Hansen prohlásil, že Národní divadlo dostane do evropské operní ligy. Z podtextu pochybností lze vyčíst i odpor části operní veřejnosti vůči vpádu cizáků do národní „zlaté kapličky“, což já naopak považuji za možný způsob, jak Národní divadlo začít převádět z postobrozenecké instituce do tvrdého byznysu, který opernímu světu vládne. Jenže to vyžaduje odstranit staré neduhy a podle tří premiér se nezdá, že by se to dařilo. A také se nezdá, že by – až na jednu – Hansenovy akvizice byly Opeře prospěšné.
Všechny postavy opery Così fan tutte (Petr Nekoranec, Kateřina Kněžíková, Pelageja Kurennaja, Jiří Hájek, Arnheiður Eiríksdóttir, Lukáš Bařák) FOTO ZDENĚK SOKOL
V mezinárodní konkurenci evropské operní ligy se stejně jako v hokejové NHL hraje hlavně o peníze. Jenže můžeme připustit komerční uvažování ve státem dotovaném Národním divadle, na které se naši předkové skládali po troníčku? Už první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert vymýšlel marketingové aktivity, aby naplnil divadelní kasu. Národní divadlo je stále chudým příbuzným evropských operních domů, jak se má prosadit na tvrdém trhu koprodukcí? Jen výjimečnými inscenacemi, jak se v rámci možností děje v Brně, kde ovšem mají dnes ve světě nejžádanější tuzemskou hodnotu, Leoše Janáčka. V produkcích Národního divadla nejsem schopen vystopovat nějakou strategii. Proč však ve dvaceti dnech divadlo šturmuje hned se třemi premiérami? Vždyť už tak je provoz Národního divadla přetížený a doufal jsem, že to nový ředitel Opery bude řešit.
Operní cvičení
Nakonec jen inscenace opery W. A. Mozarta Così fan tutte vznikla v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu a má se hrát také v zámeckém divadle ve Schwetzingenu. Dobré adresy, o významnějších koproducentech zatím pražská opera uvažovat nemůže. Nechci domýšlet, proč se nikde v materiálech Národního divadla neuvádí, že se hraje recyklovaná inscenace z roku 2004 z Luzernu, která se pak v průběhu let hrála i jinde. Režisérku Tatjanu Gürbaca tehdy právem postrčila k významné kariéře, ale po osmnácti letech poetika inscenace založená na detailním pohybovém slovníku (spolu)hrajících pěvců a na strohé vizualitě vyčpěla. Žádné rokoko s napudrovanými parukami a prošívanými obleky, dámy nosí elegantní svůdné šaty snad z počátku 20. století, jejich věrnost zkoušejí milenci v řekněme současných vojenských maskáčích, když se utáboří s vojenskou výzbrojí před polopapírovým přístřeškem svých milenek. Pravděpodobnost situací režisérka nepřipustila, naplnila je přesně naordinovanými umělými pohyby a gesty, které pražští aktéři prováděli sympaticky důsledně.
Svým způsobem její tehdejší snahu provést operu mimo čas a prostor chápu. Zbavit ji historizující zátěže, třeba pěvecky dobře připravený sbor obléknout jako napoleonské, možná spíš cínové vojáčky. V drobnokresbě ještě lze vnímat čitelné akce, o čem se hrají větší celky, však moc zřetelné nebylo. Proč třeba komorná Despina bydlí pod poklopem podlahy? Tehdy se režisérka příliš nezabývala smyslem machistické zkoušky věrnosti, který už léta hledají všechny podstatnější inscenace Mozartovy opery. V samém závěru si jedna chce podřezat žíly, druhá opouští jeviště, tedy zřejmě svého milence, ale je to jen předchozím děním nepřipravený dovětek, kterým končí příběh, není zodpovězen jeho smysl.
Nepostřehl jsem, že by závěr nějak pohnul muži, ostatně režisérka po většinu času vedla Ferranda v provedení Petra Nekorance (krásný hlas, výšky však přibarvuje falzetem) i Guglielma v pěkném pěveckém provedení Lukáše Bařáka k chlapáckému jednání, oba pěvci, štíhlí a pohlední, požadavek režisérky s přehledem plnili. Ženy Gürbaca pojala citověji, obě okouzlující, Kateřina Kněžíková už hlasem pro Mozarta malinko těžším, nádherně jí vyšly obě lyrické árie Fiordiligi, Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir byla bezprostřednější Dorabellou.
Ti čtyři jsou nejpodstatnější kvalitou nastudování. Pelageja Kurennaja v roli komorné Despiny vedle nich komorním sopránkem zanikala, její obsazení nechápu, byť se pěvkyně může vykázat řadou prestižních akcí. Jiří Hájek (Don Alfonso) zpíval premiéru v ohlášené indispozici, ale postavu stvořil pěknou. Dirigent Karsten Januschke zpočátku překvapil pomalejšími, ale propracovanými tempy, první dva ansámbly zněly v nezvyklém podání výtečně, jenže v průběhu inscenace se nastudování postupně rozpadalo, hyzdily ho hráčské chyby a nesoulad orchestru s pěvci, vše v mozartovském domě ostudné.
Dámy v Bludném Holanďanovi pochodují do kopce FOTO ZDENĚK SOKOL
Pochodování na točně
V nastudování Bludného Holanďana Richarda Wagnera na jevišti Státní opery jsem na pochopení smysluplného sdělení rezignoval. Nevím, proč v režii, scéně i svícení Oleho Anderse Tandberga připomíná Holanďan a jeho námořníci nejspíš Poseidóna dlouhými vlasy a suknicí možná plnou chaluh a škeblí. Nevím, proč je Senta se svými družkami za upjaté novicky z penzionátu, celé černé, většinou smutné. Nevím, proč si Senta listuje v knize, místo aby ji fascinoval obraz Holanďana na zdi. Nevím, proč ony novicky nesou mrtvým námořníkům víno v umělohmotných kanystrech, jako kdyby koupily na pumpě vodu do ostřikovačů. A hlavně nevím, proč celé jeviště zabírá nově pořízená točna, která se může i naklánět, pod níž se skrývají Holanďanovi námořníci, ale také Senta tu listuje v oné knize. A už vůbec nevím, proč jsou na točně vyrovnány řady nejspíš starých nemocničních postelí, do nichž uléhají novicky i námořníci. Mohl bych pokračovat. Když po okraji nakloněné točny pochodují v řadě za sebou sboroví námořníci nebo novicky, do kopce či z kopce hezky do rytmu, je to čiré dada.
Problém vidím v tom, že režisér nabízí velmi konkrétní předměty a obrazy a chtěl by, aby byly vnímány symbolicky. Herectví zredukoval na mechanické postoje a kolektivní aktivity (česání novicek), o vztazích nevypovídá nic.
Nakonec je to jen varianta kostýmovaného koncertu. Kdyby bylo možné alespoň zavřít oči a poslouchat, jenže to by nesměl šéfdirigent Státní opery Karl-Heinz Steffens hrát celý večer forte a fortissimo, sotva zpěváci ten zvukový příval překřičeli, někteří. Žádná jemná dynamika, žádné hudební, natož myšlenkové spočinutí, orchestr nastupoval fráze tvrdě a nepřesně, což Wagnerovu hudbu deklasuje. Zatím jsem v Praze neslyšel opravdu působivou Steffensovu kreaci. Elisabeth Teige zpívala Sentu také hlavně nahlas, v nejvyšších polohách křičela nadoraz, Joachim Goltz musel jít na Holanďana stejně brutálně. Nejpřirozenější postavu Erika v norském (!) svetru kultivovaně podal Aleš Briscein, své dobře odzpíval i Zdeněk Plech jako Daland, zato Matthew Swensen v roli Kormidelníka byl sotva slyšet – další obsazení, které nelze akceptovat. V daných poměrech zaslouží uznání sbor.
Premiéra se propadla do někdejší nízké úrovně Státní opery. Bude se s tím něco dělat?
Existenciální psycho
Lednovou triádu zachránilo nastudování opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová. Inscenace připravená k premiéře před více než rokem musela čekat, ale proč až do ledna? Poprvé v Praze pracoval proslulý katalánský režisér Calixto Bieito a ti, kdo nezajeli na nějakou z jeho mnoha produkcí za našimi hranicemi, si asi museli poopravit u nás pěstovaný obraz neurvalého ničitele operních klasiků. Viděl jsem řadu jeho produkcí, i s nahými mladými a starými lidmi, hadem mezi dívčími stehny, barokní recitativy doprovázené na harmoniku. Ale neviděl jsem od něj inscenaci, která by nezačínala rozvahou, o čem daný titul hrát. Na rozdíl od zatím všech inscenací za Hansena. Připisuji mu však velké plus, že Bieita do Prahy vlastně v relativně krátké době dostal.
Bieito se tentokrát mnohým zdál až příliš krotký, jenže jeho interpretaci příběhu a postavy Káti slušela jevištní zdrženlivost. Odhaduji, že ztišení jevištních prostředků vyčetl z Janáčkovy hloubavé hudby. Nepříjemně ostře nasvícené holé zdi snad skladiště jsou uzavřeným prostorem, z něhož se Káťa marně snaží utéct hned při předehře, aby po většinu času seděla schoulená v zadním rohu. Žijí tu všichni, jen ona chce pryč. Není to otřesné podobenství naší současné společnosti? Včetně toho, že když nepohodlní utečou, případně se utopí ve Volze, většina si jen oddechne a poděkuje dobrým lidem za úslužnost? Není tu další postava, která by chtěla žít v souladu se svým svědomím, ať to stojí třeba život. Boris by rád utekl před strýcem Dikojem, ale poměry mu nevadí. Kudrjáš je z ostatních nejsympatičtější, ale nechá se od Dikoje fyzicky šikanovat, k revoltě nemá odvahu. Dikoj je hulvát a ožrala, když zajde za Kabanichou pro útěchu, udělá mu to na jevišti rukou v poklopci s veškerou nechutností porna. Vždyť co jiného ty dvě postavy reprezentují? Varvara je mladá venkovská husička, která si chce užívat. Glaša tu zastupuje nejspodnější patro společnosti, atributem je jí slepice, kterou nosí po jevišti.
Herectví není popisné, ale promyšleně expresivní. Kabanichu Eva Urbanová spíš oddeklamovala, ale dala jí přísnost, s níž krotí muže kolem sebe. Neurvalý Dikoj Jiřího Sulženka terorizuje okolí, případně se opilý válí po zemi, jeho mladší variantu udělal Bieito z Tichona a tím se asi nejvíc vzdálil Janáčkovi – Jaroslav Březina postavu zpívá i předvádí výsostně. Kudrjáše parádně zazpíval a prostými gesty zahrál Josef Moravec, Varvaru skvěle provedla a česky artikulovala již zmíněná Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir, od sezony podstatná posila souboru. Peter Berger pochopil Borise jako zbytečného člověka, dobrého jen k tomu, aby zničil Káťu. Ta je vrcholnou kreací Alžběty Poláčkové, zazpívaná a zahraná do nejmenších nuancí Bieitova čtení příběhu. Brava! Snad poprvé jsem viděl cudnou a přitom erotickou operní scénu: když se Káťa s Borisem milují u zadní stěny a náhle zasvítí kolem jeho boků její bílá stehna. Všechno se dá, jen se musí vědět jak, s kým a proč.
V inscenaci není žádná příroda, na kterou si tuzemské inscenace Káti Kabanové potrpí, žádná lyrika šerosvitu a podobné propriety. Ve světě se Káťa většinou hraje stroze, tvůrci čtou příběh jinak a myslím přesněji. Začal s tím Christoph Marthaler legendární inscenací s rozpadajícími se brněnskými šedivými paneláky (poprvé Salzburg 1998). Poté Michael Thalheimer ve Státní opeře v Berlíně (2005), lepší Káťu jsem neviděl. Na obě poetikou Bieito navazuje, nikoli na Roberta Carsena, jak se tu kvůli vodě na jevišti mnozí domnívají. Jen měl závěr příběhu Bieito dohrát do hořkého konce v betonovém vězení, neměl položit zadní stěnu a učinit z ní nádrž na vodu, aby se Káťa měla kde utopit. Závěr své inscenace myslím hodně oslabil.
Dodejme, že dobře zahrál orchestr Národního divadla pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka, bez sentimentu, věcně, citlivě, technicky na výši.
Alespoň jedna premiéra vyšla.
Národní divadlo, Praha – W. A. Mozart: Così fan tutte. Komedie o dvou jednáních, libreto Lorenzo da Ponte. Hudební nastudování a dirigent Karsten Januschke, režie Tatjana Gürbaca, scéna a kostýmy Ingrid Erb, světelný design Stefan Bolliger, sbormistr Jan Bubák. Premiéra ve Stavovském divadle 8. ledna 2022.
Národní divadlo, Praha – Richard Wagner: Bludný Holanďan. Hudební nastudování Karl-Heinz Steffens, režie Ole Anders Tandberg, scéna Ole Anders Tanberg a Martin Černý, kostýmy Maria Geber, světelný design Ole Anders Tanberg a Åsa Frankenberg, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra ve Státní opeře 20. ledna 2022.
Národní divadlo, Praha – Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Opera o třech jednáních podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře v překladu Vincence Červinky. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Calixto Bieito, scéna Aída Leonor Guardia, kostýmy Eva Butzkies, sbormistr Jan Bubák. Premiéra v Národním divadle 28. ledna 2022.
Komentáře k článku: Pěkně prosím, tudy do Evropy?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
