Divadelní noviny > Názory – Glosy
Peníze na dřevo, jinak bude konec
Platy v kultuře jsou dlouhodobě hluboko pod celostátním průměrem. Udává se, že zhruba o dva a půl tisíce korun, jenže to platí vůči nejvyšší průměrné mzdě v resortu 23 761 Kč, kterou mají příspěvkové organizace ministerstva. V krajských příspěvkovkách se udává průměrný plat 22 100 Kč, v městských, kam spadá většina divadel, pak 20 500 Kč – a to už je propad oproti celostátnímu průměru o 5 000 Kč! Ve statistice jsou zahrnuty i platy manažerů, platy běžných divadelníků většinou, někde zdaleka, nedosahují 20 000 Kč.
Resortní odbory (Herecká asociace, Odborová asociace divadelníků a další) zřejmě neměly šanci propadu mezd zabránit (jak moc o to usilovaly, je jiná věc) – dobře se stávkuje za platy v nemocnicích nebo na železnici, ale stávkujte za platy v divadle tu v Opavě, tu v Olomouci, v každé z mnoha příspěvkových organizací zřizovaných státem a městy v různých ekonomických a společenských poměrech.
Letos se do věci vložil předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula požadavkem desetiprocentního navýšení mezd v kultuře. Snadno získal souhlas ministra kultury, vždyť pomáhá prosazovat jeho sliby, jednoznačně ho podpořila i tripartita. Až si člověk říká, proč to nešlo dřív. Ministr Daniel Herman je před jednáním o navýšení rozpočtu s ministrem financí optimista. Bude požadovat necelých osm set milionů korun, které by pokryly navýšení platů zhruba jednadvaceti tisíc zaměstnanců pracujících v České republice v sektoru kultury. Ministerstvo svým organizacím přidá snadno, když bude mít z čeho, ale jak „nařídit“ zvýšení platů v příspěvkových organizacích měst a regionů? Pokud i na to dá stát, jak zajistit, aby peníze šly vskutku na platy? O problému Středula ví, řešení na stole zatím není.
Především se však jednání zatím vůbec netýkají možná dobré poloviny kulturních a uměleckých aktivit, které tvoří osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Žijí z grantů a z toho, co samy vydělají a seženou. Berou „mzdy“ (přesně honoráře) daleko nejnižší, a to i v trvale působících divadlech nebo v redakcích časopisů – mohli bychom vyprávět. Odboráře nezajímají a možná ani zajímat nemohou. Jsou pozůstatkem devadesátých let, kdy se kultura vymaňovala z vlivu státu, kdy většina kulturních institucí přešla na města a kraje, kdy vzniklo ono odboráři tak těžko uchopitelné prostředí. Tehdy se utíkalo od státu a centrálního řízení. Odtud pochází myšlenka narovnat pražské prostředí transformací divadel, realizace zamrzla. Tehdy se začalo volat po vícezdrojovém financování, jediný pokus ho prakticky zavést obsahuje návrh zákona o veřejných kulturních institucích, který slibovalo a v tichosti zřejmě už odložilo ministerstvo kultury. Do hry ho usnesením z 3. března vrátil Senát PČR, ale nelíbí se odborářům i některým právníkům. Nyní se totiž zase utíká pod ochranu státu.
Dočkají se ale navýšení příjmů i OSVČ v kultuře? Pokud ano, jak se to provede, když jsou v postavení živnostníků a nehodí se do odborového obrazu pracovníka? Stanoví se nějaké mechanismy určující výši honorářů třeba ve vztahu k průměrné mzdě? Nebo se v grantových projektech uznají zvýšené náklady na regulérní zaměstnance, tedy platy se všemi zákonnými odvody? Nebo nezávislé aktivity vymřou? Naděláme z nich další příspěvkovky?
Zatím se problém nechával vyhnít, s navyšováním platů by se měl řešit. Musí se řešit! Protože „živnostníci“ v kultuře jsou ti nejchudší! Místo toho je ministryně práce a sociálních věcí nabádá, aby si spořili na penzi – asi neví, že přinejmenším v kultuře nemají z čeho.
Zvýšit platy? Ne, zvýšit odměňování v celé kultuře!
Komentáře k článku: Peníze na dřevo, jinak bude konec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
