Penthesilea (proti)
Heinrich von Kleist, jehož dílo lze řadit k pozdnímu německému romantismu, napsal Penthesileu v roce 1808. Na scénu se však tato hra z období trojské války, která se žánrově pohybuje na pomezí tragédie a truchlohry, dostala až takřka o sedmdesát let později. Vzhledem k nadměrnému narativnímu zprostředkování bitevního klání mezi Amazonkami a Řeky pomocí výstupů poslů a takzvané teichoskopie (zpráv o přítomném dění za scénou) byla považována za jevištně neproveditelnou. Především se však dodnes skoro neuvádí kvůli vypjatě expresivní a krvavé scéně rozčtvrcení Achilla a výjevům kanibalismu, byť se o nich divák opět dozvídá zprostředkovaně. Uctívaný génius Goethe ve své době hru a Kleista vůbec přísně odsoudil.
Láska jako zběsilá smrtící síla: Sandra Hüller a Jens Harzer v rolích Penthesiley a Achilla vyjadřují toto téma každým hnutím svého těla FOTO KIVA
Režisér divadla Schauspielhaus Bochum Johan Simons a dramaturg Vasco Boenisch tuto historickou hru jevištně zpřístupnili tím, že davové bojové scény úplně vypustili a veškerý dramatický personál omezili na dvě hlavní postavy, Penthesileu a Achilla v podání Sandry Hüller a Jense Harzera. Zároveň jim přidělili i narativní promluvy Amazonek a řeckých reků, v nichž je souboj mytických milenců popisován, což má za následek ještě výraznější zepičtění inscenace a působí zcizujícím dojmem (zejména kvůli ponechání vyprávění v er-formě). Úplné vynechání fyzického boje navíc oslabuje ústřední téma. Vždyť Kleist lásku propojuje, ba ztotožňuje s válkou, a to nejen v Penthesilee; ambivalence boje a vášně, Erota a Thanata prostupuje celé jeho dramatické dílo. Ve scéně, v níž rozběsněná Penthesilea Achilla společně se svými psy rozsápe a zčásti pozře, je přítomna láska jako zběsilá smrtící síla.
Tvůrci interpretují Achilla a Penthesileu téměř jakožto postavy dvojjediné: Achilles je mužskou Penthesileou a současně ženským mužem, Penthesilea je ženským Achillem. Sandra Hüller ztvárňuje královnu Amazonek jako sice zamilovanou, ale hlavně energickou bojovnou ženu. Její výkon je však příliš jednostrunný. Hereččiny ženské půvaby jsou bohužel spíše potlačeny a jejímu projevu chybějí jemnější tóny a láskyplná něha, které by mohly kontrastovat s její „zmužilostí“. Harzerův Achilles je naopak záměrně stylizován do podoby jemného až zženštilého muže, což nepostrádá jisté přitažlivé kouzlo. Jeho napůl ženskou identitu podtrhuje kostým, herec je oděn do stejné černé suknice jako soupeřka. Do antimaskulinní polohy se Achilles aktivně stylizuje i tím, že se před druhým soubojem s Penthesileou symbolicky vykastruje (Harzerovu manipulaci s pohlavním údem pod sukní vleže na forbíně nicméně není jednoduché v tomto smyslu dekódovat, já sama jsem byla o významu této akce poučena až po představení). Achilles chce Penthesilee umožnit, aby naplnila prastarý zákon, podle nějž musí Amazonka ženicha nejprve porazit v boji, a vyzve ji znovu na souboj. Spoléhá na její cit, avšak Penthesilea se rozběsní a jako smyslů zbavená miláčka rozsápe. Její smyslná touha se zvrhla v až zvířecký pud. Na černě vykryté scéně ani na tělech spoře černě oděných herců ovšem nezahlédneme ani kapku krve a není tu přítomna ani vášeň, jež se s ní pojí. Závěr je dojemný, ale stejně jako celá abstraktně-symbolická inscenace postrádá silný a zničující náboj milostné touhy, pro nějž je hra tak fascinující.
Schauspielhaus Bochum, Německo – Heinrich von Kleist: Penthesilea. Režie Johan Simons, adaptace a dramaturgie Vasco Boenisch, scénografie Johannes Schütz, kostýmy Nina von Mechow. Premiéra 10. listopadu 2018 (na festivalu 3. prosince 2019).
Komentáře k článku: Penthesilea (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
