Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Per Olov Enquist: Od milenek zpátky do cely

Vůbec poprvé mi Per Olov Enquist přislíbil interview v listopadu roku 1989, kdy se na švédském velvyslanectví v Praze konal seminář švédských a českých spisovatelů a překladatelů. Bohužel se tehdy neuskutečnilo, což kupodivu nezpůsobily neplánované demonstrace proti režimu, které poněkud pozměnily plánovaný program semináře, ale to, co sám Enquist dnes nazývá „těžkou osobní krizí“.

Jelikož však šéfredaktor kulturního periodika, ve kterém interview mělo vyjít, trval na splnění zadaného úkolu, nezbylo mi než se uchýlit k drobnému podvodu a odpovědi na připravené otázky vykrást z rozhovorů a článků publikovaných ve švédském tisku. Od té doby se situace výrazně změnila – Enquist svou krizi překonal a v následujících letech napsal řadu úspěšných próz a dramat. A českým médiím postupně poskytl tolik rozhovorů, že se zřejmě stal u nás nejzpovídanějším současným švédským autorem. Zatím poslední příležitost si s ním popovídat se mi naskytla před několika měsíci, jedenadvacet let po výše zmíněném debaklu, kdy opět zavítal do Prahy. Divadlo Na zábradlí tehdy zrovna uvádělo jeho nejnovější hru Blanche a Marie a nakladatelství Host připravovalo české vydání jeho bestsellerové autobiografie Jiný život, které se koncem dubna objeví v našich knihkupectvích.

Vaše dosud poslední divadelní hra Blanche a Marie je pro vaše dílo poněkud atypická. Je to poprvé, co jste jedno a totéž téma zpracoval jak v dramatické, tak i v románové podobě. Je to náhoda, nebo to znamená, že obě části vaší tvorby – próza a drama – se k sobě přibližují?

Když jsem se roku 1976 pustil do své dramatické prvotiny Noc tribádek, ještě jsem nevěděl, že umím psát divadelní hry – zato romanopiscem jsem byl už patnáct let. Ale cosi ve mně drama a prózu spojovalo, možná určitý cit pro rytmus. Později jsem tuto hranici několikrát překročil, aniž si toho někdo všiml. Návštěvu osobního lékaře jsem se původně snažil napsat jako filmový scénář (ale naštěstí jsem přešel na prózu). Totéž se týká Lewiho cesty. Blanche a Marie začaly někdy v polovině šedesátých let jako skica k básnické suitě. A Svržený anděl je vlastně písňová suita. Próza, drama a poezie u mě během pracovního procesu celou dobu konvergovaly, i když v konečném výsledku je to dobře zamaskované. Ačkoli vlastně ne: myslím, že se to přece jen dá poznat.

To znamená, že Knihu o Blanche a Marii a hru Blanche a Marie jste psal současně?

Ne. První náčrty Blanche a Marie začaly v šedesátých letech, pak to dlouho leželo nehotové, potom jsem – někdy v roce 2005 – napsal román a teprve o dva roky později divadelní hru, podle románu. Výraz „podle“ je ovšem – s ohledem na tohle všechno – velmi dvojznačný. Všechno jsem už dlouho měl v hlavě, jenom jsem hledal odpovídající formu.

Jak se tedy rozhodujete pro konkrétní uměleckou formu? Co určuje, jestli konečným výsledkem bude román, drama, nebo něco jiného?

Vlastně nevím. Ale v hloubi duše mám pocit, že jsem nejšťastnější, když to váhání nakonec vyústí v román – text, na který jsem úplně sám, který můžu obejmout, kontrolovat, s kterým můžu spát a být v bezpečí. Divadlo je nevěrnější milenka.

Říká se, že milenky jsou buď věrné, anebo krásné. Patří tedy divadlo spíš do té druhé kategorie?

Divadlo znamená soužití, lidi, skupinu, protiklad samoty a izolace. Divadlo, to je na rozdíl od osamělé práce na románu celá řada milenek. Nad románem se však vznáší nejen velká samota, ale i naprostá kontrola – rozhodujete o každé čárce, o každé osobě, román a vy jste jedno a totéž. Divadlo vás trhá na kusy. Když dopíšete text, nemůžete už nic vzít zpátky – ale milenky vás pak nejen milují, ale také váš text rozvíjejí, ničí, dovršují. Vstoupit do světa divadla znamená vystoupit ze samoty. Brzy ale zase chcete zpátky do cely, kde jste izolovaný se svým románem. A odtamtud pak znova zatoužíte ven, po milenkách…

Váš krajan Ingmar Bergman, se kterým jste několikrát spolupracoval, při různých příležitostech zdůrazňoval erotičnost divadla. V tom s ním pravděpodobně souhlasíte?

Divadlo jsou dva světy. Jednak osamělý svět, ve kterém divadelní text vzniká – když píšu, nevidím před sebou nikdy žádného skutečného herce. A pak přichází druhý, trošku extatický okamžik, kdy je text vytržen ze samoty a nastoupí erotičnost, nebo destrukce. Nikdy nevím předem, jak ten vztah dopadne.

Do divadelního světa jste vstoupil poměrně pozdě, dlouho poté, co jste se prosadil jako prozaik. Od té doby jste ale napsal řadu divadelních her. Máte mezi nimi nějakou oblíbenkyni nebo oblíbenkyně, které jsou vašemu srdci obzvlášť blízké?

Pozoruhodná hra je V hodině rysa. Dramaturgicky sice není zcela v pořádku, ale má v sobě cosi nezvyklého, s čím se příliš často nesetkáváme. Napsal jsem ji v polovině osmdesátých let během těžké osobní krize – dá se to z ní vyčíst. Ze života žížal zase obsahuje fantastickou ženskou roli pro starší herečku. Další hrou, kterou mám rád, je Magický kruh. Ale hry, které miluje sám autor, nebývají vždy těmi nejhranějšími…

O své životní krizi v 80. letech píšete v autobiografii Jiný život, kde se mimo jiné zmiňujete i o svých zkušenostech s divadelním světem v USA. Zdá se, že ve vás nevzbuzuje velký obdiv. Myslíte, že mezi současným evropským a americkým divadlem – přesněji řečeno, mezi tím, co se hraje tam a tady – zeje hluboká propast?

Z amerického divadla jsem toho sice hodně viděl, ale nikdy jsem pro ně neměl velkou slabost. Jako by tam nedostatek podpory vedl k úbytku odvahy a vytvářel pocit nejistoty z ekonomických rizik. Pak nepomůže, že tam jsou fantastičtí herci. Ale – ale! – málokdy stejně dobří režiséři. Nedokážu si vzpomenout na jediného amerického divadelního režiséra, který by se mohl zařadit po bok třiceti nejlepších evropských. Jako by příliš mnoho talentů vysál film – vzpomeňme si na americké snímky ze sedmdesátých let – a všechny ambice a peníze skončily před dveřmi divadla.

Nedostatek podpory? Chcete říct, že dokonce i obrovský americký divadelní trh potřebuje finanční podporu? Obvykle se přece traduje, že divadlo a vůbec kultura nedokážou přežít samy bez pomoci, jenom v menších evropských zemích.

Ano, to chci říct. Stačí, když si srovnáte, kolik stojí lístek do divadla v New Yorku a kolik v Evropě. O moc levnější nejsou ani off- a off- off- divadla, a přesto jsou finanční zdroje značně omezené. Na Broadwayi se teď dávají jenom komerčně jisté hry, devadesát procent repertoáru tvoří muzikály. Ale pořád zůstává základní problém: na co si troufne nadaný režisér?

O inscenaci Noci tribádek na Broadwayi jste napsal, že se s ní nezacházelo jako s uměleckým dílem, ale spíš jako s akciemi, které stoupají a klesají na burze. Opravdu se tento přístup týká veškerého amerického divadla?

Ne. To si nemyslím. Měl jsem zkrátka smůlu na produkci.

Tribádky jsou – mimo jiné – hra o Augustu Strindbergovi, o kterém je taky váš televizní seriál Strindberg – život. Zdá se, že nepřímo je tento autor přítomen i v řadě dalších vašich děl. Jakou roli sehrál ve vaší tvorbě? Lze ho označit za jeden z vašich vzorů?

Vlastně ani ne. Od Strindberga se nedá učit. Je to solitér. Učit se můžeme od Ibsena – stavbě dramatu. Strindberg jako dramatik je obtížný, téměř nemožný vzor. Je zvláštní. Jeho intonace a rytmus jsou svérázné a jeho humor velmi neobvyklý. Sám je stále smrtelně vážný a očividně si neuvědomuje, že ve skutečnosti je hrozně komický. Nikdy by to nepřipustil. Jeho hry mají velmi drastické tempo, po pouhých třech replikách se obvykle ocitneme uprostřed konfliktu. Strindbergovo dílo samozřejmě rozhodujícím způsobem ovlivnilo švédský jazyk a literaturu. Ale to je něco jiného.

Máte tedy nějaké jiné vzory, ať už ve Švédsku nebo mimo ně? Ovlivnil nějaký dramatik vaši tvorbu?

Viděl jsem hodně divadelních her. A samozřejmě jsem se učil. Ale předtím, než jsem začal studovat v Uppsale, jsem viděl jen jednu jedinou divadelní inscenaci. Pak jsem během jednoho měsíce zhlédl tři. Když jsem psal první divadelní recenzi do Expressenu, měl jsem jich za sebou pět. Svou divadelní prvotinu jsem vytvořil daleko později, v šestatřiceti letech. Kde jsem se to naučil? První hru – Noc tribádek – jsem napsal během čtrnácti dní. Připadalo mi to zábavné. O tom, kde jsem se to naučil, jsem nikdy neměl čas přemýšlet. Kde se člověk učí? Najednou to prostě přišlo.

Pravda, byl jste taky divadelní kritik. A co teď, sledujete, co se děje ve švédských divadlech a v současné švédské dramatice?

Ano, ale bez vášní. Nacházím se teď v románové fázi. Nedá se nic dělat. Ale často toužím opět po tepu – a nebezpečích – divadla.

Ale jak to funguje, když je někdo dramatik a zároveň posuzuje dramatické výtvory svých kolegů? Myslíte si, že se v současné švédské dramatice objevují nějaké nové talenty?

Divadelní inscenace textů svých kolegů nerecenzuju, nepíšu o nich a neposuzuju je. Myslím, že tvorba mladých švédských dramatiků je životaschopná a zajímavá. Ale jsem podjatý, a proto o ní nepíšu.

Kéž by svou podjatost dokázali v takové situaci přiznat všichni kritici! Mimochodem, jaký máte vztah k ostatním kritikům jako dramatik? Záleží vám na jejich názoru, nebo vám na něm nezáleží, nebo děláte, že vám na něm nezáleží?

Nejsem žádný pokrytec: kritiky svých děl čtu. Mám radši chválu, než když mě někdo inteligentně strhává. V tom jsem stejný jako většina ostatních autorů. Ale nevzpomínám si ani na jediný případ, kdy by mě inteligentní kritika – kladná nebo záporná – přiměla, abych psal či uvažoval jinak. Nejcitlivější a nejdůležitější je mimochodem ústní kritika jiných autorů, autorů, kterých si vážím. Té naslouchám. Když mi někdo takový řekne: Výborně!, vím, že to myslí vážně. Jinak by byl zticha. Opravdu dobrý kolega mě dokáže prohlédnout, vidí, co je nefalšované a co jenom zkratka nebo bluf.

V Jiném životě píšete o tom, jak jediný americký kritik může rozhodnout o osudu člověka, přesněji řečeno autora. V Evropě sice kritici takovou moc nemají, ale přesto mezi nimi na straně jedné a umělcem na straně druhé občas vzniká značné napětí. Například si vzpomínám, jak těžko se s názory kritiků smiřoval již zmíněný Ingmar Bergman. Pokud jde o vás, měl jste někdy pocit, že vám nějaký kritik tak ukřivdil, že byste ho nejradši zabil?

Ne, nikdy. Nejsem ten typ. Radši se schoulím do sebe, odmlčím se a vytěsním to. Nemůžu si dovolit ničit si život kvůli idiotům, i když třeba mají pravdu. Nejhorší je to samozřejmě tehdy, když pravdu skutečně mají. To pak můžete jít v ringu k zemi, sotva se vás soupeř dotkne.

Máte za sebou i režisérskou dráhu. Jak se cítí dramatik, když změní profesi a stane se tím, kdo jinak funguje spíš jako jeho spoluhráč, nebo dokonce protihráč?

Mně režírování připadalo ohromně zábavné. Ve všech svých inscenacích – ať divadelních nebo televizních – jsem měl to štěstí, že jsem pracoval s velice dobrými herci, z nichž navíc většinu tvořili mí přátelé. Navzájem jsme si projevovali respekt a nikdo nedělal žádné pitomosti. Moc nás to bavilo. Byl jsem ten druh režiséra, který neomílá různé teorie a analýzy, ale chce zkoušky hned rozjet naostro a teprve pak, zhruba po čtrnácti dnech, udělá první čtenou. Byla to ale práce, která nabourávala mou izolaci, tak jsem ji nakonec opustil.

Osobně jste se zúčastnil řady zkoušek a představení svých textů, jak ve Švédsku, tak i v zahraničí. Udělala na vás nějaká inscenace, režisér nebo výkon herce tak silný dojem, že jste „objevil“ nové aspekty svého vlastního díla?

Například se mi velmi líbila inscenace Ze života žížal v Národním divadle v Bratislavě. Dosud mám kazetu s tímto představením. Emília Vašáryová podala naprosto nový, brutálně erotický obraz paní Heibergové. Když jsem pak tuhle hru režíroval v televizi, měl jsem hereččinu fascinující interpretaci kdesi v podvědomí a využil ji. Občas máme právo krást… Díky, Emílie.

Dostal jste se někdy do kontaktu s českým divadlem – s českými dramatiky, režiséry nebo herci? Co třeba s Otomarem Krejčou a Alfrédem Radokem, kteří přece pracovali ve Švédsku?

Intenzivní kontakt s českým divadlem jsem měl v osmdesátých letech – to v Praze byly uvedeny myslím tři moje hry. Krejčovy švédské inscenace jsem viděl v Městském divadle ve Stockholmu, ale Radoka jsem propásl. Teď se rozjíždí jeden můj projekt v Praze – takže uvidíme.

• Autor: Zbyněk Černík
• Publikováno: 16. dubna 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Per Olov Enquist: Od milenek zpátky do cely

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ