Libertin mezi opravdovostí a tezí
Americký dramatik Doug Wright, nositel Tony Award a Pulitzerovy ceny za drama, debutoval hrou Pera markýze de Sade (Quills) již v roce 1995. V české premiéře ji bezmála čtvrtstoletí po jejím vzniku nastudoval činoherní soubor Národního divadla Brno v režii Martina Glasera. A zdá se, že někdejší provokativnost, s níž Wrightův text bodoval při prvním uvedení u washingtonského publika i kritiky, je místy trochu teatrálně strojená.
Martin Siničák na scéně doslova materializuje vnitřní svět zvrhlého markýze de Sade, Elena Trčková coby panenská dračice Madeleine drtí jeho srdce FOTO ARCHIV ND BRNO
Wright za hru získal významné divadelní ocenění Obie, lavinu pozornosti na sebe ale strhlo až filmové zpracování režiséra Philipa Kaufmana z roku 2000 s Geoffreym Rushem a Kate Winslet. Už v recenzích snímku lze objevit kritická konstatování, že celá architektura Wrightova díla stojí rozkročená nejen mezi skandální otevřeností, podobenstvím o nezničitelné svobodě tvůrce a konverzačkou, ale také jakýmsi poněkud tezovitým filosofováním. A skutečně, jakkoli se autor zřekl prosté lechtivé podívané, i ve svižném překladu Pavla Dominika připomínají „Brky“ kvůli rozsáhlým dialogům bez větší akce místy rozhlasovou hru, přičemž rozumování ohledně hranic svobody, tvorby či víry často šustí papírem.
Glaserova inscenace se snaží s až maximální doslovností vyjít autorovi vstříc a v nechtěném paradoxu zvýrazňuje také rezervy a limity textu. I scénografie je doslovná. Pavel Borák se řídil dialogem abbého a markýze, kde se mluví o jeho vězení s pohovkou potaženou rudozlatým utrechtským sametem, a právě tyto rokokové prvky na scéně dominují. Včetně rozměrné nahotinky Françoise Bouchera, dvorního portrétisty Madame de Pompadour. Do středu scény často sjíždějí pruhy popsané látky, čímž vzniká efekt labyrintu, ale také vězení. Dobový rámec obstarávají i zdařilé historické kostýmy a paruky navržené Markétou Sládečkovou-Oslzlou. Výsledkem je sice vizuálně opulentní, jenže zároveň divadelně krotká podívaná, možná mnohem krotší, než si téma žádá. Nejde mi o navyšování pikanterií hry nějakými lechtivými či dráždivými vložkami (jako je třeba vyříznutý markýzův jazyk v podobě skutečného velkého orgánu z vepřové či hovězí tlamy), volám po razantnějším režijním gestu a průbojnějším výkladu. Vždyť sám Wright ve scénáři vybízí k užití sugestivních jevištních efektů v tradici francouzského divadla Grand Guignol – sem s hromovými plechy, sáčky s falešnou krví, umělými částmi těl a iluzionistickými triky! Sem s hororem! Nejde o požadavek samoúčelný a jen pro efekt. Příběh o neznabožském pornografovi a pervertovi by neměl působit na ratio ani zušlechtěné emoce, nýbrž atakovat první signální. Což se neděje kvůli žonglování se slovy bez větší akce.
Libertin de Sade tu tím pádem působí jako napudrované hrabátko posedlé toliko svojí chlípností, jeho volnomyšlenkářství je ponejvíce jen proklamováno. Ale i tak herecky dominuje Martin Siničák, který na scéně doslova materializuje vnitřní svět zvrhlého markýze plný obsedantních sexuálních choutek, ale také neústupné, chorobné touhy se ze všeho vypsat. Siničák má možná jen problémy s dramatikem nařízenou nuditou v jednom z obrazů, což portrét poživačného libertina trochu rozostřuje. Ivan Dejmal v roli abbého de Coulmiera vyjadřuje zejména onen efektní rozpor mezi laskavým idealistou a zvířetem posedlým vírou, obsesivně toužícím po markýzově nápravě i krvi, ale i po (jemu zapovězené) pradlence Madeleine. Tu hraje Elena Trčková jako sebevědomou panenskou dračici drtící srdce markýze i abbého. Opravdovým zážitkem jsou výstupy Isabely Bencové, která si v roli společensky znemožněné de Sadovy manželky pohrává se ženskou hysterií a hypersenzitivitou a vnáší tak na jeviště nejvíce přirozeného humoru. Ale ani s přispěním herců není dráždivost a skandálnost scénářem servírovaných myšlenek i situací kýženě sadistická, ale ponejvíce vnějšková a proklamovaná.
Národní divadlo Brno – Doug Wright: Pera markýze de Sade. Překlad Pavel Dominik, režie a úprava Martin Glaser, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scénografie Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. Česká premiéra 11. října 2019 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Libertin mezi opravdovostí a tezí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
