Černému lesu spolu vstříc
Do své 53. sezony vstoupilo A studio Rubín premiérou inscenace Perníková chaloupka (čekání na lopatu) Jiřího Ondry a Lucie Ferenzové. Jde o splacení dluhu ze sezony minulé, již tematicky zastřešovala otázka: „O čem jsme zapomněli mluvit?“ Odpověď v tomto případě zní: o rodičích a prarodičích trpících stařeckou demencí či Alzheimerem a dětech či vnucích, kteří se o ně starají, o těžkostech dané situace pro obě strany, o úzkostech i radostech, jež s sebou nemoc přináší. Inscenace je vybudována na dvou dramaturgických pilířích, na autobiografické knize rakouského spisovatele Arna Geigera o vztahu s nemocným otcem Starý král ve vyhnanství a na známé pohádce o Jeníčkovi a Mařence, ovšem převrácené naruby. To děti zde ponechávají rodiče v hlubokém lese a ti, zmatení a vyčerpaní, mají strach a chtějí domů.
Přetavit kvality Geigerova textu společně s působivou pohádkovou paralelou v divadelní hmotu tak, aby výsledný tvar nebyl ani příliš poetický či sentimentální a tím lživý, ani příliš doslovný a tím hrubiánský, není snadné. Inscenace po celou dobu balancuje mezi těmito dvěma póly; vlastně v jakési analogii s objekty svého zájmu bojuje o důstojnost. Místy kráčí po dělicí linii suverénně a s grácií, především v momentech náladou trefně odstíněných dialogů otce (Miloslav Mejzlík) a syna (Richard Fiala) vycházejících z Geigerovy knihy. Místy zavrávorá a musí se opřít o těžkopádnější prostředky, to především v hororově stylizovaných scénách Jeníčka (Jiří Štrébl) a Mařenky (Alena Štréblová) v pokecaných pyžamech, které působí herecky i režijně trochu násilně a toporně. Oproti stylizovanému Jeníčkovi a Mařence jsou postavy otce a syna pojaty v realistickém hereckém kódu, což jim svědčí. Ačkoli Fialův syn se nejprve jeví jako jakýsi příliš naivní rozpačitý dobrák a poeta, v průběhu představení se z této rozpačitosti vykřeše vlastnost, díky níž je možné se s postavou dobře ztotožnit, vcítit se do situace syna, který si není jistý, jak s otcem mluvit. Mejzlík předestírá nejširší škálu poloh, od svéhlavého dítěte přes pokoutného provokatéra až po bojácného otce, navíc je umně přelévá od komediálního pólu k tragickému. Je tak ve své roli velmi zábavný i teskný a přitom stále uvěřitelný.
Zcela jasný mi není význam československého kontextu socialismu, který inscenátoři vtáhli do hry prostřednictvím vzpomínek otce a posléze také Mařenky v domově seniorů. Snad má jít o ony vlastní zkušenosti s prarodiči avizované v programu či čistě o snahu více přiblížit příběh českému divákovi. Aspekt je to však poněkud zbytný, stejně jako interakce s narozeninovými čepičkami a zpěvem, ačkoli ji herci utáhli bez větších rozpaků.
Půvabná je scéna Andrijany Trpković posetá retro lampičkami a hrníčky, s lavičkou a plyšovým závěsem, který se pomocí světla a herecké akce proměňuje v les i chalupářskou záclonu. Ocenit nutno tanec Jiřího Štrébla na lavičce v průběhu rapové písně o Alzheimeru, který si nezadal s pohyby nejkovanějších hipsterů na koncertech v MeetFactory, a taktéž veškerou hudbu a zpěv Richarda Fialy včetně náročné cover verze Once Upon a Time in the West od Špinarové, již zazpíval v latexových kozačkách zaprášený zlatými třpytkami coby interpretka na odpolední zábavě v domě seniorů / Ježibaba.
Nejvíce mi utkvěla scéna společného zpěvu, ve které se všichni herci kromě Štrébla na chvíli zastavili na okraji jeviště, napůl ve svých rolích a napůl sami za sebe, a vykouřili společně cigaretu. Tu předtím zapálil syn vzdorujícímu otci, aby ho trochu upokojil. V této organické pospolitosti byla najednou velká síla a pro mě také hlavní sdělení inscenace. Totiž že ve vůli dětí nemoc pochopit (nikoli zdolat), v jejich ochotě vstoupit do světa nemocného a doprovázet ho na poslední cestě spočívá velká naděje a láska. I přesto, že se v poslední době vynořilo více inscenací zabývajících se tématem umírání, oceňuji odvahu tvůrců přistoupit k němu z jiné strany. Byť jejich reflexe není bez výhrad, otázku, o čem jsme zapomněli mluvit, mi zodpověděli.
A studio Rubín – Lucie Ferenzová a Jiří Ondra: Perníková chaloupka (čekání na lopatu). Režie Jiří Ondra, dramaturgie Lucie Ferenzová, výprava Andrijana Trpković, hudba Richard Fiala. Premiéra 8. září 2020.
Komentáře k článku: Černému lesu spolu vstříc
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)