Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Perseidy nad Letnou (No. 3)
Dalším českým zástupcem letošní našlapané Letní Letné byl Cirque Garuda s projektem Pantokine. Soubor, který vznikl teprve v roce 2007 jako místo setkání už ostřílených performerů, přišel s kusem, který sliboval trochu jiný zážitek než vlastně už tradiční novocirkusové produkce. Pantokine přidává k běžným artistickým číslům prvek audiovizuálního experimentu. Něco, co je vlastní docela jiným typům divadelního počínání. A zřejmě to byl skvělý zážitek, artisté se zvedali na jedné ruce, žonglovali, do toho se něco promítalo a obecenstvo bouřilo a v jednom kuse tleskalo; otázkou však zůstává, jakou roli tady plní kritika.
Číslo s žonglováním střídá číslo s tancem a pozemní akrobacií, to střídá opět číslo s žonglováním až do samého finále… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Technicky se inscenaci vlastně nedá nic vytknout. Od začátku sledovalo tradiční postupy klasického i nového cirkusu. Nejprve navodit atmosféru mikropříběhem o obyčejných lidech s jejich běžnými denními cíli (práce, škola, nákup…), kteří se náhodně setkávají na ulici. A do toho ideálně prší, aby to celé mělo jaksepatří tísnivou atmosféru. Protože smyslem projektu je osvobodit duši: metafora příběhu osvobození duše, tak je to nazváno v anotaci. Ukázat, jak toho docílit, ukázat, jak to vypadá, co všechno lze mimo šeď města, v manéžích čpících potem koní, akrobatek a klaunů, dělat, co všechno lze ve světě neuchopitelného světského jazyka zažít. A tak po nutné iniciační narativní scénce nastupují čísla. Ano, znovu se do divadelního žargonu vrací čísla. Číslo s žonglováním střídá číslo s tancem a pozemní akrobacií, to střídá opět číslo s žonglováním až do samého finále, kdy je potřeba všechna ta nespojená a nespojitelná čísla zamknout do klece čechovovské pistole, tedy vrátit se k úvodní scénce z ulice a s deštníkem a celé to tímto logickým obloukem uzavřít.
Potud cirkus. Co o něm vlastně lze říct – v celém představení se nemluvilo (tak se naplňuje první část spřežky Panto-kine), postavy se nijak nevyvíjí, neboť tu vlastně ani postavy nejsou, děj nemá spád, neboť ani děj tu není. Je tu ale kino, resp. promítací plátno, na němž se odehrává onen slibovaný audiovizuální (vlastně jen vizuální) zážitek. A tady se právě překračují, nebo se aspoň chtěly překračovat, meze toho, co se dnes považuje za cirkus. Na plátno se buď promítá velmi sugestivní animace (ve spojení se skvělou hudbou/zvukem, za níž stojí Martin Hoffer ze Skyline), která ovlivňuje pohyb aktérů, kteří na ni reagují, vytvářejí iluzi, že s ní dokáží manipulovat. A v jiných momentech je na plátno jejich pohyb snímán, čili role se obrací. První případ je velmi zajímavý z hlediska „čísel“, jde totiž ve své podstatě o další druh žonglování. Člověk žongluje s digitální animací. Je to nový druh umu – zatímco v klasickém žonglingu člověk léta dře, než se naučí něco opravdu efektního, zde se člověk musí perfektně naučit choreografii, aby se za animací nezpozdil nebo ji nepředběhl.
Pokud chce být nový cirkus i divadlo, a ne jen podívanou, zřejmě nestačí vymyslet chatrný rámec s ulicí, lidmi a deštníkem a fyzické výstupy olepit pseudometaforou „osvobození duše“. FOTO ARCHIV FESTIVALU
Zůstává však stále problém s kritikou. Divák tleská a je nadšený. Samozřejmě – divák vždy tleská, když se před ním odehrává něco, co sám nedokáže; to je podstata ukazování samého a cirkus byl vždy výspou ukazování – ať už v dobách dávných, kdy bylo vrcholem číslo umělkyně stojící na hlavě a zároveň jedoucí na poníkovi, i v dobách současných, kdy artisté předvádějí kousky, nad nimiž zůstává rozum stát i samotné fyzice. Pokud tu jde tedy pouze o to ukazování, podívanou, pak se kritika musí obrátit na patě a zmizet v propadlišti, protože hodnotit fyzické schopnosti člověka jí nepřísluší. Maximálně by mohla říct: já nic z toho nedokážu, ale líbí se mi to.
Pokud chce být nový cirkus i divadlo, a ne jen podívanou, zřejmě nestačí vymyslet chatrný rámec s ulicí, lidmi a deštníkem a fyzické výstupy olepit pseudometaforou „osvobození duše“. Žonglování s krychlí o straně dva metry je strhující, iluze se světýlkem procházejícím ušima je nádherná a vtipná, promítání vlastního pohybu na plátno je efektní. Ale jsou to všechno přívlastky, které používáme při oceňování vizuálního vjemu. Jak napsal už v prvním díle tohohle seriálu Vladimír Hulec – chybí přesah. Chybí něco nezjevného, co by se dalo hodnotit přívlastky, jako je „strhující“. Otázkou a zároveň šlápnutím na kuří oko všem cirkusovým nadšencům je, zda to není problém cirkusu obecně.
///
Předchozí díly denních reportáží:
Komentáře k článku: Perseidy nad Letnou (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
