Perseidy nad Letnou (No. 7)
Letní Letná je za námi a já plním slib – a přináším pozdní reflexi jednoho z projektů, po kterém mi zůstala na jazyku zvláštní nasládlá chuť s palčivými dozvuky. Skupina belgických, francouzských a kanadských akrobatů – Compagnie du Poivre Rose vytvořila společně se svéráznou moravskou muzikantkou Ivou Bittovou inscenaci Le Poivre Rose (Růžový pepř). Onen paradox zvláštní chuti se projevuje směrem k divákovi v různých smyslových rovinách.
Je to poezie spojená s napětím, humor nalomený existenciální tíhou, záplava plechových, novotou blyštivých, hlučných kyblíků v kombinaci se vzdušnými šálami, přízemní realita je tu propletená se sny, stejně jako se proplétají ženské i mužské touhy, ctnosti a nectnosti a genderové převrácení rolí. Přirozenost lidových nápěvů se spojuje s „umělostí“ akrobatických kousků a profesionalita se propojuje s přiznaným nadšeným amatérstvím. Ano, všechny tyto kontrasty najdeme v inscenaci, která začíná melodií pohybující se ve tmě a postupně obejme celý prostor.
Až po chvíli se na postupně rozsvěcujícím jevišti objeví zpěvačka, která nás pak po celou dobu provází jako svérázný „hudební komentátor“. Hraje na všelijaké roztodivné nástroje – závěsný kovový xylofon, kalimba, hang drum, housle, ale třeba i kyblík, zpívá moravské lidovky, improvizuje s hlasem. Výrazné ostré tóny jsou kontrastem k jejímu křehkému zjevu, i když pouze jednou vystoupá na okrajovou konstrukci, aby se přiblížila světu akrobatů, máme pocit, jako by po scéně po celou dobu poletovala jako motýl.
Před očima se nám postupně vynořují jednotliví protagonisté, kteří se ve své podivnosti chvílemi blíží image Addamsovy rodiny. Komické, ale zároveň velmi seriózně pojaté etudy i akrobatická čísla, kde hřmotnost kontrastuje s křehkostí, malebnost s ošklivostí. Dva muži – akrobaté vytvářejí tu grotesknější část ansámblu. Thomas Dechaufour se zrzavou bradou a nehybnou tváří klauna z němé grotesky je prototypem nešiky a životního losera. Na co sáhne, nedaří se mu, snaha o sblížení s krásnou dívkou končí trapně, často padá a je skrz naskrz trapným klaunem. Jeho nešikovnost však mýlí, najednou se objeví nad našimi hlavami a střemhlav sjíždí po laně dolů, až zatrne. To Amaury Vanderborght je naopak „miláček“ maminčin, ale hlavně svůj. Jak si narcisticky vychutnává sebe samého, jak se rád předvádí, vrtí pozadím a koulí očima, ale stejně jako Thomas i on dokáže překvapit krkolomnou akrobatickou akcí. Kanadské sestřenice Claudel a Valérie Doucetovy naopak vytvářejí, tak trochu v uvozovkách, krásu ženského světa. Chvílemi překvapí nádhernou šatů, které ovšem dají ihned do souvislosti s nezbytnými kyblíky jako symbolem tíhy ženské odpovědnosti. Tu se téměř stávají loutkami, pohybujícími se podle předem daných stereotypů. V jedné poměrně dlouhé sekvenci akrobati sami sebe handicapují tím, že si na různé části těla připevňují cca metrová prkna, která jim přirozeně brání v pohybu. Ve fyzických interakcích ztvárňuje tato čtveřice věčný souboj ženského a mužského principu, sílu i slabost obého pohlaví, jejich vzájemné (fyzicky doslovné) prolínání.
Jednou z glosátorek příběhu je Iva Bittová, tou druhou Antoinette Chaudronová, v civilu fotografka, jinak však odvážná žena mnoha schopností. Právě ona byla přímo symbolem oné dvojlomnosti celého představení. Je tu kontrast jejího stárnoucího těla a mladistvého ducha se smyslem pro recesi, jakýsi až starodávný půvab ve spojení s nešikovnou směšností, ženská křehkost křížená s téměř mužskou dominancí. Je symbolem oné věčné matky země, kterou tak trochu pohrdáme, ale k jejíž drsnosti a kráse se nakonec vždy navrátíme. Příběh končí radostným společným zpěvem jidiš písničky vyzývající k tomu, abychom se společně radovali. Vždyť ten růžový život s troškou pepřové hořkosti a štiplavosti stojí za to, i když občas je nutno ukrýt hlavu do kyblíku a dělat, že tu nejsme…
///
Předchozí díly denních reportáží:
Komentáře k článku: Perseidy nad Letnou (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)