PeS
V dobách před listopadem 1989 – a pak i později – se do nezávislých undergroundových tiskovin podepisoval PeS. Pod touto přezdívkou jsem jej poznal. Dovez prosím tě Psa domů, je úplně ožralej, požádal mě po nějakém koncertu v klubu Roxy v polovině devadesátých let jeho přítel Mirek Vodrážka.
Ač mladší, byl Petr Slabý – o něj totiž šlo – charakter a typ člověka-máničky (rozuměj životního anarchisty s dlouhými vlasy), ke kterým jsem měl vždy blízko. Stali jsme se přáteli, kteří pak spolu jezdili pražskou hromadnou dopravou po půlnoci domů – bydleli jsme totiž blízko sebe – často. Rozuměli jsme si a v krizových životních etapách se podporovali.
Petr, režisér, scenárista, dokumentarista, hudební a kulturní novinář, absolvent katedry dramaturgie a scenáristiky FAMU, byl kulturní, jemný člověk, celoživotně ponořený do kumštu, v jeho případě především do filmu a muziky. Byl vtipný, znalý, sečtělý, zvídavý, s úsměvem vlající z jednoho dne do druhého, aniž by se chytal pevných větví jistot a usazenosti. Neustále bažil se ptát, dozvídat, diskutovat. Život naplňoval, uvědomoval si a prožíval v maximálních turbulencích. Své schopnosti a nadání vysypával z děravých kapes svého JÁ toulaje se cestami a necestami Prahy i světa. Získal hlavní cenu za scénář na 4. festivalu FAMU v roce 1994. Po škole nastoupil do ČT, kde psal scénáře a režíroval. Moderoval hudební pořad Trip, napsal scénář k dodnes nedoceněnému „alternativnímu“ třináctidílnému seriálu Motel Anathema (režie Jiří Kos, 1998), režíroval (vedle Zdeňka Suchého, Jana Hřebejka, Radima Špačka a dalších tehdy nastupujících tvůrců) pořad nezávislé hudby 60, připravoval díly dokumentárního seriálu Zblízka, natočil portréty jazzmana Luďka Hulana či zpěváka Plastic People Mejly Hlavsy.
Ale tímto – televizním – směrem se nevydal. Stále víc – a později naplno – se po vzoru svého otce, spisovatele a publicisty Z. K. Slabého, věnoval hudbě. Nonkonformní, nezávislé, především rockové. Její představitelé jej oslovovali celý život. I v soukromém životě. Vždyť jeho první ženou byla Pavla Slabá Jonsson, kytaristka a frontmanka dívčí skupiny Plyn, později Dybbuk a nakonec Zuby nehty. Měli spolu syna Damiána, a i když spolu léta nežili a Petr si nedávno založil jinou rodinu, měli k sobě stále blízko. Ostatně poslední jeho text pro Divadelní noviny byl právě o její knize Růžové vrány.
Psal ale hlavně do periodik UNI a HIS Voice, měl – spolu se svým otcem – hudební pořad na stanici ČRo Vltava Svět jiné hudby, vydali spolu stejnojmennou dvoudílnou antologii skupin a osobností této – „jiné“ – hudby, pořádal poslechové diskotéky v UNIjazzu či v klubu Paměť. Svůj dlouho nezakotvený, anarchistický život protkával nejen cigaretami a alkoholem, ale především psaním, přednášením a dokumenty o všemožných kulturních jevech a osobnostech. Byli jsme spolu stále ve spojení a já jej vždy – a dlouho – uháněl o texty do Divadelních novin či Taneční zóny. Naposledy loni v létě jsme domlouvali články o šestialbu Plastic People a ještě na podzim o koncertu Petra Nikla.
Nenapíše je. Umřel na nevyléčitelnou nemoc, kterou mu zjistili v říjnu loňského roku. Byl jsem se svým synem Oskarem za ním tu noc, kdy umřel. Byl už na cestě za svými oblíbenými ikonami rockové hudby a filmu, za svým otcem a matkou, dcerou herečky Marie Brožové-Lhotské, které miloval a obdivoval a kteří umřeli nedávno. Ještě naposledy jsme mu v jeho blízkosti připili. Odkudsi z jiných sfér jsem v tu chvíli slyšel hlas Davida Bowieho: Though I’m past one hundred thousand miles / I’m feeling very still / And I think my spaceship knows which way to go / Tell my wife and children I love them very much… they know…
Komentáře k článku: PeS
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
