Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kritika

    Pestrá Flora

    V polovině května rozkvetla Olomouc 21. ročníkem festivalu Divadelní Flora. Dva programové bloky mapovaly performing arts ve visegrádském regionu (Visegrad Performing Arts) a především v Nizozemsku (Pestré Nizozemsko), jež je přímo líhní tanečního a experimentálního divadla a sdružuje umělce z celého světa. Pod nizozemskou vlajkou tak do Olomouce zavítali tvůrci z Polska, Japonska, Izraele, Brazílie nebo Chile a představili zde formálně skutečně rozmanité divadelní počiny.

    D3US/X\M4CHIN4 brazilského choreografa Fernanda Belfiora zkoumá vliv moderních technologií na naše životy FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Z festivalu jsem odjížděla o den dříve, a nestihla jsem tedy představení Rise Up brazilského choreografa Guilherma Miotta, jehož performerem je mistr světa v breakdance Menno van Gorp, ani inscenaci The Dry Piece izraelské choreografky Keren Levi, v níž pracuje s ženskou nahotou a zapojila do ní i několik účastnic festivalového workshopu. Vystoupení Bombyx Mori polské choreografky Oly Maciejewské, v němž zvuk a pohyb zabezpečovaly dominující černé kostýmy, bylo natolik interpretačně otevřené, že k publiku ničím konkrétním nepromluvilo a rozvláčné tempo jej naopak postupně ukolébalo. Podobně jsem se minula také s představením Prins of Ne†works chilského umělce Rodriga Sobarza, v němž performer Diego Olea maže hranice mezi přírodou a virtuálním světem tím, že až příliš zdlouhavě hraje počítačovou hru, jež je divákům promítána na stěnu sálu, a vzápětí ve velkém stanu v jeho středu ještě delší dobu probouzí mouchy tak, že nad hlavou krouží UV lampou.

    V inscenaci norských performerek Spoiler se stala ubíjející pomalost dokonce tématem a jedním z aspektů, jež měly atakovat publikum. Pokřivená těla a výrazy, červené světlo, stroboskop, praskání balonků nafukovací pistolí, to vše – navíc v nepříjemně zpomaleném tempu – vytvářelo hororovou atmosféru a dokonalou estetiku hnusu. Bylo to působivé, ale nevím, proč bych jako divák měla něco takového dobrovolně absolvovat. Působivější bylo vystoupení Loop maďarského tanečníka Dániela Szásze, zařazené do visegrádské programové sekce. Ďábelskost se zde vynořovala z ustavičného opakování tanečníkových pohybů, jež postupně vyprazdňovalo jejich původní význam. To, co zpočátku vypadalo jako andělsky harmonické pohyby vedené člověkem, který přesně ví, co dělá, a jeho počínání je díky tomu vždy správné, se strojovou repetitivností proměnilo v pohyby vyprázdněné a militantní, čímž připomínaly odcizení války a zrůdnost totalitních režimů. Precizní studie toho, jak se v člověku, přirozeně tíhnoucímu k dobru, rodí zlo a jak snadno lze zvrátit každou původně vznešenou ideu.

    Jako zjevení pak zapůsobily jiné dvě produkce ryze ženských performerek – Geisha’s Miracle a D3US/X\M4CHIN4 –, které spojovala podobná estetika i osobnost japonské umělkyně Jiji Sohn, jež je autorkou první ze dvou jmenovaných inscenací a v obou účinkovala. Geisha’s Miracle se přímo zabývá ženskou tematikou, jelikož se explicitně hlásí k fenoménu japonských prostitutek; exotičnost divadelních prostředků však na festivalu mnohem více než údělu japonských žen dala vyniknout japonské kultuře obecně. Tři lolitky se zde svíjejí při zpěvu popových písní, hry na klávesy a za blýskání disko koule, k níž si jedna z performerek sedá jako k syntetickému ohni. Jiná dívka pak předvádí hysterické vzdechy jako vystřižené z japonského porna. Třetí z nich již tuto pózu sladké panenky na hraní nevydrží a v hysterickém záchvatu se rozpláče. Tím se představa dokonalého domečku pro panenky zcela zboří, dívky vymění sladký pop za pořádný rockový nářez a místo disko koule rozdělají třením klacku skutečný oheň. Jednoduchým gestem tak ve vteřině zboří veškerá klišé, která si s japonskou kulturou či křehkým ženstvím tady v Evropě spojujeme, a pořádně nám to natřou.

    D3US/X\M4CHIN4 brazilského choreografa Fernanda Belfiora zkoumá vliv moderních technologií na naše životy a tematika ženství do inscenace proniká spíše zvenčí faktem, že zde vystupují samé ženské performerky. Ženské tělo se tak vedle mechanické dětské kolébky, vysavače či vrtačky staví do řady pouhých automatických strojů k uspokojování lidských potřeb. Performerky však chtějí dokázat, že jsou skutečnými lidskými bytostmi, které mají také své potřeby. Boří tedy hranici mezi jevištěm a hledištěm, přelézají jednotlivé řady diváků a několik mladých mužů přitom vášnivě políbí. Jaké zklamání, že se jim z jejich strany nedostane žádné reakce – ani opětovaného polibku, ani rázného odmítnutí, nýbrž pouze nervozity z nepříjemné situace a netečného chladu… Tentýž chlad čiší v inscenaci i ze všech použitých technologických vymožeností, s nimiž se ženy všelijak laskají, absence jakékoli reakce je však podobně jako v Geisha’s Miracle opět dovádí k hysterii a až zvířecímu chování. I samotný princip deus ex machina je paradoxně využit na samém začátku produkce, kdy je ze stropu spuštěna dětská kolébka, a žádné řešení tedy nepřináší. A navíc v ní chybí jakýkoli živý element. Tématem této antické tragédie tak není nějaký kosmický konflikt, ale pouze bezbřehá samota.

    Přehlídka pohybových představení byla na Divadelní Floře skutečně pestrá a ukázala, co vše se může schovávat pod pojmem pohybové divadlo. Pohyb zde totiž není zprostředkován vždy pouze performerovým tělem, jako v případě Dániela Szásze (Loop) anebo norských performerek (Spoiler). Tělo může být naopak zcela upozaděno a pohyb vytvářen např. kostýmem (mávání a šustění černých plášťů bource morušového v Bombyx Mori), hlasem (ovládnutí prostoru hysterickým pláčem v Geisha’s Miracle), mechanickými stroji (samostatně se pohybující kolébka v D3US/X\M4CHIN4), anebo dokonce animovaným rojem much (Prins of Ne†works). Poslední jmenovaná inscenace pro mě navíc nebyla jen ukázkou toho, co může být pohybové divadlo, ale vůbec toho, co může být divadlo obecně. Multikulturní záběr této dramaturgické festivalové linky tak otevřel dveře do diametrálně odlišných světů a netušených divadelních možností. Ale ty mouchy teď vyznívají příliš vzletně – ve skutečnosti jsem je neskousla!


    Komentáře k článku: Pestrá Flora

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,