Pestrá paleta Dream Factory
Vedle OST-RA-VARu, zimní přehlídky toho nejlepšího, co se v sezoně událo na tamních scénách, se moravskoslezská metropole na přelomu května a června může chlubit také festivalem Dream Factory. Letošní program v sobě zahrnul více než třicet představení často se vymykajících běžným představám nebo vědomě provokujících. Pro dramaturgii jedenáctého ročníku měly být podle ředitele Tomáše Suchánka charakteristické tři programové linie – Hrubé nemravnosti Tomáše Dianišky, Jak chutná moc a V lepší společnosti. „Ikonami“ festivalu se i na fotografiích a tričkách – v transsexuálním přestrojení – stali Tomáš Dianiška a Tereza Dočkalová.
Vladimír Čapka jako Stalin a František Strnad coby Bulgakov v inscenaci Rádce, která měla na Dream Factory premiéru FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Nemravnosti nikdy dosti
Dianiškovu hru Den závislosti, sugestivně kruté bloudění digitálními umělými ráji odehrávající se v roce 2082, jsem jako určité uvedení do světa tohoto dramatického autora-performera viděl na Divadelním světě v Brně. Na „nemravnost“ došlo až v Ostravě. Poslední důvod, proč se nezabít je obrazem současného bytí na dně inspirovaným stejnojmenným blogem. Přizpůsoben je tomu i slovník: Dianiška si třeba jakožto jedna ze tří postav, Daneček, krom jiných pokleslých sdělení v jednu chvíli stěžuje, že se mu nepodařilo „přemrdat“ kocovinu. Nejde jistě o vulgaritu zcela samoúčelnou, ale ani kabaretní žánr mě nepřiměl skousnout protivnou tendenci figur neodlepit se ode dna, ba přímo si na něm lebedit. Ovšem Transky, body, vteřiny, které nastudoval s herci Divadla Petra Bezruče, Dianiškovi reputaci napravily. Jakub Burýšek v hlavní ženské-neženské roli Zdeňka Koubka (1913–1986), který jako Zdena Koubková slavil ve třicátých letech velké úspěchy na atletické dráze, nic neošidil. Postavu vykreslil plasticky v její slávě i v jejím pádu, trýzněnou osaměním a jinakostí. Z představení občas dýchne prvorepubliková atmosféra.
Jakub Burýšek jako Zdeněk Koubek alias atletka Zdena Koubková v Dianiškových Transkách, bodech, vteřinách FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Žánrově blízko k Dianiškovým kreacím měly Kanibalky: Soumrak samců (Městská divadla pražská) v autorství a režii Davida Drábka, ale právě z festivalového porovnání zřetelně vyplývá, že se nacházejí někde o patro níž. Devalvaci ovšem představují i v rámci Drábkovy dosavadní tvorby. A není třeba hned připomínat Akvabely – Kanibalky neobstojí ani ve srovnání s hradeckým Unisexem (2016). Také zde přichází ke slovu transsexuální tematika, ale vulgarity typu nechci být uctívaná, ale vošukaná ještě přebíjí trivialita dialogů a zápletek spojených s infiltrací agentů do skupiny slaboduchých Okamurových stoupenců. Drábek překypuje nápady, ale znova konstatuji (jako v případě Unisexu), že si nedokázal odpustit ty horší a špatné.
Jak chutná moc? Moc!
O to příjemněji mě překvapila divadelní „aplikace“ Machiavelliho Vladaře (též Městská divadla pražská) v režii Anny Klimešové. Nejde ani tak o machiavellistickou školu hrou, ale spíše o čítanku „mocenství“, v níž je cesta k moci a jejímu udržení dlážděna úklady a neobejde se bez krveprolití. Pět herců oslovujících se vlastními jmény předvádí některé z historických mocenských zvratů, v nichž se stvrzuje známá teze lorda Actona o tom, že moc korumpuje a moc absolutní korumpuje absolutně. Nerozuměl jsem jen závěrečné výhradě na adresu Václava Havla a dalších. Mělo to být za selhání(?), nedůslednost v roce 1989? Nejen Machiavelli radí při převratech odstavit služebníky starého režimu důsledně od moci. To se (nejen u nás) bohužel nestalo a důsledky pociťujeme dodnes.
Hra Johna Hodge Rádce s podtitulem Stalinova komedie měla premiéru v Divadle Jiřího Myrona během festivalu. Současný britský dramatik na základě doloženého telefonátu Stalina s Bulgakovem v roce 1930 a následujících peripetií vytváří v licenční nadsázce zápletku, v níž si tyran se spisovatelem vyměňují role. Představení má spád, několik pozoruhodných míst, představitelé hlavních postav Vladimír Čapka (Stalin) a František Strnad (Bulgakov) se sice fyzicky podobají historickým předlohám, ale nefunguje mezi nimi nezbytná „krutá chemie“ hry kočky s myší, a ústřední událost tak postrádá potřebnou gradaci.
Cesta do neznáma
Americký cisár (DÚ Bratislava a Štúdio 12) je scénickým přepisem reportážní knihy rakouského spisovatele Martina Pollacka o emigraci haličských Židů do Ameriky. Loni získal ocenění za nejlepší slovenskou inscenaci roku Dosky. Autoři elementární soustředné hudby se vyhnuli použití folklorních motivů, na stěnách se promítají dobové fotografie. Scénu tvoří obdélníková „hrací plocha“ vyplněná hlínou, uprostřed se nachází prosklený útvar připomínající rakev. Pohybují se na něm tři muži a dvě ženy, dozvídáme se o skličujících životních podmínkách, jaké panovaly na konci 19. století v Haliči. Nezkušení lidé si s cestou za oceán spojovali bizarní představy, často se stávali oběťmi různých podvodníků a po mnohých osobách také zbyly jen záznamy v matrikách. Nabízí se srovnání s knihou Josepha Rotha Jób, ale zde není místo pro eschatologický happy end – v baladickém závěru se dozvídáme o utonutí ženské hrdinky Rifke v oceánu. Představení mne oslovilo i proto, že do Ameriky v té době odcházeli i moji předkové z nedaleké Volyně – a po některých také nezůstalo nic kromě pár drobností a záznamu v matrice.
Možnosti divadla v Ostravě jsou mimořádné – kromě tamních zavedených scén má festival k dispozici minimálně tři další prostory v areálu bývalého dolu Hlubina ve Vítkovicích. Bylo na co se dívat, bylo nad čím se rozčilovat a také diskutovat. Festival přinesl validní vzorek nekonformního politického divadla i reflexe lidské existence „vržené“ nebo vtažené do složitého multifunkčního mediálního světa, hledající smysl bytí a pídící se po způsobu, jak číst nedávnou či vzdálenější minulost. Z nenápadných počátků se v průběhu desetiletí festival Dream Factory proměnil ve velkolepý podnik, přímo „fabriku“ v dobrém a lepším smyslu slova.
Komentáře k článku: Pestrá paleta Dream Factory
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
