Divadelní noviny > Rozhovor

Petr Boháč: Musím se nechat herci oblouznit

Petra Boháče znám několik let. Vždy působil uzavřeně a odtažitě. Protože máte pocit, že vás neustále zkoumá. Pocit, jež se postupem času přiblíží jistotě. Jednou mi prozradil, že hrával závodně fotbal, překvapilo mě to – tak přízemní činnost bych od něj nečekala. V mých očích ho však polidštila. Během tohoto rozhovoru jsem si navíc uvědomila, že mu nevadí, když je podroben výzkumu také. Objevování, přemýšlení a vítězení jsou totiž činnosti, které miluje.

Začněme u vaší fotbalové kariéry.

Od svých šesti do sedmnácti jsem byl učen, že nic jiného než fotbal neexistuje. A nic jiného neexistovalo.

Co se stalo v sedmnácti?

Přišel zlom. Došlo mi, že nebudu patřit mezi nejlepší. Najednou jsem nechtěl mít s fotbalem nic společného. Od té doby jsem kopl do balonu asi čtyřikrát.

Čemu jste se začal věnovat?

Dva roky jsem se toulal, různě jsem si přivydělával, něco mi zbylo z fotbalu. Začal jsem číst. Zamiloval jsem se do poezie. Jiří Kolář, Ezra Pound, Thomas Eliot, Vladimír Holan nebo Jiří Zahradníček – ti byli mými sudičkami. A jako každý zamilovaný jsem nerozuměl tomu, co dělám. Potřeboval jsem klíč k tajným dveřím toho, co jsem při četbě prožíval. Nechal jsem Ostravu Ostravou, zanevřel na všechny fotbalové přátele a odjel do Prahy studovat bohemistiku. Věřil jsem si. Poprvé mě nevzali, podruhé ano. A vzali mě především díky tomu, že jsem byl nadšený exot. Přijímačky byly dvoukolové a ve druhém kole mi dali plný počet bodů jen proto, aby mě mohli přijmout. Nevěděl jsem, kdo napsal Babičku, ale Mukařovského jsem měl načteného.

Ale i z bohemistiky jste nakonec zběhl.

Mám své periody – většinou po osmi letech měním svou společenskou a pracovní identitu. Neustále myslím v paradigmatech, ve zlomech a jeden z nich se dostavil v čase, kdy jsem dělal doktorát u docenta Jiřího Brabce, mimochodem člověka, který mě v paradigmatech naučil myslet. Zjistil jsem, že prožívám krizi. Vysedávání v knihovnách mi začalo připadat nesnesitelné a mé myšlení neodpustitelně prázdné. Proto jsem na konci doktorského studia symbolicky odevzdal prázdný papír. Ale jelikož jsem byl v podstatě protekční dítě, jež si může dovolit i neodůvodnitelné věci, tak mi na bohemistice nabídli další čtyřleté doktorské studium. Málem jsem neodolal pokušení, ale v den odevzdání přihlášek jsem se opil a nic jsem neodevzdal. Tak jsem se ocitl tváří v tvář divadlu.

Myslím na diváka čím dál tím víc. Když jsme zkoušeli Svět odsouzencův, ani jsem nevěděl, že divák existuje. Byl jsem jenom já. Teď na něho myslím, neřídím se ovšem jeho vkusem.

Jméno mi při psaní překáží

Co byl váš první divadelní projekt?

Nejdříve jsem spolupracoval s Honzou Petruželou na damáckém projektu Médea. Měl vpravdě poststrukturální název: Hra o Médeji, hra o Médeu. Myslím si, že právě v té době jsem v rozhovoru pro Tvar vyřkl, že současná poezie je mrtvá. Někteří básníci mě označili za škůdce české poezie. S hrdostí jsem to přijal, stejně jako to udělal Andrej Stankovič, který se s ironií sobě vlastní někdy podepisoval jako: Škůdce českého filmu. Samozřejmě, že mé teze v rozhovoru o současné poezii vyznívaly zkratkovitě, ale v té době jsem cítil, že divadlem lze říci o světě, ve kterém žiju, mnohem více než poezií. Že je současnější, mezinárodní, přenositelné.

Začínal jste ovšem režírovat inscenace, které výrazně pracovaly s textem.

Ano, první inscenace Spitfire Company byl Hlas Anne Frankové, vytvořili jsme ho s Miřenkou Čechovou, se kterou jsem se potkal právě v Médee. Pak přišel Svět odsouzencův.

Ten vznikl podle povídky, kterou jste napsal, ale podepsal jste se jako Jiří Jarkowski. Proč?

Protože mě to baví. Protože když píšu, tak jsem osamocený a moje jméno mi v psaní překáží. Ale to by mohla být další otázka, co znamená, že se nepodepisuji pod svou literární tvorbu.

Děláte to tedy častěji?

To je otázka, na kterou nemůžu odpovědět…

Takže ano. Ale pokračujte.

Po apokalyptickém a násilném Světu odsouzencově přišel introvertní Unicorn, který opět vycházel z mého textu inspirovaného Beckettem. Během zkoušení inscenace Nedotknutelní přišlo poznání, že lze text adekvátním způsobem nahradit řečí těla. Zkoušeli jsme devět měsíců a vedlo to téměř ke katastrofě, k neodvratnému zničení. U Anne Frankové jsem se naučil, že se nemusím bát odstřihnutí nefunkční části, nyní, že nelze zkoušet do nekonečna. Je třeba si určit datum premiéry a pak ho dodržet. Je potřeba mít pevnou hranici. Divadelní laboratoř může být požehnáním, ale také věznícím prokletím.

Nikdy jste netoužili po divadle-laboratoři? Po výzkumu?

V divadelních začátcích jsem byl až nezdravě ovlivněn zásadami a myšlením Jerzyho Grotowského a jeho nesmiřitelného rivala Tadeusze Kantora. Nedotknutelní tím byli hodně zasaženi. Závěrečnou fázi zkoušení jsme absolvovali v Grotowském institutu ve Wrocławi. A dlouhé náročné zkoušení, divadelní výzkum, byl pro nás v té době příznačný. Jenomže to zašlo za hranici únosnosti. Herci to odnesli vyčerpáním, zraněním. Ve sportu jsem takové situace zažil mockrát a nechtěl jsem je opakovat. Proto jsem musel jako již několikrát předtím vše odmítnout a vyčistit pracovní stůl. Uvědomil jsem si, že mořit se s jedním projektem dva roky je mi cizí. To není náš způsob práce. Naopak – zkracujeme zkoušení. Tak jsem nechal Grotowského ležet a vydal se vlastní cestou.

Teď už se znáte, i proto nemusíte tak dlouho zkoušet?

Musím se do herců zamilovat. Nechat se jimi oblouznit, abych se nebál jim dovolit vstoupit do mých třináctých komnat myšlení a také abych neměl strach vytáhnout na povrch jejich skrytá tajemství. Například při zkoušení One Step Before the Fall s Markétou Vacovskou jsme měli po předchozích projektech opravdu intimní vztah, který se pohyboval od naprostého souznění ke katastrofické nenávisti. Jenomže ani v jedné z těchto odlišných polarit jsme nemuseli o ničem zbytečně diskutovat, protože jsme oba věděli, co chceme a co můžeme od druhého očekávat. Takže ano, je to tím. Navíc si velice rozuměla i s Lenkou Dusilovou a ten projekt je snad zaslouženě jeden z našich nejúspěšnějších.

Důležité je ovšem asi i téma, které si můžete svobodně zvolit.

V tom vidím největší sílu takzvaných nezávislých skupin. Témata vybírám já s Miřenkou. Naše dramaturgie je běh na dlouhou trať jako psaní románu, což je asi méně viditelný umělecký rozměr Spitfirů.

Uzavírám se, abych mohl vykročit

Co byl počáteční bod vzniku vašich projektů? Třeba právě u Nedotknutelných?

U mě rozhoduje prostor, vjem prostoru.

Takže například Nedotknutelní v Teatru NoD?

Myslím spíš prostor, ve kterém se bude hrát – věděl jsem, že bude čtvercový, že potřebujeme dveře. U posledního projektu Animal Exitus jsem viděl průhlednou kostku a živý strom. U Anne Frankové jsou důležité zdi. Svět odsouzencův byl orámován akční malbou na scéně. Vždy se jedná o uzavřený prostor. Proto se stále vracím k tvorbě Kristiana Lupy, Josefa Nadja, Tadeusze Kantora, Romea Castellucciho. Všichni do jednoho jsou nejen režiséři, ale i výtvarníci, sochaři nebo scénografové.

Uzavřený prostor – není to tím, že jste introvert?

Bezesporu. Uzavírám se, abych mohl v jistou chvíli vykročit. Potřebuji znát hranice svého světa. Mám rád Patočku, v uvozovkách toho až banálního Patočku, jeho diferenci toho, co je venku a co je uvnitř.

Vybíráte si extrémní témata a situace, nebo hledáte extrémy v běžném životě?

Myslím, že se spíš jedná o běžné situace, které se projevují extrémně nebo které se osudově vyhrotí. Moje myšlení se utváří v rámu jednoho Halasova verše: Cokoliv pozvedám zaviní čísi pád/ cokoliv upouštím bude mu vzlétnutí. Je v něm obsažena osudová chvíle, neuchopitelný paradox, vědomí vztahu s druhou bytostí, neodvratitelná krutost i uvědomělý soucit. Asi se nesnažím o nic jiného než o interpretaci tohoto verše.

Je to viditelné i v našem nejnovějším projektu Sniper’s Lake. Začali jsme téma promýšlet nejprve skrze Sarajevo, poté přišel kyjevský Majdan, nyní se nacházíme v norském kontextu, zastavili jsme se u Brei­vika. Budu tam po performerech střílet a jednou mi někdo položil otázku: A nebojíš se, že když vytáhneš tu sniper pušku, že tě někdo zpacifikuje? V Norsku se to opravdu stát může. Přemýšlel jsem o tom, že vyhledávám hraniční body. Body, které stanovují, co je ještě divadlo. Nejvíce vzrušující je být na hranici. Jako v tom verši.

To se ovšem týká také formy.

To se týká všeho. Prolíná se to. A je to asi nejzjevnější u našich posledních projektů, u naší trilogie, kterou si pojmenovávám Člověk v mezní situaci. One Step Before the Fall je o vyčerpanosti a Parkinsonově chorobě, Animal Exitus je o prožívání člověka s traumatem a Sniper’s Lake je o společenské nemoci osamělého střelce. V březnu to uzavřeme a pustíme se do další trilogie.

Jaké?

Budeme se probírat šílenstvím a tím, kde je hranice, která ho odděluje od normálnosti. Opět se vracíme ke slovu a dost radikálně, protože jsem vybral tři hry od Shakespeara. Začínáme Macbethem, naše verze se bude jmenovat Vladimir Macbetin.

Budete to ještě Shakespeare?

Hodně, i když Spitfire způsobem. Osm let jsem se na to připravoval, abych načerpal zkušenosti, co s tělem, co s prostorem, jak vyjádřit některé myšlenky jenom tělesně, a na co už tělesnost nestačí. Dosavadní léta beru ve svém divadelním a tanečním samostudiu jako léta učednická.

Které hry doplňují tuto trilogii?

Druhý bude Hamlet, inscenace bude pojmenována: Hamlet a jeho dvojenec. Je to interpretace Hamleta skrze Artauda, samozřejmě tam bude zachycen i vztah mezi otcem a synem. A pak dojde na mlhavější opar šílenství – na první lásku. Romeo a Julie.

Dříve jste také více pracoval s výraznou vizualizací – masky Pauliny Skavové, akční malba Jana Mika v inscenaci Svět odsouzencův. Vrátíte se i k tomu?

Nikdy jsem se tomu nevyhýbal. Ale ano, návrat ke slovu pro mě nese i poetiku spjatou s výraznou výtvarnou složkou. Třeba Vladimir Macbetin se bude odehrávat na letišti, bude tam hodně reklam, ponese se to v duchu komiksu. V Romeovi a Julii opět budou masky Pauliny. U Hamleta se chci nechat volně inspirovat dílem a myšlením Adrieny Šimotové. Její obraz Strach nemůžu vymazat z paměti. Je pro mě jedním z klíčů, jak interpretovat postavu Hamleta.

Hledám bílá místa

Jste nyní dramaturgem v Paláci Akropolis. Co chcete změnit, kam chcete divadlo směřovat?

Chci najít důvod, proč by lidé měli chodit za divadlem do Akropole. Najít bílé místo a vyplnit ho. Jsem tam dva roky, první byl totální slepota, pak jsem zjišťoval, co chci, nyní to teprve začínám mírně úročit. Zda bylo mé působení úspěšné, či ne, si řekneme nejdříve po čtyřech letech. Snad ale budu mít sílu včas odejít. Je velký neduh českého divadla, že lidé na vedoucích pozicích smrdí více, než je oněch příznačných osm až dvanáct let. Někteří dokonce přesluhují dvojnásobně.

Jaká jsou bílá místa pražského divadla?

Stavím svůj výběr na crossover projektech. Díky práci dramaturga divadla se snažím pochopit to, co dělám sám se Spitfiry, a naopak. A jsem si vědom, že „přeshraniční divadlo“ často končí ve slepých uličkách, často vznikají inscenace, které jsou jen experimentem pro experiment, banality bez cíle.

Navázal jsem spolupráci s lidmi, kteří mi pomáhají se orientovat. Musím jmenovat Šárku Maršíkovou, která sice neviditelně, ale o to více prokazatelně, ovlivňuje český novocirkusový svět. Spolupořádáme Cirkopolis, festival, který hledá projekty nového cirkusu s přesahem, ty, které nejsou pouhou zábavou.

Chcete se vymezovat vůči Letní Letné?

To by bylo čiré bláznovství. Letní Letná je jiná váhová kategorie. Je moloch evropského festivalového střihu. To, co Jiří Turek dramaturgicky dělá, dělá velmi dobře. Přiváží obrovské projekty pro hodně diváků, a přesto se někdy nebojí dramaturgicky riskovat. Já hledám menší, komorní, osobně pojaté nebo švihnuté, novátorsky zaměřené inscenace.

A pak ještě máme v Akropoli festivaly Spirit – byl to Balkán Spirit, teď bude Nordic Spirit, snad za rok Fringe Spirit. Hledáme oblasti a témata a fenomény, které mohou ozvláštnit vnímání českých diváků. A nebojím se radikality. Na Balkán Spirit přišlo poskrovnu diváků, přitom jsme přivezli opravdové hvězdy, třeba Ivo Dimcheva, Marka Mandiće, který je ve Slovinsku známý jako u nás Donutil. Podstata je v tom, že se nebojí dělat věci, které se tady neodvažují ani největší extremisté. Ale já jsem trpělivý. Věřím, že odvážná dramaturgie si své diváky najde.

Mám pocit, že nerad děláte kompromisy.

Samozřejmě mi není jedno, zda diváci přijdou, nebo ne. Ale to není o kompromisu, nýbrž o dialogu. Ale ano, nechci dělat kompromisy. Otázka je, jestli je nedělám, jestli je nedělám podvědomě. Na Balkán se nedostavilo tolik lidí, kolik jsem chtěl. Počet diváků ovšem není jediná měřitelná veličina. Někteří přátelé mi říkali, že jsme měli přivézt něco méně extremistického, něco více zábavného. Ale proč? V tom se cítím velmi svobodný, že můžu jít do dialogu – s vámi kritiky, kteří to můžete posunout v interpretaci dál, nebo s lidmi, kteří na to chodí. To je hledání toho bílého místa. Najednou jsem vycítil, že to nikdo jiný nedělá. A to nikdo berte s rezervou, třeba to jen nevím.

Nesnáším pojem obyčejný divák

Myslíte na diváka jako režisér?

Myslím na diváka čím dál tím víc. Když jsme zkoušeli Svět odsouzencův, ani jsem nevěděl, že divák existuje. Byl jsem jenom já. Já a můj svět. Teď na něho myslím, neřídím se ovšem jeho vkusem, ani nevím, co to je. Největší blbost je, když se někdo ohání pojmem obyčejný divák.

Myslet na diváka – co to vlastně znamená?

Je to zmnožení toho, co vidím, nebo spíš vcítění – co by v tom mohl vidět někdo jiný.

Je to zkoumání možných výkladů?

Ano, krajní je to u Animal Exitus. Diváci dostanou sluchátka s textem, který přednáším živě, mohou se rozhodnout, zda ho chtějí poslouchat. V jisté chvíli zkoušení mě zajímal proces percepce diváka mnohem více než samotná inscenace. Diváka beru více do hry, ale nechci ho zapojovat. Nesnáším interaktivní divadlo.

A myslíte i na zahraniční diváky? Upravujete někdy své inscenace pro zahraniční trh?

Neupravujeme. Navíc se jinak hraje Anne Franková v Kennedyho centru v USA, jinak v Izraeli, jinak v JAR pro židovskou populaci, která je tam velmi silná, a úplně jinak pro černá děcka ze Soweto. Reakce jsou jiné a nepřipravíme se na ně nikdy dostatečně. Mám ambici hrát ve světě, v tom je asi skrytá ta fotbalová zkušenost. Mám ambici dělat divadlo na nejvyšší úrovni.

Snad si zase vliji jed z inkoustu do srdce

Co je nejvyšší úroveň divadla?

Dokázali to například polští režiséři, kteří otevírají avignonský festival nebo mezinárodní edinburský festival. Jsou zváni do prestižních zahraničních divadel.

Hovoříme tedy o úspěchu?

Úspěch je jedno z měřítek nejvyšší úrovně divadla. Druhým je pro mě možnost spolupracovat s nejlepšími, to, že nemusím dělat kompromisy. A když je vám umožněno pracovat s nejlepšími a nemusíte dělat kompromisy, dostavuje se úspěch. Bohužel český divadelní píseček na to někdy zapomíná. Co je za hranicí českého regionu, jako by neexistovalo. Skupina, jako je Spitfire, by bez evropské a americké spolupráce přišla o plíce.

Je pro vás důležité mít v divadle jméno. Proč ho upíráte svému psaní?

To je dobrý obrat. Mít jméno v divadle. Ano, jsem pod inscenacemi podepsaný a v posledních inscenacích jsem také přítomný na jevišti. Jako režisér jsem na každé repríze, i v zahraničí. Chápu to jako svůj rukopis a podpis. Když píšu, tak to není pro mě důležité. Spíš je důležitá anonymita, píšu jakoby pod rouškou noci. Paradoxně mám při psaní několik já, abych se nezbláznil.

Psaní je pro vás anonymní, protože je osamocené?

Stoprocentně. Když píšu, tak jsem nejosamocenější člověk na světě. Když jsem na jevišti, tak jsem aspoň s herci.

Dříve, jako bohemista, jste psal do Souvislostí, tam jste s podpisem problém neměl?

Bylo mi to jedno. Asi jsem nad tím takto nepřemýšlel, neměl jsem ještě zkušenosti s divadlem. Ale měli bychom rozlišovat mezi kriticko-teoretickým psaním a literaturou.

Kritice a publicistice se už vůbec nevěnujete?

Párkrát jsem se sešel s redaktorem Souvislostí Petrem Šrámkem a chtěli jsme opět začít spolupracovat, ale nejde to. Když jsem viděl před sebou bílý papír, nedokázal jsem rozkmitat mozkové buňky. Překonal jsem to pouze jednou, šlo však spíše o přátelské gesto a vděčnost – psal jsem o Jiřím Sozanském a dělal s ním rozhovor. Jiří mi ukázal úplně jiný svět a já jsem mu to chtěl takto vrátit.

Ale nyní stále častěji cítím, že chci psát. Snad to přijde. Po osmi letech s divadlem jsem znovu otevřen psaní, nechat si vlít jed z inkoustu do srdce.

Aby začala nová životní etapa?

Ještě jednou Halas: Proti přitažlivosti zemské do výše volím pád. Je potřeba neustále riskovat a pokoušet štěstěnu.

Mistr Boháč

Už několik minut střídavě píšu a zase mažu slova, věty, myšlenky, vzpomínky, které by alespoň nastínily Petrovu osobu. Mistr Boháč. Psát o něm z mé pozice není jednoduchý úkol. Náš vztah prošel od vzájemného okouzlení, obdivu a souznění ke zlosti, agresi a hluboké ponorce. A to v různém pořadí.

Často se mě lidé ptají, co je ten Boháč vlastně zač. Nejčastěji je viděn zamračený, s rukama založenýma tak vysoko, že musí zvednout ramena k uším. Nepřístupný. Nezlomný. Nemluvný. Nervózně přecházející z jedné strany na druhou. Petr říká, že takhle se mu nejlépe přemýšlí. Petr přemýšlí nepřetržitě. Stejně tak nepřetržitě pracuje. Táhne Spitfiry ve všech směrech. Je zdrojem myšlenek, chrlič nápadů, píše granty, organizuje produkční, rozdává úkoly technikům, neustále hledá způsoby, jak skupinu rozvíjet a propagovat. Petr je vibrující motor. A ostatní poměřuje stejným metrem. Ve zprávách a v e-mailech píše otázky bez otazníků. Otázka bez otazníku vyzní v 90 % jako rozkaz. Petr pečlivě vybírá lidi, se kterými chce pracovat. Ty, se kterými pracuje, hluboce miluje. Je k nim nesmírně otevřený, vstřícný, vřelý, nebojí se intimity, nebojí se trapnosti. Petr miluje slovo křehký, křehkost. Vím, že touží po rodině, zahradě s ovocným sadem, kde si mezi stromy bude nad ranní kávou číst Hospodářky. Petr je plný snů. Ve snech nachází sám sebe. S oblibou říká, že pracuje s nejkrásnějšími herečkami v Praze. Samozřejmě Miřenka, Jindřiška, Cécile, Tereza a já jsme nejkrásnější…, jenže Petr by to říkal, i kdyby to byla Saša, Dáša, Emilka nebo Bóža. A každý by mu věřil, a tak trochu záviděl. Petr totiž umí říkat věci. Dokonale ovládá slovo. Já mu proto říkám, že je manipulátor, ale to se pak vždycky pohádáme. Taky o sobě říká, že je jako houba. A to je pravda. Neuvěřitelně rychle dokáže nasát velké množství nových informací a hned další den je prodat. Petr je režisér-pozorovatel. Umožňuje svým hercům absolutní svobodu autorství, což je pro herce dar. Někdy to také vytváří zmatek, protože v závěrečné fázi zkoušení přijde moment, kdy Petr nastavuje limity a určuje, co jak má být, a to se pak vztekám, protože mi z té původní svobody ukrajuje. Na první zkoušce mluví dlouho. Nazvala bych to filozofickým pojednáním. Pak dlouho pozoruje. Jeho síla spočívá ve schopnosti popsat, co vidí, a zachytit momenty, které mají smysl. Je citlivý. Čestný. Nechápe třeba, jak jsem tři roky mohla jezdit načerno.

Markéta Vacovská

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 23. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Petr Boháč: Musím se nechat herci oblouznit

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ