Petr Forman: Je to nádhera, když jede točna a kolem ní jde kůň
Petr Forman připravoval pro Otáčivé hlediště Český Krumlov svou zdejší první inscenaci Muž Dvojhvězdy, jejíž text připravil s Ivanem Arsenjevem podle románu Alexandra Grina Zářivý svět. Symbolický příběh muže, který kráčel povětřím, o věčném boji dobra se zlem, lásky s nenávistí. S Petrem Formanem jsme hovořili o přípravě inscenace a o jeho vztahu k plenérovému prostoru otáčivého hlediště. Premiéra se z 28. srpna 2020 přesouvá na 10. června 2021.
Petr Forman režíruje před otáčivým hledištěm FOTO Irena Vodáková
Potkal jste se už s českokrumlovskou točnou?
Vyrazil jsem tam někdy za studií, už nevím, na jaké představení. Zůstaly mi v hlavě matné obrazy a pamatuji se na pocit, jak se to se mnou roztočilo. A hlavně na dojem, jak velký ten prostor je! A jak tam jezdili koně…
Koně a kočár bývaly zdejší obvyklé propriety, ať se hrálo cokoli.
Na které jiné jeviště to dostanete? Takže jsem věděl, že točna existuje, a pamatoval jsem si, že jako divák tu zažíváte něco výjimečného. Prostě divadlo je lepší–horší, scénografie taková–maková, ale srovnatelný zážitek jinde nenajdete. To ve mně zůstalo.
Člověk se na točně také vrací do přírody. Původně se přece divadlo hrálo venku, pod širým nebem, ne v uzavřených budovách.
Přesně tak. Dneska už lidi podle mě nechodí do toho nebo onoho divadla. Na „dramaturgii“. Snad ještě tak do Dejvického a několika málo divadel, kde je vysoká kvalita představení stabilní. Ale jdou kamkoli, kde čekají zážitek, výjimečné dobrodružství. Jezdí do cinema royal dívat se na filmy staré třeba čtyřicet let, které možná viděli pětkrát, ale jedou tam, protože je to spojené s nějakým dobrodružstvím. Takže ani v Krumlově to není jenom o konkrétní nádherné zahradě, ale o tom, že lidi jsou venku a divadlo si spojí s jiným zážitkem, s jiným prostředím, s jiným fenoménem, než je běžné.
Což jejich umělecký zážitek ozvláštní.
Podle mě lidé přijímají umění daleko lépe v prostředí, které je jim blízké. To se netýká velkých měst, kde kultura žije, ale uvědomil jsem si to třeba tehdy, když jsme kdysi hráli Barokní operu, to bylo malinké představení, projezdili jsme s ním spoustu míst, velkých a malých. Hodně jsme hráli ve Francii, posílali nás do různých městeček a vesniček. Když jsme hráli ve vesnici někde na severu, kde se hodně těžilo uhlí, cíleně se tam snažili kulturou zpříjemnit život ve zničených oblastech, v nichž navíc lidé postupně přicházeli o práci. Takže jsme hráli třeba v městečku, kde byla „sokolovna“, tedy takový vesnický společenský sál, kde se odehrávaly zábavy, hudba nebo divadlo, a přišlo tak patnáct dvacet lidí. O deset kilometrů dál sál neměli, větší prostor byl jen v kostele a bylo plno. O dvacet kilometrů dál neměli už vůbec žádný sál, tak jsme hráli ve stodole. Zase bylo plno. Najednou jsem měl pocit, že lidi, kteří by nešli do divadla, jako že „to možná není pro mě“, přijdou na divadlo do kostela, do stodoly – nebo do zahrady. Kde se cítí lépe, kde je jim prostředí blízké a známé.
Kdy přišla nabídka na inscenaci v Českém Krumlově?
Ozval se umělecký šéf Malého divadla Petr Hašek. Soubory Jihočeského divadla se v premiérách na točně střídají a přišla na ně řada. Ale to už bylo před nějakou dobou a já měl zrovna dost nasmlouvaných věcí. Když mám něco většího udělat, potřebuji dost času, třeba rok, abych se tomu mohl věnovat. Nechci se přitom rozptylovat jinou velkou prací. Takže jsme termín hledali pár let a já se do Krumlova mezitím dvakrát znovu rozjel a zase mě atmosféra představení v zahradě strhla. Ověřil jsem si, co tam stoprocentně funguje, a člověk by byl blbej, kdyby si tam koníčka s kočárem nedopřál! To je prostě nádhera, když jede točna a kolem jde kůň. Kdo by tam nechtěl dělat? Mě kamenné divadlo už tolik neláká, byť jsme si s bráchou a otcem užili krásných chvil v Národním, v nejhezčích prostorách, které mají atmosféru. Ale když člověk hledá dál, co ho může ještě nadchnout, tak je to točna v Krumlově. Zážitek, který je možná na světě jedinečný, před letohrádkem Bellarie.
Vybral jste si znovu Alexandra Grina a nazvali jste inscenaci Muž Dvojhvězdy. Na lodi Tajemství jste hráli jeho Nachové plachty.
Vůbec jsme nevěděli, co na otáčku budeme dělat, jen jsme věděli, že tam chceme dělat. Prostě jsme do strhujícího prostředí hledali téma. Protože mě prostředí vždycky nesmírně inspiruje a hlavně ho nerad znásilňuji něčím, co do něho nepatří. Úplně chápu pana kastelána, který mi ukazoval fotky a rozčiloval se nad tím, co nevkusného tam kdo postavil. A že nepřestává bojovat s tím, co se do zahrady nehodí. Také se mi nelíbí postavit na louku třeba barák. Věděl jsem, že se chci inspirovat tím, co tam přirozeně je a co jinde nenajdu. Že nechci bojovat s tím, že prostor je plný stromů nebo že na louce roste tráva. Zahrada sama přeci už je dekorace! Takže jsme začali hledat, co by se tam hodilo, co by tam patřilo. Stejně jako jsme Nachové plachty zvolili pro loď, pro prostředí řek, které je pro nás vnitrozemce mořem. Petr Hašek nabídl dvě zajímavá dobrodružná témata, která jsme prošli s naším souputníkem Ivánkem Arsenjevem. Varhaníkem, který vystudoval scenáristiku, je to takový šlechtic ducha, velmi vzdělaný a sečtělý člověk. Spolu jsme se zavrtali do Haškových témat, ale něco nám přišlo komplikované, něco jsme si v zahradě neuměli představit, až pak najednou Ivan přinesl Zářivý svět Alexandra Grina – našeho srdcového autora, do jehož způsobu vyprávění jsme se zamilovali už dávno. Grinův jazyk v Nachových plachtách je poezií, která vám v hlavě evokuje obrazy. V našem představení na lodi se toho také moc nenamluvilo, možná proto nebylo až tak srozumitelné, protože jsme tu poezii přetavili do jevištních obrazů. A tady se samozřejmě nabízí to samé, i když to bylo komplikovanější. V Nachových plachtách od začátku sledujete dva příběhy a víte, že se prostě někde potkají. Kdežto Muž Dvojhvězdy je velká nadsázka, symbol základních principů života. Vůbec to není pohádka o chlapovi, který lítá, jak se autorovi předhazovalo. No a nám se to všechno začalo spojovat s točnou a českokrumlovskou zahradou.
Takže jste v krumlovské zahradě našel ideální prostor?
No, vždycky mě z nadšení něco vytrhlo. A přemýšlel jsem, co mi tam chybí nebo přebývá, jako divákovi, ne jako kumštýři. Jako divák mám rád, když mě věci překvapují, ať příběhem, nebo změnou scény – nebo vším dohromady. Prostě když se představení vyvíjí. A vždycky mě na točně zamrzelo, že už dopředu, cestou k ní, vidíte část dekorace, vidíte Bellarii, možná zahlédnete i herce. Vidíte, že v prostoru prostě něco stojí. To byla první věc k řešení: jak to udělat, aby se zahrada divákům otvírala postupně, aby si ji neprohlédli ještě dřív, než si vůbec sednou na své místo. A když už coby divák sedíte, díváte se třeba na Bellarii, ale periferně vnímáte i zahradu. Nechci říct, že vás to omrzí, ale vlastně omrzí. Točna se pohne, zážitek, jenže už se jenom točíte v tom, co znáte, co už jste zahlédl. Tak jsem si řekl, že divákům prostě pohled uzavřeme a budeme jim ho otevírat až podle potřeby v rámci příběhu. A druhá věc, která mi na točně vždycky chyběla: že všechno máte rovnou před sebou pohromadě a na té louce a v kontextu velkých stromů je herec najednou malý. Chyběl mi tam intimní prostor, za kterým by pořád něco nevyčuhovalo. Tak jsme začali vymýšlet konstrukci, která by celou obrovskou točnu o průměru šestadvaceti metrů obehnala. Uzavřeli jsme ji plachtami, abychom uměli otvírat dvě pole, tři pole, čtyři pole, jak chceme. Příběh jsme napsali tak, abychom prostředí různě odkrývali, aby se do něj diváci dívali pomalinku, třeba jen na chvilku a jen na kousek prostoru. Samotný pohyb plachet také krásně hraje. Když už jsme to měli, řekli jsme si, že přidáme ještě jednu vrstvu, a spustili jsme tam tylovou látku.
To není zásah do přirozeného prostoru?
Ocenil jsem odvahu divadla a v první řadě jeho ředitele Lukáše Průdka, že na to přistoupil. Samozřejmě se zvedly nejenom náklady, ale i pochybovačné hlasy. Dodržel jsem tím slib panu kastelánovi, že na trávě nic nepostavíme. Jen přes ni chodíme a hrajeme na ní, to jinak nejde. Nechtěl jsem jitřit vztahy, jsou kolem točny léta napjaté, někomu objekt patří, jiný se o něj stará, někomu překáží. Já to chápu a respektuji. Nechtěl jsem tu s nikým bojovat, chtěl jsem si práci užít, aby se nám všem prostě líbila, abychom zažili nějaké dobrodružství. Samozřejmě v naději, že se bude líbit i divákům, i když to se pozná až za rok. Přijaté limity mi nakonec pomohly. Výsledkem není jenom kino, můžeme kombinovat promítané obrazy s reálem za nimi nebo využívat jenom reál nebo jen obrazy. Inscenace trvá hodinu dvacet a obsahuje jen dva velké, asi pětiminutové obrazy, v nichž si opravdu zahraje technika, jinak je to prostě divadlo. Nebráním se projekcím nebo loutkám, nebráním se žádným prostředkům a technologiím, ale chtěl bych, aby to bylo divadlo.
V posledních zhruba deseti letech jsou zřejmé snahy pozvat na točnu režiséry, kteří se na zavedené prostředí podívají jinak. Nejste v tom sám. Jen škoda, že se kvůli pandemii nemohlo hrát.
To nás mrzelo všechny. Ale byl jsem šťastný, že jsme to vůbec mohli dozkoušet, hrozilo, že budeme muset zkoušky zastavit těsně před vrcholem hory. Já se hrozně rozčílil, že dlouhá usilovná práce lidí na představení se klidně vyhodí, všech lidí: herci už uměli texty, šily se kostýmy, všechno bylo nakoupené, v Ostravě se vyráběla konstrukce, vznikly animace, hudba, prostě projekt jako hrom. Proč má větší váhu dělník s vrtačkou než kumštýř, vlastně taky „řemeslník“, který má dlouho rozdělanou práci? A nemá překážet na svém vlastním pracovišti? Že se nehrálo, bylo blbé, ale kdybychom zkoušení zastavili, tak už bychom to dohromady nedali.
Jak se podařilo dovést zkoušení řekněme ke generálce?
Zásluhou ředitele divadla Lukáše Průdka, který zabojoval na radnici, a nechali nás to nakonec dokončit. To znamenalo celý aparát za týden nastrojit, nasvítit, dozkoušet a jedno představení zahrát. Takového ředitele si strašně vážím. Protože šel do rizika, že se něco přihodí, někdo onemocní covidem a patálie padnou na jeho hlavu. Naštěstí se to nestalo.
Všichni s tím souhlasili?
Dokonce karanténa paradoxně přinesla výhody. Všichni byli po pár týdnech, co byli zavření doma, odpočinutí, měli vlastně i chuť zase jít trochu ven, v parku nám v práci nikdo nebránil, protože to nebyl uzavřený prostor. Nikdo nikam neutíkal, nikdo neměl jinou práci. Věděl jsem, že je to výjimečná šance mít v této zemi celý měsíc všechny pohromadě od rána do noci. Ani do zahrady nikdo nechodil, celý Krumlov byl prázdný, neuvěřitelné. Přitom na inscenaci pracovalo kolem padesáti lidí, počítám herce i obsluhu různých zařízení. Byl to pro mě obrovský zážitek už tím, že se mi konečně podařilo, za co bojuju už roky – měsíc se věnovat práci na sto procent!
Skončeme trochu provokativně. Když jste si prostor jednou vyřešil, bude vás točna ještě inspirovat?
To je otázka. Nedá se zodpovědět, dá se jen zkoumat dál. Vyjde to, nebo nevyjde? To nikdo neví.
Komentáře k článku: Petr Forman: Je to nádhera, když jede točna a kolem ní jde kůň
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
