Divadelní noviny > Rozhovor

Petr Forman: Vždycky hledáme něco nového

Zřídkakdy se setkáváte s tím, aby umělec tak otevřeně hovořil o svých nejistotách a hledání, o tvůrčí práci a o chybách či dokonce nezdarech. Petr Forman takový je. Když mluví o projektu Deadtown, se kterým nyní hostoval na festivalu Skupova Plzeň, neslyšíte, jak je úžasný a skvělý a jedinečný a jak mimořádní jsou jeho tvůrci. Zcela klidně a s nadhledem mluví o tom, jak nesnadně projekt vznikal, jak se přetvářel. Jak to či ono nefungovalo. A probleskne-li mezi slovy něco o úspěchu, pak slyšíte jen, že je rád, že jsou lidé, kteří mají poetiku Divadla bratří Formanů rádi.

V podtextu cítíte přirozenou pokoru vyrovnaného člověka. Nemluví o sobě, ale o ´nás´. A zahrnuje do tohoto nejen svého bratra, ale všechny, kdo se na projektu podílejí. Kdo jej vymysleli a kdo na jevišti hrají. Když po představení přicházejí k baru Deadtownu neznámí lidé, aby zcela spontánně poděkovali a popřáli tvůrcům hodně úspěchů, vidíte, že  to  ´obyčejné´ stisknutí ruky je potvrzením vztahu mezi kumštýři a diváky. Vztahu, který vznikl ve stanu při představení Forman Brothers´ Wild West Show Deadtown. A který nemizí, když lidé ten stan opouštějí.

Iluzivnost, neobvyklé vnímání skutečnosti je charakteristickým rysem vašich inscenací. V Deadtownu docilujete zvláštní sugestivnosti a efektu, takže divák propadá iluzi, že je přímou součástí děje. Výrazně k tomu využíváte moderní technologie. Použili jste v podobné míře technologie již dříve v nějakém jiném projektu?

Tento systém nových médií a technologií jsme použili speciálně pro Deadtown. Obraz je vytvořen souhrou několika projektorů tak, aby se do světa grotesky a Divokého západu dostali herec i divák. Bez používání moderních technologií by takový projekt nebyl možný. Museli jsme to všechno ale vyzkoušet, a to nám trvalo rok. Ale technologie zůstávají jen jedním z prostředků, kterým budujeme naše divadlo. Nechceme ukazovat sílu technologií, chceme je využít k vytvoření obrazu a scény, kterou dělá svýma rukama stále výtvarník.

S Ivanem Arsenjevem jste autorem Deadtownu, hrajete v něm, vítáte publikum. Řídíte jeden z kamionů… Není toho na jednoho člověka moc?

Ne, to ne. Jsem rád, když střídám různé činnosti. V týmu nás je celkem dvacet, sedm z nich vždy staví stan. To je namáhává fyzická práce. Když hrajete divadlo, je to zase náročné na psychiku. Celý den se soustředíte, připravujete se na večerní výkon. Když pracujeme fyzicky, stavíme, přichází normální život. A já mám rád normální život. Pro mě je obtížné celý den prožívat v přípravě na představení, šetřit sílu na večer.

Deadtown měl premiéru před rokem v Paříži. Hráli jste jej od té doby i v Dánsku, Belgii, Itálii, Španělsku, vrátili jste se do Prahy. Je dnešní Deadtown jiný, než ten premiérový pařížský?

Velmi. Když děláme své věci, děje se nám to v různé míře skoro vždycky. Nikdy jsme naše inscenace vlastně neměli hotové v době premiéry. Minimálně třicet, padesát představení trvá, než si to sedne. Ale co se dělo při Deadtownu, bylo nepochopitelné. Až extrémní. I když – Nachové plachty to byl ještě větší extrém.

Premiéra Deadtownu byla neúměrně dlouhá. Představení trvalo představení dvě a půl hodiny. Dnes trvá hodinu a půl! My jsme totiž připravovali jednu scénu po druhé, ale nikdy jsme je nezahráli v kuse za sebou. Jedna má zhruba tři minuty, a vám to nepřijde. Ale když jich dáte za sebe několik, hned se čas protahuje… My jsme si to uvědomili až na premiéře, ale to se s tím nedalo už nic dělat. Ti, co viděli Deadtown  první, viděli tu nejhorší variantu. Rychle jsme inscenaci krátili, ale až po půl roce jsme mohli připravit větší změny. Předělávali jsme scény, vyhazovali jsme, škrtali. Tohle můžete dělat u vlastních produkcí, ale samozřejmě ne u těch, které děláte na zakázku.

Se svým divadlem projíždíte Evropu křížem krážem. Jaké je v různých zemích publikum? Liší se?

Na to je obtížné odpovědět. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že soudíme publikum. To bych byl moc nerad. Jestli totiž něco nefunguje, tak to je vždycky náš problém, ne problém publika. Co lze říci obecně, je spíš charakter či forma reakcí. Od severu na jih se výrazně mění. Sever je umírněný. Diváci vám svoji reakci příliš neukážou, jsou rezervovanější. Ale jak jdete na jih, jsou lidé otevřenější, bezprostřednější. V Itálii zaplnili diváci nejen lavice v hledišti, ale seděli na schodech, na zábradlí. Na konci nám doslova vlítli do scény! Ale když představení nefunguje, nefunguje tam ani tam. A pak samozřejmě všude v Evropě narazíte na zvláštní divadelní úkazy – hrajete v jednom místě, dvakrát, třikrát a až na potřetí to najednou zafunguje. Nevíte proč. Ale je to tak.

Paradoxně bylo pro nás nejtěžší hrát v Paříži. Tam jsme byli dva měsíce a najednou máte pocit, že je to svět sám pro sebe. Hraje tam devět set divadel denně a vy jste součástí obrovského množství nejrůznějších produkcí. A když k vám někdo přijde, jsou to lidé, kteří toho hodně viděli a teď se jdou podívat na něco dalšího. Jiného. Odehrajete, lidé zatleskají a můžete mít pocit, že to tak nějak prošumělo. A pak jedete o čtyřicet nebo tisíc kilometrů dál do městečka, kam přijede nějaká produkce jen několikrát za rok, a tam najednou je to něco úplně jiného. Lidé tam divadlo vnímají jako velkou událost. A to jak v cizině, tak i tady v Česku. Když jsme hráli v Hradci – no to byl úplný zázrak! Reakce byly úžasné. Lidé to tam vnímají tak, že někdo přijel přímo za nimi. Nemusejí jezdit někam do Prahy. Váží si toho, že divadlo přijedeme k nim a berou je jako něco výjimečného. A to úplně mění situaci. Když si v takovém místě lidé koupí vstupenku, máte jistotu, že představení chtějí vidět, což je první velký vklad každého hraní, ještě než začnete. Pak se diváci můžou samozřejmě zklamat, to ano. Ale mají ten zájem právě o vás. Kdežto ve velkých městech, která mají stálá divadla se stálou diváckou klientelou, si diváci zaplatí předplatné a jdou na představení s tím, že ´už jsme si zaplatili´. Přístup je pak úplně jiný.

Hrajete tedy raději v menších městech?

Ano. Lidé jsou tam bezprostřednější, otevřenější.

Kolik představení Deadtownu máte nyní před sebou a kde?

Naplánována máme představení do jara příští roku, musíme hrát ještě rok, abychom splatili půjčku, kterou jsem si na vytvoření produkce vzali. V létě budeme hrát už podruhé v Belgii, na jaře jedeme na malou tour do Normandie. A máme pozvání do dalších měst. V Česku mají o Deadtown zájem Pardubice, Ostrava, Dvůr Králové a budeme se snažit nabídnout tuto produkci i do dalších našich měst. Odezva, kterou v Plzni a předtím v Hradci zažívám, mě k tomu inspiruje.

Aby Deadtown vznikl, museli jste si půjčit?

Ano. Byla to taková souhra okolností. Když už byl projekt rozjetý, vypadla nám část peněz, které jsme měli domluvené. A my jsme nechtěli Deadtown zastavit. Abychom mohli inscenací dokončit, museli jsme si půjčit od banky. Máme spočítáno, že potřebujeme ještě rok hrát, abychom tuto půjčku zaplatili. Pak bychom samozřejmě rádi hráli ještě dál, pokud bude zájem a pokud vydrží naše parta. Musíte mít ale všechno dohodnuté dlouho dopředu. Přerušit takový projekt je vždycky riskantní, navázat se na něj dá velmi obtížně. Jakmile ho totiž přerušíte, lidé si musejí hledat jinou práci, rozprchnou se a obtížně se to zase dává celé dohromady.

Jistě také není snadné být na „jedné lodi“ tak dlouhou dobu…

Ne, to není. Není to pro každého. Asi na to musí mít člověk trochu povahu. Není to totiž jen v tom, že žijete po hotelích, ale problém je především v tom, že jste s lidmi, které jste si k životu nevybral, a teď s nimi musíte trávit poměrně dlouhou dobu. Musíte se naučit toleranci, respektu k ostatním. Jakmile by docházelo k nějakým hádkám, představení by začala trpět. Ale naše parta je vážně výborná, sešli jsme se dobře. Jsem pyšnej na to, že lidi někdy nemluví ani tak o představení, ale o energii, kterou cítí z herců. Vlastně mě to překvapilo… Svědčí to o tom, že jsou představení, kde taková energie není.

Vím, že teď je v plném běhu Deadtown, ale nerodí se vám v mysli už další projekty?

Přijal jsem nějaké nárazové věci. Ale když jsme dělali Deadtown a když premiéra tak docela nedopadla, neměl jsem na nic jiného myšlenky. Sice mě to už pomalu opouští, ale nic nového zatím neplánuju. Teď mám hodně práce s naším turné a jsem taky rád, že poprvé v životě nedělám víc věcí najednou. Že se můžu soustředit jen na jeden projekt.

Baví vás na vašem divadle primárně ´cestování´, tedy změna destinací a publika, nebo spíš to, že vytváříte kompletně své vlastní představení v prostoru, který si sami zvolíte?

Baví mě ta změna. Proto takové divadlo dělám. Myslím, že jsou dva způsoby, jak žít s divadlem. Jeden je ten, který tu padesát let fungoval – být někde zaměstnaný a pracovat na jednom místě. Když byly a stále jsou zájezdová představení, vracejí se divadla na svoji domovskou scénu.

Po revoluci se objevilo víc skupin, tak zvaně nezávislých. Nezávislých v tom smyslu, že nemají vlastní stálý divadelní sál, kde by vystupovali. I tak můžete fungovat různě – sehrát představení a doufat, že ho někdo koupí do svého divadla. Ale to není snadné. Všude mají svůj soubor, který potřebuje hrát. Můžete se dostat na festival, ale i tyhle možnosti jsou omezené.

Anebo musíte mít svůj prostor, který si vozíte s sebou. A ten máme. K tomuhle kočovného způsobu jsme se dostali už dávno. Vyhovuje nám to. Inspiruje nás to. Máme větší šanci setkat se s různým publikem, ale i různými umělci, se kterými spolupracujeme. Jako bychom hráli stále na festivalech. Setkáváme se s různými kumštýři, různými způsoby vyprávění. Je to nesmírně důležité. Inspiruje nás to k překračování bariér, které si každý člověk podvědomě vytváří tím, že pracuje v nějakém uzavřeném prostředí. Myslí si, že dělá něco nového, ale motá se v kruhu. To se děje samozřejmě i nám. A proto mě přesouvání z místa na místo vyhovuje. Na druhou stranu – čím je člověk starší, tím víc hledá zázemí. Když jsem pracoval pro Plzeň 2015, byl jsem víc doma a také to mělo své pozitivní stránky.

Chybělo vám pak cestování?

Ano. Ono má ale všechno své meze. Když vyjedete, všichni jsou šťastní. Hraje se, jste stále v pohybu. Jezdíte ale tři měsíce a vidíte, že si každý začne hledat samotu, nějaký svůj koutek, kam by zalezl. Jako by se chtěl na chvíli zastavit.

Kdybyste se dnes, se svými zkušenostmi a ve svém věku, vrátil na začátek své umělecké dráhy, lišil by se způsob vaší práce, se kterým jste začínal?

Asi ano. Čím víc tuhle práci děláte, tím víc vám ubývá spontánnost, odvaha dělat věci podle okamžitého nápadu a bez dlouhého uvažování. Čím víc máte zkušeností, tím víc to probíráte. Čím jste starší, tím jste línější a vážíte energii, kterou budete muset vynaložit. To vás může omezovat. Ale na druhou stranu zkušenosti způsobí, pokud mám mluvit za sebe, že bych témata více rozebíral. Možná i podvědomě s tím, co vím, co jsem za tu dobu poznal, co jsem se o nich dozvěděl.

Ale my se snažíme hledat spíš něco nového, než se vracet ke starším věcem. A tak si nemyslím, že bychom dělali znovu třeba barokní operu. Vždycky budeme hledat něco nového.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 24. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Petr Forman: Vždycky hledáme něco nového

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ