Divadelní noviny > Kontext

Petr Matásek nebyl jen scénograf

Petr Matásek jako absolvent scénografie na loutkářské katedře DAMU zahájil profesionální kariéru v plzeňském divadle ALFA spoluprací s Jiřím Středou a Karlem Brožkem. Ti – s nemnohými v té době – překračovali tehdy převládající chápání loutkového divadla jako především výchovného hraní s pimprlaty pro nejmenší děti. Nejspíše proto Matásek brzy vyslyšel výzvu režiséra Josefa Krofty a vytvořil s ním a s kolektivem divadla Drak v Hradci Králové řadu pozoruhodných projektů, přesahujících naše hranice.

Po roce 1992 se stal stále vyhledávanějším partnerem převážně činoherních režisérů. Nejspíše to bylo proto, že v jeho přístupu ke scénografii byla zřetelná snaha po vytvoření adekvátního prostoru pro společné sdělení v jakési společné orchestraci s režií, herci a hudbou a přitom s takovou výtvarnou podobou, která neilustruje, nepopisuje, ale podněcuje. Kleistova Katynka z Heilbronnu ve Stavovském divadle (1992, režie Ivan Rajmont) byla založena na nekonečných schodech do neexistujícího nebe. V řadě inscenací spolupracoval s režisérem Radovanem Lipusem, přičemž vždy jiný výchozí textový materiál, jiný soubor vyžadovaly rozdílné postupy. Ale lze v nich prokázat jisté společné rysy jako vícefunkční objekt, zmnožované rámování, detail místo celku s promítaným pozadím atd. Připomeňme si: pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě Stříbrný vítr (1995), Romance pro křídlovku (1998), Cyrano z Bergeracu (2000), Intermezzo (2002), dále Clavijo (Moravské divadlo v Olomouci, 2003), Arkádie (Stavovské divadlo ND Praha, 2006), Pýcha a předsudek a Denní dům, noční dům (Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, 2007 a 2011), Měsíc na vsi (Švandovo divadlo, Praha, 2008), Dobrodružství (Divadlo Rokoko, Praha, 2010), Dvojitý agent (Divadlo na Vinohradech, Praha, 2013). Často Petr Matásek pracoval také s Jiřím Nekvasilem (Cardillac, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, 2011; Faust a Markéta, Karlovarské městské divadlo, 2001), Michalem Dočekalem (Tragická historie o Faustovi, Divadlo komedie, Praha, 2001; Projekt Bouda, ND Praha v rámci PQ) a řadou dalších režisérů (Miroslav Bambušek, Viktor Polesný, David Czesany, Petr Tyc, Thomas Zielinski, Juraj Nvota, Arnošt Goldflam a další).

Věnoval se také operním dílům Veronika (Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, 1990), Prodaná nevěsta (Národní divadlo, Praha, 2008). V zahraničí vedle projektů s režisérem Josefem Kroftou samostatně pracoval na inscenacích jako Fantom opery (Odenseteater, Odense, 1992), Avalon (Reykjavík, 1999) a jiné.

Velký ohlas vyvolaly inscenace a projekty s Josefem Kroftou v divadle Drak (Cirkus unikum – dnes naposled, Zlatovláska, Sen noci svatojánské, Píseň života, Prodaná nevěsta, Pinokio), mezinárodní projekty v různých divadlech po celém světě (Kalevala, Královna Dagmar, Babylonská věž) a projekty Studia Beseda v Hradci Králové na počátku osmdesátých let, zvláště inscenace …na Candida, Pastýřka putující k dubnu, Lituji, že nejsem básník.

Všechny připomenuté inscenace by neměly onu obdivovanou fantazii, jasnou stylizaci a vypovídací gesto, kdyby nevyrůstaly z komplexního Matáskova pojetí prostoru a z použití divadelní materie ke komunikaci, k vypovídací funkci divadla, kterou on vždy považoval za hlavní a jíž chtěl v tom nejlepším slova smyslu sloužit, avšak vždy tak, aby to bylo hodné i estetické pozornosti, a tedy vedlo k hlubšímu zapamatování.

Konkrétní podíl Petra Matáska na vzniku a výsledku mezinárodního divadelního projektu můžeme doložit na příkladu zrodu a realizace společné inscenace divadla Drak a dánského divadla v Odense na téma české královny Dagmar, dcery Přemysla Otakara I.

Existoval náčrtek výchozího textu a při společné rozpravě režiséra, dramaturga, scénografa a hudebníka se probírala různá prostředí, v nichž se příběh odehrává. Stále chyběla nějaká jednotící svorka. Matásek spíše kreslil, skládal papíry, až najednou položil knihu na stůl, rozevřel ji do pravého úhlu hřbetem k sobě a na straně k ostatním nakreslil okno – řekl jen: interiér. Otočil útvar o 180° a okno nakreslil na druhou stranu – exteriér. Pak z pravého úhlu udělal loď, když knihu postavil na hřbet, pravítkem vytvořil nástupní molo pro vojáky, kteří jdou do války, vůz, ve kterém jede Waldemar za umírající Dagmarou… Co ještě potřebujeme? Vznikl výčet prostředí, které jeden základní objekt umí ve svých modifikacích evokovat. Znamenalo to zajet do Kunštátu za Ludvíkem Kunderou a požádat ho, aby výčet prostředí ve svém textu respektoval. Stalo se, protože nabídka byla velmi názorná a přesvědčivá.

Podobně přišel Matásek s nápadem, co dostane Dagmara na cestu jako památku na rodnou zem – loutky. Maličké loutky. Ty pak usnadnily komunikaci mezi jen dánsky nebo jen česky hovořícími herci, navíc při hraní si s loutkami roztály prvotní ledy ve vztazích obou stran.

Možná tento příklad může vysvětlit, proč a čím byl jako scénograf Petr Matásek vyhledávaný a svým způsobem jedinečný. Byl uvnitř společného proudu a snažil se k jeho splavnosti přispět nejen vykonáváním, naplňováním, ale především aktivními podněty, které inspirovaly ostatní.

Cítím povinnost i potřebu jeho kreativitu zaměřenou na společné dílo připomenout.

MILOSLAV KLÍMA

• Autor: DN
• Publikováno: 6. září 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Petr Matásek nebyl jen scénograf

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ