Petr Odo Macháček
Režisér, zakladatel a umělecký šéf pražského Divadla Kámen.
První divadelní zážitek
Hluboké dětství, Národní divadlo, Zkrocení zlé ženy, Josef Kemr, skrze celé představení geniální (pro prvňáka) opakování věty Na to já jsem stavěnej.
Divadelní sen
Jsem herec v tradičním divadle. Za deset minut, za tři minuty, za minutu, za deset vteřin, právě teď začíná představení, máme začít hrát, ale nevíme, která hra to má být, kdo a jak má začít, nemůžeme najít scénář a nevíme, která by byla správná verze, přehrabujeme se v zoufalých rekvizitách, proč jsme si to, sakra, nepřipravili lépe? Popadám odložené stavební kolečko, nakládám na ně kolegu a vyjíždím na jeviště.
Divadelní zkušenost (role), na kterou nemůžete zapomenout
Pilot bagru v inscenaci Asi ani zahrada. Několikrát pár minut a několikrát pár replik dává prostor komunikovat s několika lidmi z duše do duše, radost z takového setkání je nesmírná.
Doba, ve které byste chtěl žít a věnovat se divadlu, případně je sledovat
Dnešní doba. Případně budoucnost.
Osobnost divadelní historie nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči (o čem byste s ní chtěl mluvit?), případně s ní spolupracoval (na čem?)
Peter Brook. Nejlepší by bylo, kdybychom oba radostně mlčeli, protože on už skoro všechno řekl a já nevím, co zajímavého bych mu mohl slovy sdělit. Kdybychom už mlčeli moc dlouho, zeptal bych se ho, co si myslí o mezích činoherního minimalismu.
Inscenace/projekt, který byste rád viděl podruhé (víckrát), a inscenace/projekt, který byste víckrát vidět nechtěl
Pomlázka Divadla Potrvá. Za hodinu tam bylo skoro všechno, co je podstatné, a končilo to radostným vzkříšením. A to všechno pokaždé jinak, čerstvě, mladě, někdy zdařile a jindy méně, ale vždy cesta do neznáma se svěžím zvířetem rozprostřeným podél stropu. Naopak nechci vídat předvádění se, ksichtění do diváků, pseudointelektuální patlání, vzájemné ujišťování se, že nevadí, když to nezvládáte, my to taky nezvládáme, sázení na jistotu. Proto nechodím do měšťanských divadel.
Kniha, kterou máte na nočním stolku, a kniha, kterou byste nikdy nedal do antikvariátu
Jako správný suchar mívám u postele Nový zákon a Bhagavadgítu. Do antikvariátu nedám román M. Scotta Pecka Postel u okna. Třeba ho už nikdy nebudu číst, ale když tak sedí v knihovně, jeho hřbet mi připomíná, že tady nejsem jen tak pro legraci a že hledání nikdy nekončí. Ta kniha vypráví o duchovním růstu obyvatel a zaměstnanců domova důchodců.
Film nebo televizní pořad, na který jste se kdykoli ochoten dívat, a film, případně televizní pořad, který už podruhé vidět nechcete
Bere mě Buñuel nebo hollywoodský Ďáblův advokát. S filmy mám ale trochu problém. Určitě se mi mnohé líbily a líbí a odcházím z kina skoro nadšen, ale nevzrušují mě tak bezprostředně jako třeba divadlo, živá hudba nebo obrazy. Jsou takové studeně fixované. Dnešní filmy jsou navíc v pasti přemrštěných nároků na techniku a peníze. V televizi se dívám jen na mistrovství světa v ledním hokeji, to je taková moje zvrhlost.
Hudba, kterou posloucháte – doma, v autě, na koncertě…, a hudba, kterou zásadně neposloucháte
Reprodukovanou hudbu umím vnímat jen jako ilustraci. Vzrušuje mě jen živá hudba. Žánr je mi fuk, často ani nelpím na konkrétní skladbě. Zajímá mě, kam se ti muzikanti dostanou, jak se jim podaří jít za zvuky, za struktury, jak se sami stanou hudbou, kam nahlédnou, kam mě vezmou s sebou. Nezajímá mě technická virtuozita. Trochu zazlívám skladatelům vážné hudby – klasickým i současným –, že často považují za svou povinnost vložit do skladby místo, na kterém se interpret může technicky předvést. Takovým sportovním výkonem se trhá zážitek z hudby a, myslím, že i interpret většinou ztrácí koncentraci na to podstatné. Najednou je z toho gymnastika či co.
Obraz/fotografie/plakát, který byste chtěl mít v obýváku, v ložnici, v kuchyni a (případně) na záchodě?
V obýváku něco ostrého, živého, provokujícího, velkého, s propracovanou strukturou a archetypálními odkazy. V ložnici něco lehkého a nezávazného, nějaká dvacátá léta, už takhle špatně spím. Ale nemám nic, nejsem schopen si to zařídit…
Nápoj, který si nejraději dáváte v divadelním baru
Pivo.
Květina, kterou byste nejraději dostal na premiéře
Žádnou. Tyhle zvyky přerušují doznívání emocí, představ, bloudění…
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
To je hrozná představa. Asi bych byl nespokojenec běžně živící rodinu a zapíjející žal v hospodách.
Divadelní postava, kterou byste chtěl být v reálném životě
Nakonec jsem asi úplně spokojen se svou typickou životní rolí gorrila – zasmušilého šéfa s opičí nebo koňskou hlavou, který na svých bedrech nese veškerou tíhu světa.
Chtěl byste umřít na jevišti (v divadle)?
Ani ne. Bylo by to technicky neohrabané.
Plus: Oblíbený/neoblíbený divadelní kritik
Nemám dostatečný přehled o činnosti jednotlivých kritiků. Přiznám se, že když se k některému článku nebo nahrávce dostanu, málokdy je v něm zmínka o aspektech divadla, které mě zajímají, proto kritiky nijak nevyhledávám.
Na naprosté většině pražských kritiků a divadelních publicistů mě mrzí, že – pokud je mi známo – v podstatě ignorují malá nezávislá divadla. Myslím, že tím přehlížejí podstatnou část skutečného tvůrčího dění ve městě. Malá divadla jsou komplementárním světem k velkým divadlům, nezávislá k měšťanským, umělecká k řemeslným, vyhraněná k lidovým. Nechápu, jak se kritici mohou orientovat v tom velkém, měšťanském, řemeslném, lidovém, když neznají to, co je k tomu komplementární.
Komentáře k článku: Petr Odo Macháček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
