Petr Odo Macháček: Jsem prostě režisér
Pražské Divadlo Kámen na podzim vstoupilo do své 19. sezony. Ve svém karlínském prostoru tvoří v čele se svým zakladatelem a režisérem Petrem Odo Macháčkem velmi osobitá díla soudobého činoherního divadla. Právě o tvorbě Divadla Kámen a těžko definovatelných pojmech, které používá a jejichž význam a smysl zkoumá, se v rozhovoru Když divadelní hledání neprobíhá na estetické úrovni, není uměním s Petrem Odo Macháčkem bavila herečka Divadla Kámen Zdeňka Brychtová. Celý rozhovor vyšel v letošním čísle 2/10 časopisu studentů uměleckých oborů Univerzity Palackého v Olomouci S. A. Magazín. Zde jej nabízíme ve zkrácené, autorkou upravené podobě.
Petr Odo Macháček. FOTO archiv Divadla Kámen
Petře, je zvykem a novinářským klišé, že každý současný umělec má nějakou charakteristiku, někam ho lidé řadí, aby se neztratil (asi). Je možné nějak charakterizovat tebe? Kým v současném divadelním světě jsi?
Pozor, při odpovědi na tuto otázku by mohla naplno vyvřít má sebestřednost… Myslím, že jsem prostě režisér, který se snaží o důsledné umělecké hledání, jinými slovy hledání především skrze estetiku, estetické parametry. Myslím, že toto je v divadelním prostředí mým hlavním úkolem, protože drtivá většina divadel se na tento typ práce nezaměřuje – na rozdíl třeba od lidí tvořících moderní hudbu, výtvarníků nebo básníků.
Stejně tak je zvykem definovat tvorbu umělce, řadit ji do nějakého proudu, kontextu. Dokážeš definovat tvorbu Divadla Kámen?
Jsme divadlo vycházející z činohry, pro které je nejdůležitější již zmíněné estetické hledání plus co nejintenzivněji žitá přítomnost. Nevadí nám, když něčemu nerozumíme, protože věříme, že většině důležitých věcí plně rozumět nejde a že důležité věci se musí zkoumat jinak – například právě skrze tu estetiku a co nejintenzivnější přítomnost. Asi existují i jiné cesty, ale právě tuto jsme si zvolili. Věříme, že úkolem umění je nahlížení pod všechny možné slupky racionality. Racionalitu samozřejmě programově nezamítáme, jen si prostě uvědomujeme její meze.
Divadlo Kámen: Asi ani zahrada. FOTO archiv DK
Co podle tebe znamená hledat skrze estetiku? Jak tvoje divadelní vize založená na estetice vypadá?
Režisér musí mít předtím, než se pustí do nové inscenace, nějakou silnou vizi. Celý časoprostor a „smysloprostor“ divadla musí být v té vizi naplněn něčím, co ho vzrušuje. Je to takový strukturovaný (často i celkem složitě strukturovaný) mnohovrstevnatý pocit, který není možné popsat slovy. Vizí nemyslím jen to, co je vidět, ale také rytmy, tempa, napětí, vztahy, hustoty, pocity a tak dále. Například vztah není jen typu „bojím se ho“, ale je to také vektor nebo siločára v prostoru, která se různě intenzivně zahušťuje a ředí, různě barví, různě tvaruje, různě pulsuje, proměnlivě voní atd.
Práce s takovouto vizí režiséra a herců je při zkoušení a potom hlavně při představení mnohem podstatnější než například racionální uvažování, technické parametry a podobně. Možná deset nebo dvacet procent podnětů přijímáme z racionálních vrstev, další desítky procent jsou někde na pomezí a většina je někde hluboko pod jakoukoli racionalitou.
Samozřejmým důsledkem takového hledání je, že nikdy dopředu nevíme, jak se bude představení vyvíjet. Ani nevíme, co budou herci prožívat, a jaký bude význam jejich činnosti na jevišti. A už vůbec nevíme, co budou prožívat diváci. Pro režiséra je výzvou udělat strukturu tak, aby držela i při takto nenaplánovaném vývoji pocitů a významů při sobě a aby zároveň vytvářela co nejlepší prostředí pro vznik nenaplánovaných pocitů a významů.
Petr Odo Macháček. FOTO HEDVIKA HELENA
Na svém osobním blogu odo.divadlokamen.cz a ve svém blogu v Divadelních novínách Management přítomnosti se vyjadřuješ k různým aspektům divadelní tvorby. Jak moc se za dobu fungování DK proměnil tvůj přístup k divadelní práci?
Snad moc ne. Leccos jsem se dozvěděl a snad i něco naučil, ale základní principy jsou, věřím, stejné, jako když jsem se do toho kdysi vrhl. Například:
- základem inscenace je estetická vize režiséra, bez ní je práce beznadějná;
- režisér může herci předepsat jakkoli pevnou formu;
- forma předepsaná režisérem dává herci nekonečnou vnitřní svobodu;
- úkolem herce je intenzivně a přítomně žít formu i svobodu;
- režisér ani herec nesmí mít pevně danou interpretaci jakékoli situace, protože ta vzniká při každém představení v každém okamžiku spontánně a nově;
- nejzajímavější jsou nevyslovitelné otázky a nevyslovitelné odpovědi;
- herec je povinen režisérovu formu co nejlépe naplnit, ale nesmí si k ní svévolně nic přidávat – přidat může jen to, k čemu je vnitřně donucen, čemu neumí zabránit;
- jakýkoli svévolnýúkonnavíc rozbíjí estetickou jednotu;
- je přísně zakázáno podbízet se;
- nic nesdělujeme, nevěříme metodám a podobně…
Divadlo Kámen: Dopis poslaný poštou. FOTO archiv DK
Zcela nekompromisně tvrdíš, že Divadlo Kámen dělá umění. Podle čeho se pozná umění ve svtě, ve kterém se s tímto slovem plýtvá a označuje se jím skoro cokoli, co vznikne?
Teď se dopustím hrubých zjednodušení, ale nemáme tady prostor na knihu a také nejsem žádný velký teoretik. Umění je podle mě hledání, při němž je hlavním prostředkem estetika (ve velmi širokém smyslu), na rozdíl třeba od vědy, u níž jako prostředek hledání převažuje racionalita, nebo od sportu, který je založený na radosti z boje. A také je důležité hledání jako takové. Ani nemusím vědět, co hledám, ale chci odkrývat otázky a občas i částečné odpovědi – v případě umění hlavně ty nevyslovitelné.
Když někomu ohledání nejde, nebo když komunikace neprobíhá na estetické úrovni, může dělat také velmi zajímavé a přínosné činnosti, ale prostě to není umění. Směle tvrdím, že drtivá většina divadla kolem nás se na umění nezaměřuje. Neznamená to, že bych tu drtivou většinu divadla považoval za horší než je ta menšina, která o umění usiluje. Provozování umění není o nic lepší ani horší než provozování jiných činností. Jen se snažím zjišťovat, jaký druh činnosti mohu ve kterém podniku očekávat. Když cestou do Národního divadla nebo na fotbalovou ligu naladím své senzory na umění, budu zklamán. Když se cestou do Divadla Kámen naladím na příjem autorova sdělení, budu také zklamán. Takže je dobré trochu si vyjasnit druhy činností.
Divadlo Kámen: Mamut mamut. FOTO archiv DK
Tvoje autorské texty jsou nezaměnitelné a podle mnohých originálním způsobem vypovídají o současné společnosti. O čem doopravdy píšeš?
Témata pro mě nejsou zásadní. Když to jen málo přeženu: dej mi jakékoli téma a trochu času a napíšu na něj hru. Jako pro autora i režiséra je pro mě důležitější režisérká vize. Mám ji už při psaní. Proto jsou mé scénáře plné lehce zmatených režijních poznámek, které mi tu vizi mají později při režírování připomenout, znovu vyvolat. Samozřejmě každý den trochu posunutě, neboť všechno se vyvíjí. Když tu vizi nemám, nemá smysl o něco se snažit.
Takže o čem píšeš?
Myslím, že mě celkem zajímá duchovní růst člověka skrze různé překážky a radosti – skrze žití krásy a ošklivosti, práci, vztahy, souboje, mission simpossible, lásky, strachy, slabosti… Ovšem není mým úkolem naše hry interpretovat, takže ať se v nich divákům objeví cokoli, nejsem možná nadšen, ale ani zaskočen.
///
Celý rozhovor najdete zde: Když divadelní hledání neprobíhá na estetické úrovni, není uměním
Více na i-DN: Petr Macháček: Boj o základní porozumění
Komentáře k článku: Petr Odo Macháček: Jsem prostě režisér
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
