Petr Zelenka: Francouzi ještě mají kulturní hrdost
Vaše hra Job Interviews měla před několika dny pod názvem Vera premiéru v divadle Comédie de Caen v Normandii a čeká ji turné po mnoha francouzských městech, včetně Paříže. Vždycky jsem měla pocit, že je vám bližší spíš anglofonní scéna. Kde se vlastně vzal, z čeho se vyvinul váš vztah s francouzským divadlem?
Job Interviews je text anglického typu. Osobně mám k Albionu blízko a rád si namlouvám, že jsem vyrostl na anglických knížkách, hudbě, divadelních hrách. Paradoxně je Anglie jednou z mála zemí, kde se moje hry nehrají. Vysvětlení vidím v nefunkčním systému britských divadel, ale také v absenci anglických bohemistů, překladatelů z českého jazyka, kteří by se dlouhodobě věnovali českému dramatu a zároveň dokázali své překlady prosadit na domácí půdě. V Anglii a USA jsou rozšířená takzvaná čtení, kdy herci na jevišti text prostě přečtou, většinou pro dost frustrované publikum, a tím vše končí. Něco takového jsem zažil v Leedsu a byl to otřesný zážitek. Ve Francii je zřejmě situace jiná. Jsou zde překladatelé, je zde vůle uvádět cizí texty a skutečně je INSCENOVAT, je zde stále ještě funkční systém divadel, divadelních grantů, divadelních koprodukcí a je zde určitá kulturní hrdost a vědomí, že kultura je v podstatě to jediné, na čem záleží. Zřejmě proto se už dvě moje hry hrály ve Francii a inscenace byly skvělé. Anebo je to celé mnohem prostší a já měl jenom štěstí na určité lidi, na Alenu Slunéčkovou, Věru Hlaváčkovou, Olgu Šubrtovou, Karin Viardovou…
Ve Francii se hrály i vaše Příběhy obyčejného šílenství. Francouzské divadlo je hodně založené na textu, na slově. Liší se přístup francouzských inscenátorů a herců k vašim hrám od těch českých? „Čtou“ vaše hry, váš humor stejně?
Obě inscenace, tedy Příběhy režírované kolektivem DRAO, které po dva roky hráli po celé Francii, i nedávnou premiéru Jobu/Very, jsem viděl, s oběma jsem byl hodně spokojený, ale obě byly jiné než prapůvodní české inscenace textů. DRAO dělalo Příběhy v kruhové scéně, ve zběsilém tempu, až měl člověk pocit, že sleduje cirkus, herci hráli dvakrát tak rychle než ti naši a byl to ohňostroj pohybových nápadů. Vera je zase plná technických detailů, je v ní stále přítomný film, skutečné archivy z dětství Karin Viardové, jsou zde kamery, projekce a herci se neustále převlékají a hrají mnohem více rolí, než bylo v textu původně napsáno. Hlavní roli ve scénografii hraje výtah, ale i postupné „odstrojení scény“, obnažení divadelního prostoru, zánik divadelní iluze. To opět vychází z možností inscenátorů. DRAO je skvělý, ale chudý kolektiv režisérů/herců, divadlo v Caen je z mého pohledu bohaté oblastní divadlo, které má skvělé technické parametry a možnosti.
Roli Very, kterou jste psal pro Věru Hlaváčkovou, hraje jedna z nejvýznamnějších francouzských filmových a divadelních hereček, Karin Viardová. Jaká je její interpretace?
V podstatě stejná jako u Věry Hlaváčkové. Tedy psychologické drama. Karin je ovšem na rozdíl od českobudějovické scény obklopena bizarnějším světem více stylizovaných postav. Měl jsem pocit, jako by s nimi sváděla boj, zatímco Věře Hlaváčkové její postavy podléhají a slouží. V druhé části hry se Karin ovšem stane jednou z nich, promění se a stane se součástí stylizovaného světa.
Je možné, že Veru uvidíme v Čechách?
To považuji za řečnickou otázku. Veru samozřejmě v Čechách neuvidíme, a to z toho prostého důvodu, že se žádné české divadlo nepodílelo na její produkci. Hra vznikla v koprodukci pěti francouzských divadel a česká divadelní periodika její existenci v podstatě ani nezaznamenala. Natož pak česká divadla. A jak by také mohla, že? To zase vyplývá z českého divadelního provozu. Máme několik skvělých, invenčních a charismatických divadelních scén, ale naprosto zde chybí divadelní centrum ve smyslu produkce, silný partner pro zahraniční či místní koprodukce, silný státní divadelní úřad. Spoléhat v tomto směru na Národní divadlo se ukázalo naivní.
Veru inscenovalo režisérské duo Élise Vigierová a Marcial Di Fonzo Bo, kterého jste předtím jako herce obsadil do svého filmu Ztraceni v Mnichově. Můžete nám je představit?
Élise jsem viděl na mejdanu asi tři hodiny, ale Marciala znám trochu lépe. Je to skutečně nadaný člověk, v tom nejlepším slova smyslu. Režisér, herec, ale dnes i ředitel velké divadelní scény, kde má pod sebou třicet lidí. Je to všímavý člověk s analytickým myšlením, Argentinec, který má skvělý jihoamerický smysl pro humor, pohybuje se s přehledem ve dvou či více kulturách, mluví a hraje ve třech světových jazycích. Jeho herecké rozpětí je skutečně neuvěřitelné. To, co předvedl ve Ztraceni v Mnichově, se nijak nepodobá ani jedné z jeho tří skvělých rolí ve Veře. Pro mne byl vlastně skutečným překvapením inscenace on.
Patří Comédie de Caen do sítě dotovaných divadel, nebo je to čistě soukromá scéna?
Státní oblastní divadlo, tedy dotované.
Chystají se v zahraničí nějaká další uvedení vašich textů?
Určitě ano. Bývá to v průměru nějakých pět her ročně. Pokud jde o Job Interviews, vím o chystané podzimní premiéře v městském divadle v Bratislavě a v rumunské Ploješti.
Komentáře k článku: Petr Zelenka: Francouzi ještě mají kulturní hrdost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
