Účastný Petr Zelenka
Příběhů vzestupu a pádu ambiciózních jedinců zná dramatická literatura nepočítaně – o filmovém světě nemluvě. Člověk deroucí se vzhůru naplňuje model viníka i oběti v jedné osobě, jinak řečeno, za svůj vzestup i pád si může sám. A všichni ti dravci samozřejmě nedocení zavčas výzvu bonmotu, aby slušně zdravili při stoupání schodištěm, jinak se s nimi nikdo nebude bavit, až budou sestupovat do suterénu.
Věra Hlaváčková (Věra) a Martin Hruška (Bratr) s urnou v igelitce FOTO MICHAL SIROŇ
Poslední hra Petra Zelenky Job Interviews, kterou ve vlastní režii uvedl v Jihočeském divadle, představuje aktuální variantu tohoto nevyčerpatelného tématu. Hlavní postavou je atraktivní Věra, asi padesátiletá podnikatelka v zábavním byznyse, majitelka castingové agentury. Na svůj kariérní vrchol stoupala po celé polistopadové období a obětovala práci mateřství i rodinné vztahy. Inteligentní, pohotově vtipná, krutě cynická, zkrátka výkonné, sebejisté monstrum. Méně talentovaný a empatický autor, než jakým Zelenka je, by si možná s touto charakteristikou vystačil a monstrum jenom rozmontoval na jednotlivé součástky a odeslal na moralistní šrotoviště. Zelenka má však pro svá monstra slabost, a nejen proto, že miluje paradoxy. Ve hře Dabing Street sledujeme hudebního intelektuála s věšteckými schopnostmi, který se nezadržitelně propadá do alkoholické recidivy. Ve hře Očištění zas solidního spisovatele, který bojuje s pedofilními sklony a nakonec se mediálně prodá. Zásadní vliv při českých premiérách těchto her mělo také herecké obsazení. Martin Myšička v Dejvickém divadle a Jiří Šesták v Jihočeském nebudili u diváků odpor, ba spíše naopak. Nejinak tomu bylo při premiéře Job Interviews při sledování výkonu Věry Hlaváčkové v hlavní roli. A to nejsou úvodní výstupy vůči její postavě nijak milosrdné. Nejprve před policistou lhostejně identifikuje mrtvolu nezaměstnané herečky, své klientky, co spáchala sebevraždu. Poté dorazí na oslavu narozenin svého otce a stále se chová jako ředitelka zeměkoule. A vzápětí naopak až devótně podlézá svým zahraničním nadřízeným. Kupodivu zaznamenáme i zbytky profesní sebeúcty, když napoprvé odmítne obstarat pro hereckou hvězdu společnici, netušíc, že jde o past, jak se jí jako pracovního partnera zbavit.
Místo dobra kšeftuješ
Čím to, že tyto nelichotivé situace herečce u diváků emocionálně procházejí? Zelenkův humor je anglicky suchý jako krajíček chleba z topinkovače a rovněž poučeně rozlámaný do krátkých, úsečně pointovaných obrazů. Není šance se pohoršeně pozastavit, domýšlet souvislosti; diváci, řekl bych, přebírají zrychlený rytmus inscenace, a tím i hektické životní tempo ženy, která nestíhá, ale zároveň propadla kouzlu vlastní důležitosti. Ani to by ale nestačilo, kdyby Hlaváčková neobhajovala svou energickou postavu dávkou ženské citlivosti i obětavosti, s níž se snaží obstarat otce i manžela, jenomže na ně nemá holt tolik času.
Petr Zelenka není tak jako jiní dramatici nezúčastněný pozorovatel, který z odstupu zkoumá svět postav, jež vyhnal na jeviště. Zároveň má však daleko k přehnanému spoluprožívání lidských osudů, na to je zas příliš ironický a chladně analytický. Jeho pohled je zúčastněný, účastný, až zaujatý, což je přístup moralisty, který se neostýchá kázat a napravovat. Tuto úlohu na sebe vzala postava Věřina otce v podání Jana Dvořáka, který se ještě v rozhovoru před smrtí pokouší odvést dceru z nesprávné cesty: Každej nadává na politiky. Ale nemůžou za všechno. Dělaj‘ chyby, protože jsou hloupí, ale ty jsi chytrá. Mohla jsi udělat něco dobrýho. Místo toho se vším jenom kšeftuješ. Lidi jako ty přivedli tuhle zemi tam, kde je.
Věře není sebereflexe cizí, ale na nápravu je už pozdě, věci zašly příliš daleko. Především v její povaze: brutální upřímnost, s níž rozhodovala, kdo má a kdo nemá talent, a tudíž si její podporu zaslouží či ne, dospěla do nevratného stadia pocitu neomezené moci; suverénní panovačnost se proměnila ve vulgární agresivitu. Věra dostane padáka a jako by ji tím někdo strčil do zad před černou dírou krytého toboganu.
Teresa Branna (Sekretářka), Jan Hušek (Paul), Taťána Kupcová (Beáta) FOTO MICHAL SIROŇ
Svižná moralita
Druhá část inscenace předvádí divákům, jak taková jízda v tubusu s proudící vodou může vypadat, než člověk doslova dopadne až na dno nikoli bazénu, ale jímky s vlastními výkaly. Podle zákona o zachování negativní energie se Věra znovu střetává se všemi postavami, k nimž bývala hrubá a nelítostná, a nyní se marně dovolává jejich pochopení a pomoci. Režisér Zelenka vtipně a účelně vyřešil hojný počet postav obsazením herců do dvojrolí, které v sobě nesou jako spojité nádoby téma ponížení a odplaty. A tak si Martin Hruška zahraje vedle postavy Bratra i Fotografa, příležitostného milence; Lenka Krčková postavu Švagrové i herečky Magdy; Pavel Oubram roli Manžela i Terapeuta v blázinci, kde Věra zákonitě také skončí; Teresa Branna dokonce čtyřroli Sekretářky, Neteře, Barmana i Dívky na hřbitově, dcery herečky, co spáchala sebevraždu; Jan Hušek postavu Paula, nadřízeného manažera i Policisty, Taťána Kupcová roli Pečovatelky i manažerky Beáty. Jediný Ondřej Veselý v úloze zpovykaného, populárního Herce Boba nemá stejně jako Věra Hlaváčková žádnou odnož jiné postavy, či přesněji jejího alter ego.
Herecké výkony jsou plně v souladu s žánrovým vymezením inscenace jakožto svižné morality postavené na dějové zkratce a stručné charakterizaci s nejnutnější psychologickou výbavou. Hudební stránka je nečekaná, ale účinná. Místo ilustrace současného světa dnešní hudbou rytmizují předěly mezi obrazy kytarové úryvky kapel staré gardy šedesátých let; patrně i jako hold ikonické kytaře gypsonce, která si v inscenaci „zahraje“ roli dárku otci Věry, který své mladistvé ideály o možné lepší tváři společnosti neopustil. Mobilní scéna i jednoduché kostýmy rovněž slouží dynamice představení, která se nezadrhává na estetických podružnostech. Divácky nejspolehlivějším „mazadlem“ i tak zůstává Zelenkův smysl pro humor, který jej, a tím pádem ani jeho hlavní postavu, neopouští ani při popisu volného pádu na lidské dno. Věra zůstává věrná svému sarkasmu a sebeironii i v pro ni ponižujících situacích, jakkoli jsem měl o premiéře pocit, že zrovna kratičké vyprávění o tom, jakým způsobem se stala „internetovou celebritou“ zatím ještě její představitelka tak docela „nezpracovala“, řečeno slovníkem postavy.
Jízda na konečnou
Naopak herecky jímavě vycházejí závěrečné obrazy pokusu o sebevraždu, pozorování své lékařské záchrany se zadní projekcí fotografií z průběhu celého života i konečné setkání s hercem Bobem, který stojí na počátku svého kariérního konce a neví, koho by jako tonoucí do drogové závislosti ještě strhl s sebou. V Zelenkových hrách jsou občas finální pointy problém: někdy je konců moc, jindy se metafora zdá překalkulovaná. Finále v Budějovicích je patřičně hořké i víceznačné. Snad někteří diváci chtějí věřit, že se Věra nestane dealerkou koksu pro Boba, ale dostane jej na detox a společně se zachrání. Ti skeptičtější z nás tuší, že je čeká ještě jedna jízda, od poslední zastávky jménem Touha po životě až po tu Konečnou.
Před třinácti lety měl Petr Zelenka ve své dramatické prvotině Příběhy obyčejného šílenství tragikomickou postavu Matky, která se angažuje za světový mír a vlastní darovanou krví chce pomáhat a zachraňovat životy kdekoli na světě. Termín angažovaný má pro jeho pamětníky dodnes pejorativně protivný přízvuk, proto mě nad Zelenkovou tvorbou napadlo slovo zúčastněný jako protiklad lhostejnosti, anebo – proč ne rovnou: účastný.
Jihočeské divadlo – Petr Zelenka: Job Interviews. Režie Petr Zelenka, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Vladimíra Fomínová. Česká premiéra 8. května 2014.
Komentáře k článku: Účastný Petr Zelenka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
.
„ikonické kytaře gypsonce“!!!
29.05.2014 (0.22), , Trvalý odkaz komentáře,