Divadelní noviny > Rozhovor

Petr Zuska: Věřme ve svou vnitřní sílu

Rozhovor s choreografem Petrem Zuskou měl původně proběhnout úplně jinak. Rozhodně v optimističtějším duchu. Měli jsme se setkat osobně, a to krátce před jeho nejnovější premiérou, která byla naplánována na 22. listopadu v Divadle na Vinohradech. Jenže člověk míní, koronavirus mění. A tak se i choreografie Epitaf, kterou Zuska připravil pro Pražský komorní balet, poprvé odehrála tak, jak se odehrává většina komunikace téhle zvláštní doby – bez diváků, na dálku, on-line. Nejen o tom jsme si spolu korespondenčně „povídali“.

Petře, vaše nová premiéra pro PKB, kterou jste zkoušeli intenzivně od léta, se v Divadle na Vinohradech uskutečnila bez diváků. Ti budou moci inscenaci od 4. prosince zhlédnout alespoň on-line v internetové televizi Mall.tv. Publikum je pro umělce svým způsobem droga a pocit, který mají na jevišti, když jim lidé tleskají, se dá srovnat jen s máločím. Tentokrát jste o to  byli připraveni…

Je mi to pochopitelně velice líto. Diváci jsou diváci, divadlo je divadlo a premiéra je premiéra. To vše dělá atmosféru, kterou jakýkoli stream či i dobře sestříhané video prostě nemůže nahradit. Od začátku tohoto covidového šílenství jsem přišel už o čtyři opravdové premiéry. Jednu bez náhrady, jedna čeká a dvě budou alespoň vbrzku odvysílány na internetu.

Je aspoň něco, co vám současná situace dala? Je pro vás přes veškerá negativa alespoň v něčem přínosem či příležitostí?

Jistě.Téměř všechno se dá obrátit i v něco pozitivního. Na jaře jsem si užil určité „vypnutí se“ z běžného koloběhu. Věnoval jsem se dětem, četl a nasával inspiraci, připravoval jsem se na příští projekty a navíc s radostí vnímal obrovskou soudržnost společnosti, která vyrovnávala a do značné míry zachraňovala vládní chaos. Uviděl jsem najednou mnohé hodnoty z jiného úhlu a snad jsem alespoň trochu také přispěl k pomoci jiným lidem a organizacím. Podzimní situace je ale jiná. Mnohé někam vykrystalizovalo, věci okolo nás dostaly jasnější souvislosti a vznikl obraz, který mne nejen irituje, ale i děsí. A není to jen onen virus jako takový. Ten vnímám s pokorou a respektem. Hlavní problém je jinde. Jestli mám zmínit i teď nějaké pozitivum, tak doufám, že i díky tomuto všemu se za rok po volbách (snad) konečně promění politická struktura v naší zemi.

Zpátky k nové premiéře… O čem Epitaf je?

Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr Antonína Dvořáka, se mi stal jednak skladatel sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno. Druhým a zásadním „želízkem v ohni“ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral. A to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík pak velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen „mluvit“. A  pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho „slova“ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi… Premiéra byla věnována „Jackie“ k jejím nedožitým 75. narozeninám.

Premiéra byla sice bez diváků v hledišti, ale natáčela se a streamovala. Dodržel jste i tentokrát svůj rituál, s nímž pouštíte nová díla do světa – vzal jste si červenozlaté sako, které na své premiéry nosíváte?

Ne, nevzal. Je to sako PREMIÉROVÉ a tady se jednalo vlastně jen o natáčení. Navíc má to sako na zádech obraz barokního andílka, což je zapřisáhlý antikoviďák, který – parchant jeden – odmítá nosit roušku.

Do hlavních rolí Epitafu jste obsadil sólistku Pražského komorního baletu Terezu Hlouškovou a hostujícího Ondřeje Vinkláta, který je mimo jiné čerstvým držitelem Thálie. Jak se vám s nimi pracovalo?

Skvěle. S Terezou už je to má třetí poměrně zásadní zkušenost. Je to veliký talent. Je citlivá, velmi poctivá a pracovitá. A moc fajn. Ondra je „starý“ pardál, který odtancoval ještě v Národním asi deset mých choreografií, takže naše vzájemné napojení je zřejmé. Jsem moc rád, že jsme se po pár letech opět pracovně potkali. Jen ta jeho čerstvá Thálie je už třetí, kdežto já mám jen dvě. Zatím nevím jak, ale budu to muset nějak zkousnout… Zkrátka a dobře s Terezkou a Ondrou je skvělá a inspirativní spolupráce a navíc zažívali při zkouškách i hodně srandy.

Jaký dopad má koronavirová izolace na vaši rodinu? Jak se vám daří fungovat? Týdny divadelního nehraní a školního nevyučování už jsou přece jen dlouhé…

Zatím to jde. Jak už jsem naznačil, na jaře to bylo lepší. Všichni jsme to tehdy vnímali jako takové neplánované prázdniny navíc, během nichž jsem, pravda, přišel v rámci zrušené premiéry o poměrně velké peníze, o tantiémách z mnoha repríz dalších inscenací už ani nemluvě. A to pochopitelně již více než měsíc „zdárně“ pokračuje. No nic, stěžovat si nechci, rozhodně jsou jen v Česku statisíce, možná i miliony lidí, kteří již teď řeší neřešitelné…

Mé děti to zvládají statečně, ač jim opravdová škola a hlavně jejich koníčky velice chybí a ptají se, kdy to už skončí. Danovi bude dvanáct, takže distanční výuku relativně zvládá samostatně. Jiné je to s Aničkou, která je prvňačka. Během uplynulého měsíce s ní strávila má žena během dopoledních výuk desítky hodin u počítače, já pak zase často nad dalšími úkoly večer. A to máme samozřejmě oba svou vlastní práci. Když pak vidím v televizi novou garnituru našich „odborníků“, jak uvolňují 1. a 2. ročník základních škol s tvrzením, že ten měsíc nemusel být a že to bylo vlastně zbytečné, nemohu se ubránit dojmu, že statisícům rodičů se právě otevírá kudla v kapse.

Co dalšího máte v diáři? Zbylo vlastně něco z vašich původních plánů? Regulérní návrat do divadel nebude asi snadný a rychlý, ani když se karanténa uvolní…

V nejbližší budoucnosti hned po Novém roce mě čeká režírování a asi i nějaký ten pohyb v rámci autorského projektu s Dejvickým divadlem. Premiéra by měla být na konci března. V květnu pak začínám zkoušet novou verzi Čajkovského Labutího jezera v estonském Teatr Vanemuine. Tam je skvělý mezinárodní soubor, který už před pár lety převzal do repertoáru moji starší choreografii Romeo a Julie. Na oba tyto projekty se velice těším, mimo jiné i pro jejich zjevnou žánrovou různorodost… Co se týká podotázky, musím říci, že se na to v rámci své práce snažím nemyslet. Bere to motivaci a přivolává nejrůznější chandry.

 Jak myslíte, že stávající situace ovlivní fungování kultury do budoucna?

Ovlivní fungování nejen kultury, ale veškerého života lidské společnosti. Mám na celou věc poměrně jasný názor, který si s oficiálním globálním mainstreamem příliš nezadá. Ale bylo by to na dlouhé povídání a já chci tento rozhovor zakončit slušnou a alespoň trochu optimistickou formou. Ač to zní možná nereálně, snažme se dělat vše proto, aby ona „stávající situace“ byla opravdu jen dočasnou a aby škody, které už tak jsou obří, se nadále příliš nekumulovaly. A snažme se věřit ve vlastní vnitřní sílu. Ta se nedá vzít… A k tomu nám dopomáhej Bůh! Což, ač spíše nevěřící, teď myslím naprosto vážně.

• Autor: Johana Mravcová
• Publikováno: 23. listopadu 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Petr Zuska: Věřme ve svou vnitřní sílu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ