Divadelní noviny > Zahraničí

Pieter de Buysser: Jsem transformatador

Vlámský umělec a filosof Pieter de Buysser (*1972) se vrací do pražské Archy pravidelně a rád. Je to jedno z míst, kde začal vystupovat jako performer. Poprvé se tu představil před čtyřmi lety, kdy spolu s kanadským performerem Jacobem Wrenem uvedl představení Antologie optimismu (An Anthology of Optimism).

Svou první sólovou produkci (z roku 2012) Pálení knih (Book Burning) uvedl letos v březnu v Arše už popáté (poprvé 4. února loňského roku). A Archa se podílela i na jeho dalším sólovém projektu Krajina na přeskáčku (Landscape with Skiproads), který měl v Arše premiéru 25. října 2014. Jeho nejnovější inscenace Immerwahr, v níž vystupuje společně s estonskou performerkou Maike Lond, byla v Arše uvedena 22. a 23. března, necelých čtrnáct dní po světové premiéře v Bruselu (10. března). Setkali jsme se v Arše uprostřed jeho týdenního hostování.

V upoutávce k představení zaznívá slovo Immerwahr společně s anglickým překladem Eternal True, v češtině tedy věčná pravda. Vy ale čerpáte z příběhu skutečné postavy tohoto jména…

Když jsem prvně slyšel o osudu Clary Immerwahr, velmi mě téma oslovilo. Měl jsem pocit, že je to novodobý ekvivalent antické tragédie, její osud bych přirovnal k Oidipovi či Médei. Lze jej brát jako základní příběh toho, co nás determinuje i dnes, v 21. století. Manželé Fritz Haber a Clara Immerwahr se ocitli ve svých životech doslova na křižovatce dějin. A tváří tvář své povinnosti neuspěli – zkolabovali, každý po svém. Clara Immerwahr byla velice bystrá, inteligentní žena, která jako první absolvovala studia chemie na univerzitě, a to s vyznamenáním. Poté se vdala za kolegu chemika, Fritze Habera, který později (v roce 1919) za své vynálezy v oboru chemie získal Nobelovu cenu. Byl to skvělý vědec, který měl zpočátku své kariéry utopickou představu o nápravě světa – chtěl využít své schopnosti a znalosti k tomu, aby skoncoval s chudobou. Pak ale nastal zlom. Začal – velmi úspěšně – zkoušet yperit, bojový plyn. Míchal smrtelný koktejl vědy ve prospěch vojenství. Na jeho účinky zemřelo v první světové válce 5000 vojáků a 3000 koní. Stal se vlastně otcem chemických zbraní. Když na oslavu tohoto objevu uspořádal ve svém domě na kraji Berlína oslavu, Clara Immerwahr se zastřelila jeho pistolí a zemřela v náručí svého třináctiletého syna. Ten v roce 1946 spáchal také sebevraždu, poté, co zjistil, že smrtící cyklon B je rovněž výsledkem práce jeho otce. Obě tyto tragické události lze vykládat jako protest proti jednání Fritze Habera a jeho zpronevěření se etickým ideálům vědy ve prospěch vojenských účelů. Motivy těchto autentických, krutých událostí jsem se rozhodl zasadit do komorního příběhu, intimní hry žánru kammerspiel, který byl častý v Strindbergově době. Celé vyprávění je ovšem rámováno současným osudem manželské dvojice, profesora Midase a jeho někdejší studentky Ellen. Ti žijí příjemný život v loftu v Bruselu. Setkáváme se s nimi ve chvíli, kdy Ellen přišla z divadla, kde zhlédla inscenaci hry Immerwahr pojednávající o záhadné Claře, která spáchala sebevraždu. Příběh Clary Immerwahr Ellen pronásleduje a postupně začne vstupovat do jejího vztahu s Midasem. Má hra je o tom, jak nezbytné je mít na paměti, že kdykoli může dojít k totálnímu kolapsu, že absolutně bílé se v okamžiku může proměnit v absolutně černé, pozitivní v negativní a obráceně. Ať už si v životě začnete s čímkoli, nikdy netušíte, kam vás to dovede.

Vaše Pálení knih bylo vyprávění, tedy anglicky storytelling. Nyní jste ale zvolil jinou divadelní formu, více performativní…

V Pálení knih stojí v centru dění vypravěč, který sděluje svůj intimní příběh. I tady se jedná o intimní výpověď, ale jsou tu dva protihráči, kteří aktivně vstupují do cizího děje. Hraju s mladou estonskou performerkou Maike Lond, která není v tradičním slova smyslu herečkou, stejně jako já ­nejsem herec, což nám dovoluje míchat prvky komorní psychologické hry s inspirací evropské avantgardy začátku 20. století. Doslova si pohráváme s různými žánry, které se vzájemně ovlivňují. Je to samozřejmě úplně jiné, než když člověk vypráví sám. Navíc jsme současně sami sebou, tedy vystupujeme jako Pieter a Maike, kteří vstupují do intimního světa hry a proměňují se v Midase a Ellen a pak i ve Fritze a Claru. Takže představení má tři velmi odlišné roviny, které se ale nedají oddělit.

Co je vám bližší? Být na jevišti sám, nebo s někým?

Každé téma si samo určí počet aktérů a formu, kterou potřebuje. Pokud vystupuju s někým, je zpočátku obtížné najít společnou energii, naladit se na stejnou vlnu a běžet společně. Když jsem na jevišti sám, je mým partnerem publikum. Já a mé zrcadlo. V případě Immerwahr vznikají tři vrcholy, tedy trojúhelník – Maike, já a publikum. Vznikající energie je hodně jiná. Stejně jiná je i intimita hry, její textová struktura. Na rozdíl od mých předcházejících sólových performancí si dokážu představit, že v Immerwahr by hrál někdo jiný než my dva a mohla by se inscenovat i v klasickém divadelním prostoru.

Obraťme se nyní k vám, k vaší životní cestě. Prý jste se jednoho dne vypravil z Antverp do Paříže, protože jste chtěl navštěvovat školu klaunů. Proč? Cítíte se být klaunem?

Klauni se mi líbili, lákali mě, stejně jako jejich historie a tradice. Ve skutečnosti jsem ale nechtěl být klaunem. Stejně tak mě lákalo antické divadlo nebo avantgarda 20. století. Když mám sám sebe charakterizovat, říkám, že mě zajímá Joseph Beuys stejně jako řecká tragédie. To, o co se snažím, je prolínáním těchto světů a přístupů.

Nicméně mi přijde zvláštní, že jste jel do Paříže učit se klaunem a místo toho jste tam studoval filosofii.

Ale je to pravda. Sice mě zajímali klauni, ale současně jsem se věnoval filosofii. Psal jsem filosofické eseje a zároveň texty pro divadlo, protože to je podle mého nejlepší způsob, jak popsat historii světa. Můžu tak vyprávět různé verze příběhu a každý z nich je pravdivý.

Mou cestu do Paříže lze ale interpretovat i jinak: Po divadelních studiích na konzervatoři a studiu filosofie na antverpské univerzitě jsem se vypravil do Paříže, abych se tu ponořil do světa soudobé filosofie Jacquesa Derridy. Nicméně mě zajímalo i divadlo a dozvěděl jsem se, že v Paříži je skvělá klaunská škola…

Takže jste míchal divadlo a filosofii od samého začátku. I tak však trvalo dlouhou dobu, než jste začal vystupovat.

Nejprve jsem pro divadlo psal, ale nevystupoval jsem. Vždycky jsem ale své filosofické texty četl před publikem, takže k regulérnímu představení to zase nemělo tak daleko. Nicméně, pravidelně vystupovat se svou autorskou performancí jsem opravdu začal před nějakými pěti, šesti lety. A začal jsem jezdit i na velké festivaly jak v Evropě, tak mimo ni. Od Lisabonu po Boston a Chicago.

Máte také filosofické přednášky?

Ano.

Jsou jejich posluchači stejní jako diváci vašich divadelních vystoupení?

Na to vám jednoznačně neodpovím. Myslím, že je škoda, když si člověk uzavírá a komplikuje cestu tím, že ostře rozlišuje mezi obory, formami a žánry. Divadlo může mít užitek z filosofie i dalších oborů a stejně tak je tomu naopak. Kdyby se tyto světy uzavřely samy do sebe, budou záhy mrtvé.

Často vystupuji v kulturních centrech, tedy nikoli ve vyhraněném divadelním prostředí. Míchání žánrů, vizuálního konceptuálního umění, literatury s divadelními prvky, ale i s poznatky z vědeckého světa je tam jednodušší. Myslím, že je třeba umění i filosofii stále přeformulovávat, dávat jim jiná jména, zpochybňovat zažité koncepty, klišé. A tak vyzývám, aby se nemluvilo o filosofii, umění nebo divadle, ale o vrstvení (zone up). Sám sebe nenazývám hercem, klaunem ani filosofem. Jsem transformatador.

Co to slovo znamená?!

Pro mě se význam toho slova klubal postupně po několik let. Na jedné straně je tam slovo matador, tedy bojovník, a zároveň souvisí s transformací, proměnou. Proto si dnes říkám transformatador. Neustále vyzývám, že je třeba vymýšlet nové názvy, vytvářet radikálně nové transformace…

V konání, nebo v myšlení?

Jde mi o stále obnovovaný způsob myšlení, o otevírání nových dimenzí představivosti, nových pohledů na témata kulturní i filosofická, přemýšlení o nich, jejich sdílení, hledání nových forem existence. To vše chci pojmout a nahlédnout radikálně a důkladně novým způsobem. Kompletně změnit pohled na svět. Jsem si vědom, že nic převratného nevymyslím, naopak. Vím, že máme kořeny hluboko v historii, v historii umění, v mýtech, mysticismu, náboženství, orální kultuře, ale i avantgardě. Ale přesto se musíme neustále pokoušet začínat s něčím novým. Přicházet s novými mýty. Právě o to se snažím – zbavit se stereotypů přemýšlení, předsudků. O životě i o umění. Pracujme na zónování, na vrstvení, a pak je opusťme. Tak jako se cítím transformatadorem, mohu se stát jen performerem. Nejdůležitější je otevřít cestu živosti, žasnutí, otevřenosti, a to od samotného základu.

Mladá generace je soustředěna spíše na vizualitu a zvuky. Nečte knihy, raději se dívá. Věříte v sílu a moc slova, je slovo stále důležité?

Samozřejmě. Otázka smyslu slov a příběhů je jedno z důležitých témat postdramatického divadla. Je to patrné i u vlámských autorů jako Jan Faber, řemeslně perfektní, ale v podstatě němý. Významy slov se v jeho produkcích ztrácejí. Proto se řada divadelníků obrací ke klasickým textům, které lze použít jako pevný podkladový materiál. Texty postdramatického divadla jsou jako konstrukční prvek pro divadlo velmi slabé. Určité východisko, jak psát texty v postdramatické době, ukazuje Heiner Müller. K němu se do jisté míry odkazuji. I když k textu přistupuji z úplně jiné strany. On staví na ruinách jazyka, já jazyk konstruuju. Ale kdybych měl jmenovat jednoho oblíbeného autora, byl by to Heiner Müller.

Vy ale ve svých textech a myšlení nejste tak krutý jako on.

Krása jeho textů je v tom, že zažíhá oheň uvnitř svých vět. To bych chtěl umět. Ale na rozdíl od něj tolik nepodléhám zmaru z kolapsu ideologií. Jsem na straně života a vývoje. Více přitakávám životu, jsem otevřen radosti, vstřícnosti, kreativitě, objevům, zatímco Müller je katastrofální a pustošivý.

O vašem divadle se říká, že je politické…

Jsem velmi opatrný, pokud jde o jednoznačná tvrzení. Není radno redukovat divadelní hru či jakékoli umění v politické prohlášení. To by bylo zničující. Musíme si ovšem být vědomi toho, že každý znak je ve své podstatě politický. A stejně je to i s námi – i když si toho možná nejsme vědomi, jsme tvorové političtí. Ať už máme jakýkoli názor na cokoli, vždycky je politicky podložený. Můžu dávat najevo svou neutralitu, neúčast na dění, ale i to je politický názor. Všechno je politické. Říkat o sobě, že jsem apolitický, je stejné, jako bych byl ryba a tvrdil, že nepotřebuju vodu a nežiju v ní. I politika je všude kolem nás. Můžeme dát v divadle nebo kdekoli jinde najevo, že jsme si tohoto faktu vědomi, že se k němu hlásíme, ale měli bychom si být vědomi, že politika je jen jedna část života. Nemůžeme redukovat sebe sama na politické prohlášení. To by přece byla hrůza. Proto ani mé performance nemůžete nazývat čistě a jen politickými.

Jak byste je a sebe tedy charakterizoval?

Náš život spočívá v tom, jak se vyrovnáváme s politikou, tedy se světem kolem nás. Své veřejné konání vaříme z politického hněvu, stavíme se na tu či onu stranu, čímž vytváříme vždy nové a nové příběhy. Jejich převyprávěním objevujeme staré mýty. Jejich novou interpretací tak přispíváme k transformaci společnosti. Je to náš příspěvek k budoucnosti lidstva.

To je můj přístup, mé politické gesto. Živé, existenciální divadlo, pro které je politika jen odrazovým můstkem. Tento přístup je v mých produkcích dominantní. V jiné rovině jej používám i jako občan a spisovatel, když se účastním diskusí ve vlámských novinách. Bývají to polemiky velmi bouřlivé a vyhraněné, ale nikdy se nesmějí redukovat na politické šarvátky a fráze o vlámském nacionalismu.

Máte za sebou premiéru Immerwahr. Co chystáte dál?

Připravuji novou produkci, která by měla mít premiéru v roce 2016 na Bizarre festivalu v Berlíně. Bude se odehrávat v planetáriu a byl bych rád, kdybych si ji mohl zahrát i v pražském planetáriu. Bude to taková komická poetická kosmostory – mýtus. Takže vlastně, další pohádka…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 14. dubna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pieter de Buysser: Jsem transformatador

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ