Pieter de Buysser: Umění jako lidská tvář
Antologie optimismu je předběžnou oslavou kritického optimismu, který, jak nesměle doufáme, v jednadvacátém století posílí. Těmito slovy Belgičan Pieter de Buysser a Kanaďan Jacob Wren uvedli 10. a 11. května v Arše dopis, který rozeslali intelektuálům, umělcům, architektům, politikům a všemožným dalším lidem z celého světa. Na základě početných ohlasů sestavili jakousi divadelní přednášku Antologie optimismu, s kterou již druhý rok úspěšně cestují po Evropě, Kanadě i Austrálii a hravě provokují cynické a pesimistické diváky západního světa. Nejen o kritickém optimismu jsem si po pražských představeních povídala s Pietrem de Buysserem.
Věřím, že dobré umění může vést až k jakési etické revoluci
FOTO KRYŠTOF HAVLICE
Jaké byly počátky vaší spolupráce s režisérem Jacobem Wrenem?
Potkali jsme se úplnou náhodou před deseti lety v Londýně. Koupil jsem si lístky do kina, ale promítání bylo zrušeno, a tak jsem místo toho šel na Jacobovo představení It’s Easy to Criticize (Kritizovat je snadné), které dávali hned vedle. Moc se mi to líbilo a později večer jsme se dali do řeči, začali si pak i dopisovat a potkávat se na divadelních festivalech. Překvapovalo nás, že máme spoustu společného, například názory na divadlo a jeho roli v čím dál více spektakulární společnosti. Oba jsme hledali svůj vlastní jazyk, politicky i esteticky jsme si kápli do noty, i když máme každý naprosto jinou náturu či humor. Každý se na svět díváme úplně jinak, a tak jsme se rozhodli tyto rozdíly použít jako výchozí situaci pro náš společný projekt kritického optimismu. Já jsem ke slovu optimismus velmi podezřívavý, ale každý je dneska tak příšerně depresivní, že se na depresi dá svést úplně všechno. Jacob to viděl podobně a díky tomu vznikla naše show.
Skutečně věříte v koncept kritického optimismu, nebo je to spíše výzva pro vaše publikum, které – zvláště v Čechách – bývá velice pesimistické?
Samozřejmě, že věřím. Stojím si za každým svým slovem. Proto jsem také poprvé vstoupil na jeviště. Já se věnuji běžně jen psaní, jsem spisovatel a dramatik. Chci svým slovům propůjčit i své tělo, stojím si za svým. Nepřipadá mi, že by Češi byli nějací obzvláštní pesimisté, tedy alespoň podle krásných příspěvků Václava Havla, Tomáše Sedláčka a Adama Gebriana, které jsme zakomponovali do našeho představení. Možná jsme si ale vybrali mimořádné osobnosti. Ale stejně, žijete v zemi, kde se dramatik stal prezidentem, to si u nás ve Flandrech nedovedu představit. To je přece důvod být kriticky optimistický. Havel také přece není žádný naivní optimista či cynik, ale kritický optimista. Nicméně si samozřejmě uvědomuji, že to, co dělám, je výzva, není to něco, co spadne samo do klína, musíte bojovat a velice se snažit, abyste mohli být kritickými optimisty.
Jakou roli by tedy podle vás mělo divadlo v současném světě hrát? Má umění existovat pro samo umění, či naopak být angažované?
Na takové otázky nechci odpovídat, protože si myslím, že celá ta letitá debata o angažovaném či autonomním umění je špatně formulovaná. Mě velice ovlivnil filosof Jacques Ranciére, který řekl, že politika je politika a estetika má svou vlastní politiku – politiku estetiky. Odmítám, aby moje dílo bylo použito k jakémukoli ideologickému či moralistickému účelu, zároveň si však moc dobře uvědomuji, že i samotné l’art pour l’art je ideologicky zabarvené. Někdo takovéto umění může považovat za buržoazní útěk od světa. Záleží na historickém kontextu. Když vás za komunismu nutili k politicky angažovanému umění, tak příklon k umění pro umění byl gestem politického odporu. V dnešní době však je l’art pour l’art uzavírání se ve vlastní ulitě. S takovým přístupem dopadnete jako Madonna, stanete se obyčejnou součástí showbusinessu. Já nevěřím v umění pro umění ani v angažované či moralistické umění. Moralistické umění je vysoce problematické, protože když vám někdo bude říkat, co máte dělat, nezbyde vám již žádné místo pro etiku. Protože etika vždycky záleží na osobní zodpovědnosti. Pro mě je dobré umění jako tvář, jako pohled jiné lidské bytosti, na který musíte reagovat. Jde o etický vztah. S nějakými radami, jestli volit levici či pravici, či že se mám chovat ekologicky, mi můžou všichni vlézt na záda. Nikdo mi nemusí říkat, co mám dělat. Věřím, že dobré umění může vést až k jakési etické revoluci.
Belgické divadlo není u nás příliš známé. Jaké jsou jeho současné trendy?
Belgie je bohužel hluboce rozdělena na dvě komunity – Vlámy a Valóny. Já jsem Vlám, a tak toho o divadle ve valonské komunitě moc nevím. U nás ve Flandrech máme za posledních dvacet, třicet let velice silnou tradici avantgardního divadla. Generace dramatiků Jana Fabra, Jana Lauwerse, Wima Vande Keybuse či Anne Teresy de Keersmaeker se proslavila po celém světě. Inovátoři divadla jsou příslušníci této starší generace, která působila hlavně v osmdesátých letech. Já tedy mohl vyrůstat v době, kdy normou bylo postdramatické divadlo, ne klasické divadlo založené na textu. Klasické divadlo samozřejmě existovalo také, ale už tehdy bylo považováno za lehce staromódní. Já jsem samozřejmě ovlivněn jejich názory, ale zajímá mě problematická pozice textu v postdramatickém divadle. Já jsem spisovatel a napsal jsem sedmnáct textů pro divadlo, mohu téměř říct, že jsem dramatik, ale žádná z mých her nemá nic společného s dramatem. Texty jsou sice přeložené do francouzštiny či němčiny, ale moje texty jsou naprosto odlišné od té spousty nových divadelních her ve Velké Británii. V Británii pracují s předem napsaným textem, který dají režisérovi k inscenování. To já nemám moc rád, ale přesto jsem začal psát, protože mi přijde, že v postdramatickém divadle jsou texty příliš slabé. Kdo jsou dobří dramatici? Jaká je pozice textu? Na dobrý text v postdramatickém divadle narazíte jen velmi zřídka. Heiner Müller je výjimkou. Na autory jako Beckett, Camus, Sarter nenarazíte, jejich hry jsou nesmírně komplexní, výborně napsané, provokativní a důmyslné. V jejich případě není rozdíl mezi dramatem a filosofií. Za posledních dvacet let jsem nic podobného neviděl, autoři jen tak trochu zakřičí, ale to je celé. Psaní textů pro postdramatické divadlo je pro mě velká výzva, protože toto divadlo se změnilo ve velice vizuální formu umění. Proč své performance nepředvádějí někde v muzeu?
Je tedy podle vás postdramatické divadlo v Belgii mainstreamem?
Naprosto. Alternativa k němu v současnosti chybí. Já se snažím o něco nového. Pracuji na novém projektu, který jsem nazval Transfomatador. Je to úplně nový žánr. Je částečně založen na principu transformátoru, který vyrábí energii jiným způsobem, v kombinaci s matadorem v býčích zápasech. Je zajímavé, že vrchol postdramatického divadla nastal ve stejné době jako vrchol spekulativního kapitalismu. Nejde o náhodu. Postdramatické divadlo je odrazem divokého spekulativního kapitalismu, myšlenky, že cokoli je možné, že chceme víc a víc a víc. Všude vidíte velice imaginativní obrazy, jeden vedle druhého, znak vedle znaku, vjem vedle vjemu, naprostý mišmaš – nejdivočejší kapitalistický sen. Podle mě je to velice problematické, a proto dnes pracuji na radikální změně paradigmatu postdramatické módy.
Krize kapitalismu vyústila v ekonomickou krizi, kterou dnes všichni zažíváme. Jak ovlivnily vládní úspory situaci v kulturním sektoru v Belgii?
Musím říct, že financování kultury v Belgii je naštěstí velmi dobré. Máme sice na kulturu malý rozpočet, ale vláda s těmito finančními prostředky dobře nakládá. Je to výsledkem reforem, které prosadila předchozí generace Jana Fabra. K žádným zásadním škrtů v poslední době nedošlo. Naopak, dotace byly trochu navýšeny. Když ale porovnáte množství financí, které vlámská vláda vynakládá na kulturu, s tím, kolik dává německá vláda, je to absurdně málo. Ale ve Flandrech jsou oproti Německu peníze lépe využity. I když jsem vůči naší vládě velmi kritický, vím, že situace ve Flandrech ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi vůbec není špatná.
Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad, ze kterého by se naše vláda mohla poučit?
Naše vláda raději podporuje malé projekty místo toho, aby rozdala obrovské částky jen několika vybraným institucím. Novinkou je například přímá podpora jednotlivým umělcům. Nedají vám moc veliký grant, tak 10 až 15 tisíc euro, ale to vám vystačí na rok, takže se můžete účastnit všemožných projektů „zadarmo“. Organizátoři vám nemusí platit další peníze, protože máte finance z grantu. Pro divadla je to mnohem levnější a díky tomu se mimořádným způsobem rozvíjí spolupráce mezi jednotlivými soubory a podporuje se mobilita umělců. Na rozdíl od Německa, kde převažují velká městská divadla, u nás máme mnohem víc nezávislých „kočovných“ společností. I když dělám alternativní projekty, tento systém mi poskytuje podmínky, abych mohl tvořit umění tak, jak chci. Nikdy sice moc nezbohatnu, ale o to stejně nestojím. Pro mě je bohatstvím to, že mohu dělat svoji práci a být přesvědčeným kritickým optimistou.
Komentáře k článku: Pieter de Buysser: Umění jako lidská tvář
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Millie
Dude, right on there bortehr.
06.12.2011 (12.59), , Trvalý odkaz komentáře,
pcijkjpfir
maYUpM jaifnoanldaw
07.12.2011 (9.47), , Trvalý odkaz komentáře,