Divadelní noviny > Festivaly Kritika Zahraničí

Glitche v očích

Formát „performativní přednášky“ (lecture performance) je ve světě znám již delší dobu. Za první jeho projevy lze považovat hudebně komponovaný myšlenkový proces v textu Johna Cage Lecture on nothing (1961) a parodický lip-synch Roberta Morrise 21.3 (1964), a jeho vznik je tedy spjat s interdisciplinárním konceptuálním uměním šedesátých let. Je založen na napětí mezi informací předanou formou přednášky a platností této informace ve vztahu k světu, který je budován performativními vstupy. Formát obsahuje tematizaci „informativnosti“ informace a nastoluje otázky ohledně relevantnosti současných akademických či vědeckých vzdělávacích postupů.

Libanonský režisér, performer, autor a vizuální umělec Rabih Mroué (*1967) se vůči pojmu performativní přednášky do jisté míry vyhraňuje. Kromě divadelních inscenací, které také vytváří (původně je vystudovaným hercem), používá pro svoji tvorbu označení „neakademická přednáška“ (non-academic lecture). Na festivalu Divadelní Flora Olomouc Rabih Mroué během setkání převážně se studenty svou činnost teoreticky prezentoval a druhý den odehrál představení Písek v očích.

Non-academic lecture Písek v očích je spíše „lecture“ než „performance“. Na scéně se nachází pouze stůl a židle, v pozadí projekční plátno, na které přednášející performer Mroué promítá svoji prezentaci. Pouze mírně je pracováno se světly – scéna se topí v šeru a nasvícen je pouze Mroué. Přednášku začíná vysvětlením, jaká byla jeho motivace vytvořit non-academic lecture, v níž tematizuje videa Islámského státu. Jednoho dne ve schránce našel flash disk s jejich videi, na které se odmítal podívat, dokud mu jeho přítel neřekl, že se na nich nachází osoba Mrouému velmi podobná. Tento příběh je pravděpodobně fiktivní, i když při debatě s diváky po představení Mroué reagoval tak, jako by to pravda byla. To však odpovídá konceptu znejišťování reality v lecture performance. Celý tento úvod, ať už vyfabulovaný, nebo ne, slouží Mrouému k nastolení reálného tématu přednášky, pro které je estetika videí Islámského státu pouze jakýmsi hyperbolizovaným příkladem.

Mroué ukazuje, že na jednom ze zmiňovaných videí je zahalená tvář jemu podobná (což s nadsázkou vysvětluje svou rolí v davové scéně filmu Království nebeské), a tematizuje tím fakt, jak jednoduše se v současné době, kdy denně pořizujeme mobilním telefonem tisíce fotografií, člověk nevědomky stane „komparsistou“ vizuální reality. A s tou je, ať už jednotlivci, či bezpečnostními službami, manipulováno, aniž bychom měli možnost to ovlivnit. Dalším tématem, které Mroué otvírá, je vizualizace násilí a jeho použití k ovlivňování názoru diváka. Staví vedle sebe fotografii, na které je členem Islámského státu podřezáván vězeň, a statický záběr z kamery amerického dronu, který právě raketou zabil několik lidí. Na tomto příkladu dokládá, že násilí lze legitimizovat jeho odosobněním. To je však všeobecně známý fakt. Mroué svými příklady tento princip spíše znejasňuje, když mluví o konceptu „proti-záběru“ (counter-shot), což nepříliš podloženě vztahuje k současné globálně-politické situaci a vzestupu konzervativních lídrů v mnoha západních zemích.

Ke konci se však Mroué dostává k pozoruhodnému tématu narušování dominantnosti vizuální kultury. Ptá se, jak být „glitchem“ (kazem či narušovatelem) v systému a bránit se pseudoestetizující kultuře Instagramu a podobných fenoménů. Zpočátku jsem měl pocit, že kromě protestu proti orwellovské všudypřítomnosti bezpečnostních kamer Mroué směřuje právě k vymanění se z převládajícího dogmatu, že co není vizuálně zdokumentováno, neexistuje. Toho lze docílit například „uncool“ stylem oblékání, habitem a podobně, ve stylu citovaného hesla kameře se lze vyhnout jen v okamžiku, kdy ji nezajímám. Když však došel k momentu, kdy by bylo třeba tento problém rozvinout do hloubky, Mroué ukončil přednášku velmi banálním způsobem: vyzval diváky, aby si ho vyfotili, čemuž měla zabránit malá krabička – generátor glitchů. Jednalo se však pouze o vypínač osvětlení (či možná i to byla fikce), kterým Mroué představení ukončil. Fakt, že znemožněním podmínek vnímání znemožníme fungování vizuální kognitivity, je každému jasný. Otázka, jakým způsobem máme protestovat, však zůstává nezodpovězena.

Nakolik je takováto non-academic lecture performativní? I když ve formátu přednášky performativita příliš obsažena není, lze ji hledat ve videoprezentaci. Pokud uznáme jako legitimní východisko, že celá historka s flash diskem je fiktivní a Mroué sám hraje zahaleného muže z fiktivního videa Islámského státu, který se mu podobá, najdeme performativitu právě zde. A nejenom proto, že Mroué-herec hraje roli bojovníka Islámského státu na videozáznamu. Tato postava má určitý vztah k Mrouému-přednášejícímu, který nám ji prezentuje: jako přednášející není Mroué přítomen pouze v módu prezentace, ale reprezentuje fiktivního Mrouého-přednášejícího, který neví o tom, že postava bojovníka IS na videu je hrána jím samotným. Tematizuje tedy také naši neschopnost prohlédnout nablýskané stěny, které kolem nás vizuální kultura staví, protože si podvědomě užíváme, že jsme její součástí – můžeme si chvíli připadat stejně důležití jako komparsista nadmíru zestetizovaného, ale prázdného hollywoodského filmu.

Performanční část této lecture performance jako by nastávala v jiný čas a na jiném místě – na ulici, v obchodě či doma –, přesto však v propojení s okamžikem, kdy divák Mrouého poslouchá. Na rozdíl od inscenace Freedom: The Most Expensive Capitalist Word Maji Pelevic a Olgy Dimitrijevic (byla k vidění v rámci Divadelního světa Brno), která by se jistě dala označit za lecture performance v pravém slova smyslu a kde jsou performativní výstupy neustálou součástí přednáškového formátu, v Písku v očích Mroué v podstatě opravdu jen přednáší. Je tedy velmi záhodno, že si vytvořil pro svůj formát vlastní termín, který jej vystihuje mnohem přesněji.

HKW Berlín a Hessisches Staatstheater Wiesbaden – Sand in the Eyes (Písek v očích). Režie Rabih Mroué, výzkumná spolupráce Andrea Geißler, asistence Petra Serhal. Premiéra 1. listopadu 2017. (Psáno z reprízy 20. května 2018 na Divadelní Floře v Olomouci.)

• Autor: Otto Kauppinen
• Publikováno: 11. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Glitche v očích

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ