Plané pohrávání si s Genetem
Deník zloděje, režírovaný Janem Nebeským, patří k nejvýraznějším inscenacím, které pražské divadlo Masopust během své dosavadní existence vytvořilo, na repertoáru ji také má už bezmála pět let. Jde o extaticko-metafyzický proud výroků a akcí. Slov vzatých z veršů barokního tvůrce Bedřicha Bridela, z deníkových zápisů posledního prokletého spisovatele Jeana Geneta a doplňujících přísad, jimiž k celku přispěli oba účinkující – hudební skladatel a klavírista Martin Dohnal a herec Miloslav König, který během večera podstupuje vpravdě genetovský rituál kombinující krásu a hnus, duchovnost a tělesnost.
Staršina a jeho dva chovanci. Zleva Tomáš Petřík, Samuel Toman a Petr Uhlík FOTO LUCIE URBAN
Ke Genetově dílu a osobnosti se Masopust nyní vrátil inscenací Ženet. König napsal scénář čerpající především z autorových divadelních her a také inspirovaný knihou rakouského spisovatele Josefa Winklera Knížka chovance Jeana Geneta. Obdobně jako u předchozí inscenace Masopustu, Camusově Nedorozumění, se König ujal i režie. A pravděpodobně i scénografie, neboť její autor v informacích uveden není, ale u Königova jména vedle režie leží formulace … a další rukodělné práce.
Postavy vystupují v Ženetovi tři: M – staršina (hraje Tomáš Petřík), C – chovanec Jacques (Samuel Toman), S – chovanec Nicolas (Petr Uhlík). Prostor, který je v komorním sále Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí vytyčen pro jeviště, je téměř prázdný a jeho střídmé svícení evokuje dusno a přízračnost. V zadní části je u stropu natažena síť, na níž jsou zavěšeny desítky výrazně barevných umělohmotných květin. Uprostřed jeviště se nachází menší modře zbarvená patinovaná vana. V tomto působivě intenzivním prostoru se zprvu pohybují v bílých přiléhavých trikotech chovanci Jacques a Nicolas, později se mezi nimi zjeví staršina ve strejcovské, snad se taky dá říct i výpravnější variaci trikotu, přes niž má přehozen pánský župan a na nohou boty s obřími podpatky.
Königova režijní ruka si umí pohrát se scénickými detaily, předměty dokáže inspirovaně metamorfovat, herce vede k ostře konturovaným pózám, k odpsychologizované a mírně ironizované expresi. Ale vyskytuje se zde obdobný zádrhel jako u Nedorozumění – totiž povaha textu. U Camusovy hry s téměř detektivním příběhem ústícím do deklarativně existencialistického závěru se režií nastolená koncepce hereckého „odstupu“ v závěru inscenace bortí. U autorského kompilátu z Geneta, v němž převažuje surový lyrismus, Königova režie prodlévá v detailismu a také ovšem ve fórcích různé kvality (premiérové publikum, zčásti jistě velmi spřízněné s aktéry, přijímalo některé vlastně dost prvoplánové kreace s vděčností vpravdě lidovou). Opět jako by někam „uhnuly“ smysl a aktuálnost celku. Téma Ženeta je pro Königa spíše tušené než promyšlené, anebo to tak ve výsledku alespoň bohužel působí. Je tu v náhozu přítomna genetovská kombinace fluidnosti, jemnosti a krutosti, je zde homosexualita jako nabízející se bezpečná blízkost; bezpečná v tom, že zůstane bez následků v podobě potomků, kteří by nehezky narušili adorovanou osobní svobodu kombinovanou s estétstvím.
König v programu k inscenaci říká, že Winklerova kniha o Genetovi mu byla velkou inspirací. Ne však v tom podstatném, zdá se. Rakušan jde nadoraz, obnažuje se ve svém vztahu k dílu a osobnosti francouzského tvůrce, genetovsky jde k věci. Kdežto Ženet je docela fotogenická, ale v zásadě neškodná a nedůsledná záležitost.
Masopust, Praha – Jean Genet a Miloslav König: Ženet. Režie Miloslav König, dramaturgie Tereza Marečková, kostýmy Kateřina Štefková, hudební spolupráce Jakub Kudláč. Premiéra 27. listopadu 2021.
Komentáře k článku: Plané pohrávání si s Genetem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
