Plastové Všeněcko
Předposlední absolventskou inscenací studentů Katedry činoherního divadla DAMU se stala postdramatická groteska německé autorky Fellicie Zeller Rozhovory s astronauty. Hra se u nás objevila poprvé v roce 2012 na repertoáru Divadla Letí a o tři roky později na studiové scéně Národního divadla moravskoslezského. Inscenace v Divadle DISK je tedy teprve třetím uvedením na českém jevišti.
V textu Zeller se setkáváme s několika matkami z Všenecka, které pracují na vyšších pozicích, a nemají proto vůbec čas na péči o děti – a pokud náhodou ano, projevuje se spíše jejich narušený vztah s potomky, než mateřská něha. Foto Josef Šarík, Martin Salajka
Text Zeller je jakousi skrumáží promluv a výkřiků několika postav. Není členěn do jednotlivých promluv, tudíž nabízí možnost, aby si ho inscenátoři uzpůsobili pro konkrétní provedení. Setkáváme se zde s několika matkami z Všenecka, které pracují na vyšších pozicích, a nemají proto vůbec čas na péči o děti – a pokud náhodou ano, projevuje se spíše jejich narušený vztah s potomky, než mateřská něha. Na hlídání dětí si tedy najímají au pair – holky pocházející z neperspektivních zemí kdesi na pomezí Střední Evropy, které přišly do Všeněcka hledat lepší budoucnost. Olanku, Mášu, Irinu a Olgu vnímají matky jako tu nejlevnější pracovní sílu prakticky bez jakýchkoliv práv. Jejich největším snem je naučit se všeněcky, a získat tak možnost v tomto „skvělém státě“ zůstat.
Ústředním tématem textu není pouze problematika fenoménu au pair, na něž je často nahlíženo spíše jako na všestranné služebné. Velký důraz je tu kladen i na nefunkční vztahy mezi přepracovanými matkami, jejich manželi, kteří se na výchově potomků podílejí pramálo a „létají“ si kdesi v oblacích, a dětmi, jež si vytvářejí pevnější vztahy se svými chůvami, než s rodiči.
Ústředním tématem hry jsou nefunkční vztahy mezi přepracovanými matkami, jejich manželi, kteří se na výchově potomků podílejí pramálo a „létají“ si kdesi v oblacích, a dětmi, jež si vytvářejí pevnější vztahy se svými chůvami, než s rodiči. Foto Josef Šarík, Martin Salajka
V Divadle DISK akcentují inscenátoři stejnou měrou obě tato témata, přidávají k nim ovšem ještě třetí. To je sice také značně aktuální, avšak vyznění inscenace zbytečně komplikuje svou nedotažeností. V jedné scéně z předlohy poučuje jedna z matek svou au pair o tom, jak správně třídit odpad. Právě její replika inspirovala tvůrce k vytvoření inscenace o společnosti zahlcené plasty a jinými tříděnými odpady. Ekologický akcent je však čitelný pouze ve výpravě a není příliš opodstatněn nějakou výraznější hereckou akcí, která by osvětlila, proč inscenátory zaujala na textu Zeller zrovna tato tematická rovina. Nedořečení tématu navíc nezachraňuje ani dějová linka inscenace, jelikož fragmenty osudů au pair, jejich zaměstnavatelek, potomků a manželů jsou odsunuty do pozadí.
Scénografii dominují tři podlouhlé šedé stoly, jejichž přední části jsou zakryté zatahovacími oponkami – první zelenou, druhý modrou a třetí žlutou. Jsou to multifunkční části scény, které někdy plní úlohu školních lavic a jindy reprezentují třeba podlouhlý jídelní stůl. V první řadě pak jednoznačně odkazují k barevným kontejnerům. Herci však s oponkami pracují pouze tak, že z nich vylézají a následně skrze ně mizí ze scény. Jediným skutečně zajímavým a komickým momentem jejich využití je tak chvíle, kdy je do jednoho z kontejnerů vhozena jedna z matek. Před první řadou diváků pak stojí jakýsi plůtek z plastových příborů, jasně poukazující na zahlcení společnosti touto surovinou. Rovněž s ním se ovšem výrazněji interaguje pouze jednou, a sice ve chvíli, kdy si z něj jedna au pair vytrhne vidličku, aby s ní následně pojedla jídlo z krabičky.
V Divadle DISK akcentují ekologické téma. V jedné scéně z předlohy poučuje jedna z matek svou au pair o tom, jak správně třídit odpad. Právě její replika inspirovala tvůrce k vytvoření inscenace o společnosti zahlcené plasty a jinými tříděnými odpady. Foto Josef Šarík, Martin Salajka
Struktura hry, sestávající z klipovitých výstupů plných krátkých úderných vět, vyžaduje přesné a jednotné načasování všech účinkujících, jinak text ztrácí dynamiku. V Divadle DISK upadá temporytmus jen chvílemi, jindy naopak energicky odsýpá a navozuje dojem, že kdyby divák zavřel oči, ona nekontrolovatelná slovní vichřice by jej doslova pohltila. Z herců tedy nelze vyzdvihnout nikoho konkrétního: absolventský ročník se s tímto typem textu vyrovnává velmi vyrovnaně.
Inscenace Rozhovorů s astronauty pro mě přesto zůstala někde na půli cesty mezi snahou o originální výklad a nedotažeností jeho scénické, především herecké realizace. Zároveň však kvituji, že si herci KČD v jedné ze svých absolventských inscenací vyzkoušeli práci s postdramatickým typem textu.
Scénografii dominují tři podlouhlé šedé stoly, jejichž přední části jsou zakryté zatahovacími oponkami – první zelenou, druhý modrou a třetí žlutou. Odkazují k barevným kontejnerům a herci z nich vylézají a následně skrze ně mizí ze scény. Foto Josef Šarík, Martin Salajka
Divadlo DISK (KČD) – Fellicie Zeller: Rozhovory s astronauty. Překlad: Zuzana Augustová, režie: Zuzana Burianová, dramaturgie: Tomáš Loužný, Barbora Mašková, hudba: Petr Zábrodský, scénografie: Lukáš Mathé, kostýmy: Anežka Straková, produkce: Petra Srbová, Veronika Schneiderová, Jana Takáčová. Hrají: Sára Affašová, Michala Gatialová, Pepa Honzík, Petr Jeřábek, Adam Langer, Barbora Poláchová, Martina Šindelářová. Premiéra: 16. 11. 2018. Psáno z reprízy 18. 12. 2018.
Komentáře k článku: Plastové Všeněcko
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
