Nedává, nebere
Poslední premiérou loňské sezony Slováckého divadla byla Čechovova prvotina Platonov, kterou režisér Břetislav Rychlík opatřil podtitulem Ztratil Bůh trpělivost?. Salon Vojnicevových scénograf Tomáš Rusín vyměnil za terasu bělostné moderní vily, kde pravidelně se scházející společnost v bílých županech popíjí koktejly s blýskavými paraplíčky, povaluje se u bazénu a krátí si čas u videoher a nezávazného tlachání. Dojem okázalého zbohatlického nevkusu podporuje zlatými řetězy a lesklými látkami kostýmní výtvarnice Zuzana Štefunková, ale taky diskotékovými osmdesátkovými hity hudební plán Matěje Kroupy. Je to právě hudební složka se zesílenými dunivými basy, zasmyčkovanými motivy, doplněná tíživým, znervózňujícím kapáním vody, která zdařile vzbuzuje lepkavý dojem dekadentní, smysluplného života neschopné společnosti, o kterou jde u Čechova především. Zejména hlavní hudební motiv, plakátově energické Dávej, ber Sagvana Tofiho s jeho: Na ten život už dýl ve frontě stojíš/ jsi nabitej, tak co, tak co se bojíš,/ vem za kliku a vstup a zakřič na něj:/ Ten za dveřma jsem já, jsem já! – ironicky komentuje neschopnost Čechovových postav aktivně využít svůj potenciál.
Jiří Hejcman jako Osip a Tomáš Šulaj v titulní roli Platonova FOTO MAREK MALŮŠEK
Úvodním slibným obrazem ale jako by Rychlík vyčerpal veškerou režijní invenci. Aktualizaci postav do moderní zbohatlické společnosti už nijak dál nedomýšlí. Co toto prostředí znamená pro jednotlivé charaktery a jejich vzájemné vztahy? A především, jaké může být v této společnosti postavení učitele Platonova? Opravdu by jeho příchod na večírek vyvolal takový zájem, jak je tomu v uherskohradišťské inscenaci?
Může to být vinou první poprázdninové reprízy, kterou jsem zhlédla, ale inscenace se vleče v pomalém tempu, chybí jí rytmus a především silné herecké výkony a osobitý režijní výklad.
Souboru se nedaří najít adekvátní prostředky, kterými by se navodil dojem ustrnulé společnosti bez budoucnosti, kde se každý s každým léta zná, kde má každý svou předepsanou roli, kde se nic neděje a kde se marnost z promrhaných životů otupuje litry alkoholu. O tom všem si divák může přečíst jen v programu k inscenaci. Rychlíkovi jako by se nepodařil vhled za Čechovovy repliky, takže dění na scéně působí velmi popisně, jako by ve hře opravdu nešlo o nic víc, než co o sobě a o druhých postavy řeknou. Platonov potácející se mezi čtyřmi ženami, jenž je u Čechova jen výchozí jevištní situací, se Rychlíkovi nakonec stane poněkud banálním tématem hry (přitom program i samotný podtitul ukazují, že dramaturgie si je vědoma, že ono dilema mezi citem či chtíčem a manželskou povinností není stěžejním platonovským tématem).
To, že se nedaří na scéně zviditelnit podtexty a skryté významy situací, pak vzbuzuje dojem povrchního, jaksi markýrovaného divadla s deklamujícími herci a několika vnějškovými efekty. Nerafinovanost režie se odráží taky v hereckých výkonech. Ty jsou buď planě patetické, teatrálně ukřičené (např. hysterické Vojnicevová Terezy Novotné a Sofie Jegorovna Jitky Hlaváčové či až komiksový zloun Osip Jiřího Hejcmana), nebo v lepším případě matné. Herci jako Irena Vacková nebo Pavel Hromádka si sice zachovávají svůj vysoký herecký standard, ale přece jen jak vzdělaná, samolibá a zhrzená Petrinová, tak pomstychtivý Vengerovič patří k vedlejším postavám hry. Platonov Tomáše Šulaje je nejdřív jen téměř nezúčastněný glosátor, později čím dál tím ublíženější štvanec svého chtíče. Postavu místy tvaruje příliš komickými prostředky, hraje ji na „ironický distanc“, a protože režie nedokázala stylově sjednotit hereckou složku, v milostných scénách zřejmě nechtěně kontrastuje se svými partnerkami, které k postavám přistupují skrze psychologické prožívání a v kontaktu se zcizovaným Platonovem pak chvílemi působí až směšně. Šulaj je výjimečný herec se skvělou technikou, přesně ví, kdy přitlačit na emoci, kdy zahodit repliku, kdy střihem proměnit náladu, kdy změnit intonaci, zcizit situaci, aby se divák měl stále na co dívat, ale co je dřeň, jádro figury, neukáže. Stejně jako celá inscenace i jeho výkon působí příliš vymyšleně, jakoby bez vnitřní potřeby něco konkrétního sdělit.
Slovácké divadlo, Uherské Hradiště – A. P. Čechov: Platonov. Ztratil Hospodin trpělivost? Překlad Ivan Wernisch, úprava a režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Iva Šulajová, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, hudba Matěj Kroupa. Premiéra 10. června 2017. (Psáno z reprízy 10. září 2017.)
Komentáře k článku: Nedává, nebere
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
