Plody Divadelní Flory (No. 3)
Neděli světit budeš!
Ani počasí nedělní nepropůjčilo obloze usměvavější tvář, o to šťavnatější programové menu však bylo zoceleným divákům v den sváteční festivalovou dramaturgií předhozeno.
Inscenace Zahradní slavnosti v režii Dušana D. Pařízka, kterou byl zahájen havlovský programový blok, je výjimečná zejména v kontextu aktuální tvorby činohry Národního divadla, divák obdivující produkci někdejšího Pražského komorního divadla se okamžitě ocitl na dobře známé půdě. Pařízek se nijak nezpronevěřuje precizně vybroušenému režijnímu stylu, sám sebe opakovaně cituje ve stroze civilní scénografii, jejíž nepřehlédnutelnou dominantou je typická obří krychle. Režisérova tvůrčí intuice s Havlovým dramatem velmi dobře souzní, dramaturgická úprava Darii Ulrychové a Jana Tošovského navíc zdařile zdůraznila nadčasovou aktuálnost Zahradní slavnosti, výborně funguje i živě produkovaná scénická hudba Romana Zacha.
Základním stavebním kamenem inscenace pak jsou soustředěné herecké výkony kompletního obsazení, jehož základní osa je sice tvořena někdejšími členy Pražského komorního divadla, vedle nich se ovšem nijak neztrácí ani tradiční obyvatelstvo Zlaté kapličky. Nutno dodat, že v Zahradní slavnosti mně po skutečně dlouhé době neiritovala ani jevištní přítomnost Jaromíry Mílové, k jejímuž projevu chovám intenzivní averzi už od dob Třetího patra. Pařízkově interpretaci Havla v Národním divadle suverénně vládne Vladimír Javorský v roli Franty Plzáka coby v ostrých konturách brilantně vystižené neodolatelné kreatury, jež je pevně odhodlána ubavit své diváky k smrti. Přívětivá stopáž necelých dvou hodin čistého času bez pauzy je dalším z finálních aspektů mé velké divácké spokojenosti. Jen tak dál, Divadelní Floro, a vzhůru do Divadla na cucky!
Nemám příliš v oblibě, pokud na mně i přes včasný příchod do divadelního sálu kompletní obsazení performance se zavřenýma očima temně medvědářsky bručí. Není tudíž divu, že jsem měl z projektu Sayat Nova tvůrčího tria Cristiny Maldonado, Laureline Koenig a Marcuse Beutera, jež navíc tématizuje etalon intelektuálního filmu Barva granátového jablka Sergeje Paradžanova, v úvodu nemalé obavy. Ty byly naštěstí zanedlouho rozptýleny, protože další trýznivá zkušenost typu Mlčení se rozhodně nekonala… Hovořit o stylové progresi, ani vidění neviděného, se sice nedá, zaujatost tématem a vytvoření příjemné spirituální atmosféry umělcům ale rozhodně upřít nelze. Přiznám se, že ve své druhé půli mi jevištní dění Sayat Nova umožnilo v klidu si v příšeří vlastního mozku naplánovat pondělní harmonogram, i zformulovat úvodní věty tohoto odstavce, lávovou lampu nicméně rovněž nikdo neviní z faktu, že dokáže svého pozorovatele hypnotizovat… Paradžanova si ovšem raději příště pustím celého a sám. A teď již šup, šup, šup na Olymp, přestup!
Epilog festivalového profilu (rovněž ve shodě s Divadelní Florou právě plnoletého) Divadla Vosto5 obstaralo představení Souboj Titánků, které je vedle Stan´d artních kabaretů největším punkem v aktuálním repertoáru souboru. Coby rozloučení s nedělí fungovalo ve freskovém sále Divadla na cucky dokonale, včetně naprosto improvizovaného úvodu, ve kterém se navíc projevila bezproblémová symbióza publika a performerů. Inscenace je nespoutanou klauniádou svévolně parafrázující starověké divadelní principy, včetně scénografických prvků (zjeví se i ekikléma!), které zde ovšem slouží výhradně k pobavení herců i jejich publika, na jakékoli násilně moralizující podtexty či dokonce společenskou kritiku zde není prostor. Anarchistická besídka na olympské téma je otevřenou diváckou výzvou k přiznaně pokleslé zábavě, nebo okamžitému opuštění sálu. I díky Titánkům byla neděle prozatím nejvydařenějším festivalovým dnem. Brzy na shledanou, milé Vosto5. A dobrou noc!
(Pokračování příště!)
Komentáře k článku: Plody Divadelní Flory (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)