Plody Divadelní Flory (No. 5)

Zklamání přichází z Hradce!

Festivalové úterý v Olomouci sice opětovně potěšilo parádním počasím i bezchybnou atmosférou kulturního svátku, další důvody k nezřízené radosti se bohužel tentokrát hledaly o poznání hůře.

Will Be All of These Things One Day (Apropos) je tanečně-činoherním sólem umělecké šéfky souboru The Symptoms, maďarské tanečnice a choreografky Réky Szabó, jehož hlavním tématem je stáří a smrt. Rtuťovitá performerka naštěstí netrpí zvýšenou inklinací k depresi, a tak k nesporným pozitivům jejího fyzického monodramatu patří osvěžující bohatá přítomnost humoru i něhy. Problém mám naopak se značnou předvídatelností produkce, předstíráním spontaneity, nucenou diváckou interakcí i nevyrovnaným temporytmem. Divadelní sál K3 nicméně opět prokázal uhrančivost vlastního génia loci i adekvátní prostorové dispozice pro podobné divadelní projekty.

Pavlína Štorková a Jan Sklenář v hradecké Žebrácké opeře FOTO ARCHIV DIVADLA

Druhou položkou úterní programové nabídky bylo tématické protnutí havlovského programového bloku a profilu režiséra Daniela Špinara v inscenaci Žebrácké opery Klicperova divadla z Hradce Králové. Mohutně pozitivní popremiérový hype vzbuzoval nemalá očekávání. V Olomouci odehrané představení bohužel poskytlo především velkou nálož inscenační kocoviny, vykalkulovaného pseudohumorného balastu a bezbřehé nudy. Dramaturgyně Ilona Smejkalová tentokrát upletla nepříliš sourodou motivickou pomlázku napájenou inspiračními zdroji Horečky sobotní noci, Pulp Fiction a normalizační konformity sedmdesátých let, která se sice dobře vizuálně odráží v kostýmech Ivy Němcové a scénografii Lucie Škandíkové, výsledek všech ostatních tvůrčích snah však poskytuje především bolestivý šlehanec namířený přímo do divákovy překvapené tváře.

Daniel Špinar totiž režíruje Žebráckou operu v monotónním neživotném rytmu, jako rádoby třeskutou řachandu určenou pro ukojení záliby širokých mas, kterou nemůže zachránit nadčasová Havlova reimaginace původní Gayovy předlohy, ani evidentní usilovná práce hradeckých hereckých hvězd. V případě Žebrácké opery tentokrát překvapivě dominují ženy, mužští představitelé zůstávají neustále v jejich stínu, to platí bohužel i o jindy spolehlivém Janu Sklenářovi, který nedokázal postavu Macheatha povýšit mimo obvyklé nadsamčí klišé. Dílčí záblesky radosti tak poskytla především neselhávající Pavlína Štorková v roli neustále mystifikující prostitutky Jenny, Natálie Holíková coby Polly ve vděčné kombinaci stupidity a manipulativní roztomilosti a energická Kristýna Kociánová (Lucy Lockitová), jako plebejská varianta totožného principu. Poslední kapkou k výsledné averzi ke zmíněnému Špinarovu inscenačnímu nepodarku budiž permanentní jevištní přítomnost hudební produkce skupiny Bee Gees, jež považuji vedle ABBY za jeden z nejodpornějších reliktů sedmdesátých let minulého století.

Všechno se samozřejmě vydařit nemůže, deprese poskytnutá Hradcem i jeho nekritickými propagátory byla tentokrát gigantická. Blahoslaveno budiž festivalové šapitó, které se opět stalo vítaným katalyzátorem mé apokalyptické skepse. Tu tentokrát svým koncertem rázně utnul maskovaný žánrový žonglér Kittchen a já jsem mu za to intenzivně vděčen. Posílám Ti chlapče milý, grandiózní díky a nehorázně dobrou noc!

(pokračování příště!)