Plout dál, zlou tmou…
Pluj dál, jen dál,/ Pán Bůh je s námi./ Tvůj je oceán./ Anděli můj, prosím,/ při mně stůj a dej/ šťastnou pouť… Na forbíně stojí ti, kdo přežili – za nimi se proti obloze plné hvězd jako chrám tyčí ledovec s těmi, kdo šli s Titanicem ke dnu. Monumentální, přitom nijak přehnaně patetický závěr inscenace Městského divadla Brno.
Na kapitánském můstku žene majitel lodi (Petr Štěpán) kapitána (Zdeněk Junák) a jeho důstojníky (Kristian Pekar, Ondřej Studénka) do záhuby FOTO JEF KRATOCHVIL
Muzikál Titanic měl premiéru na Broadwayi v dubnu 1997, tedy půl roku před uvedením veleúspěšného velkofilmu s Leonardem DiCapriem a Kate Winslet do kin. V jeho stínu muzikál zůstal, ačkoli dosáhl přes osm set repríz a získal pět cen Tony. A ačkoli je to velmi chytře dramaturgicky rozvržené dílo s působivými hudebními čísly. Ve výrazně delším prvním dílu se představí na dvě desítky postav, v čele s kapitánem – v Brně skvělý Zdeněk Junák: výrazná autorita, znatelně vyváděný z míry tím, že se musí nechat komandovat od majitele lodi, ale schopný zachovat klid, když dojde k průšvihu. Sympatie diváků si rozhodně mají získat všichni v podpalubí: topič (Dušan Vitázek), telegrafista (Aleš Slanina) a pasažéři, kteří temperamentně tančí na irskou muziku a v jednom z báječně napsaných ansámblů společně sní o lepším životě v Americe. Ale není možné si nezamilovat také vrchního stewarda první třídy, když ho Igor Ondříček hraje s noblesou a suchým humorem anglických komorníků. A konstruktéra lodi, v podání Petra Gazdíka hrdého romantika a věcného intelektuála v jedné osobě. Pasažéři první třídy jsou zčásti nahlíženi s lehkou ironií, stejně jako pasažérka druhé třídy Alice (Radka Coufalová), posedlá obdivem ke společenské smetánce. Ale nakonec by si člověk přál, aby se zachránili všichni, i ten nafoukaný majitel lodi (Petr Štěpán), který vlastně pochopitelně sleduje své obchodní cíle a jen nedomýšlí důsledky.
Na konci prvního dílu jako by se na chvíli zastavil čas, ticho před bouří je přímo hmatatelné: v kuřáckém salonu se tančí na loudavou píseň o podzimním větru. Na palubě tiše rozpráví dvojice stárnoucích manželů. Manžel Alice (Tomáš Sagner) smutně sleduje hladinu. A dva mladí lidé, kteří se do sebe na Titanicu zamilovali (Eliška Skálová a Marek Kolář), spolu něžně špásují a plánují společný život. Jen dál, jen dál/ černou tmou tak stále dál./ Kdo ví, kdo ví,/ co se tam/ v dálkách temných/ skrývá…, zpívá hlídka (Radek Novotný) tesklivou melodii. Přidávají se další a další a všechny popěvky se protnou do společného velkého finále. A pak už náraz – a ve druhém díle po přestávce vše vezme rychlý konec: trocha paniky, krátké hádky, krátká loučení. Žádné zbytečně dlouhé akční či srdceryvné scény.
Na břehu švýcarského jezera Walensee, kde tým vedený režisérem Stanislavem Mošou uvedl muzikál v létě, mělo možná smysl postavit obří model lodi. Ovšem jednotlivá, jakože realistická zákoutí lodi postavená na jevišti brněnského divadla působí zbytečně popisně, těžkopádně a v závěru, kdy se za skřípavých zvuků hrkotavě naklání příď, nechtěně směšně. Definitivně to zničí jímavou scénu manželů Strausových, kteří si láskyplně a smířeně s osudem připíjejí šampaňským – dost na tom, že ji Zdena Herfortová a Ladislav Kolář hrají sice s noblesou, bez přehnaného sentimentu, ale zpívají strašlivě falešně. Jeden z možných vrcholů večera tak na premiéře vyzněl do prázdna. Naštěstí na rozdíl od mnoha jiných míst, včetně působivé závěrečné modlitby.
Městské divadlo Brno – Peter Stone, Maury Yeston: Titanic. Režie a úprava Stanislav Moša, překlad Stanislav Moša a Zuzana Čtveráčková, hudební nastudování a dirigenti Dan Kalousek a Jakub Žídek, sbormistr Karel Škarka, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Aneta Majerová. Premiéra na Hudební scéně 16. ledna 2016.
Komentáře k článku: Plout dál, zlou tmou…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
