Plus minus nula
aneb Tohle je Marthaler?!
Patřím k těm, kdo v roce 1998 s úžasem, ba přímo bez dechu sledovali představení Christopha Marthalera v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. K těm, pro něž Hodina nultá a Zab Evropana! znamenaly podstatný impuls k přemýšlení o fascinujícím světě divadla, autonomním a přece pevně svázaném s realitou. Jak jen může být vtipné a zároveň hořce bolestné! Bláznivě groteskní i sžíravě satirické! Od té doby putuji za Christophem Marthalerem: za jeho melancholickými outsidery, ztroskotanci. A zvláště ráda za jeho hudebně-divadelními projekty, v nichž nás sice zábavně, ale bez obalu konfrontuje s nepříjemnou minulostí, ať už jakkoli vzdálenou – jako v curyšské inscenaci Dantonově smrti či vídeňském projektu Schutz vor der Zukunft (Ochrana před budoucností). Letošní léto se zdá být pro milovníky Marthalera přímo skvělé: hned dvě inscenace ve Vídni a další v Salzburgu! O té salzburské – z důvodu místa – však někdy příště.
Jako by tentokrát chyběla
ruka geniálního režiséra…
Snímek z inscenace +−0
FOTO BO KLEFFEL, WIENER FESTWOCHEN
Zastavení první:
Grónsko?!
Anna Viebrock již téměř čtvrtstoletí vytváří pro Christopha Marthalera originální scénické stavby odkazující k veřejným prostorám, budovám: fascinuje ji postsocialistická architektura, přičemž její jevištní čekárny, hotelové haly, sály kulturních domů či putiky často vznikají na základě fotodokumentace konkrétních míst. Míst, kterými prošla historie a kde jako by se tak trochu zastavil čas – a Marthaler s Viebrock dávají divákům šanci ji intenzivně znovuprožít, znovuprocítit.
Projekt +−0, který byl letos k vidění na Wiener Festwochen, vznikal v Grónsku, kam se režisér s celým týmem na několik týdnů přestěhovali, premiéra se uskutečnila v hlavním městě Nuuk. Není to večer o Grónsku, ale o fascinaci, píše Marthaler v programu. Anna Viebrock na jevišti postavila tělocvičnu s basketbalovým košem a žíněnkami na zdech, kombinovanou s jakousi učebnou (řečnický pult, tabule, židle, megafon) a vestavěnou odpočívárnou / klubovnou (stůl se židlemi, na zdech nalepené fotky a obrázky, ale také paroží, police s poháry). Velká cedule v angličtině upozorňuje na zákaz používat uvnitř boty, v kterých se chodí venku. Opravdu je tohle Grónsko? Na debatě po přestavení se ukázalo, že jde o prostor inspirovaný leteckou základnou, kterou si Američané v Grónsku zřídili po druhé světové válce… Obávám se, že jevištní prostor tentokráte zcela postrádá potenciál evokovat patřičné prostředí a příběhy v něm ukryté – postrádá energii místa, o němž se hraje. I kdyby nikoli přímo o něm, ale o inspiraci jím.
O čem že se ale tedy vlastně hraje? Marthaler píše o zemi, jejíž budoucnost je nejistá kvůli postupujícím klimatickým proměnám. Tedy globální oteplování? Asi ano, alespoň podle použitých textů, například výňatků z utopického románu Alfréda Döblina, v němž už v roce 1924 autor předpovídal katastrofy, které způsobí oteplování země. Na tabuli se objeví nápis World Climate Summit, datováno 2150. Racionálně lze téma snadno vystopovat – jenže právě že jen racionálně! Je tohle opravdu Marthaler? U něj lze přeci obvykle témata vyčíst a vycítit z hereckého gesta, z jevištní situace, nikoli jen z recitovaného textu nebo z nápisu! Možné téma číslo dvě: kulturní identita, Grónsko vystavené vlivu evropské (a americké) civilizace. A křesťanské víře. Misionář nutí Inuitku zpívat náboženskou píseň, netrpěliv z toho, jak jí to nejde, jak nejeví dostatečný zájem. Ona by raději trsala při nějaké pop písničce – což dává okázale najevo: zavírá zpěvník a pohupuje se do rytmu jakéhosi šlágru, který si v duchu pozpěvuje. Nicméně misionářská píseň ji převálcuje, jak se společně všichni hlasitě přidávají. Jednoduchá a pohříchu popisná etuda. Do jaké míry je vlastně vskutku významově přesná? Není to spíš pubertální vzpoura proti čemusi vážnému a odtažitému, nežli strach ze ztráty kulturní identity? To už jsou mnohem výmluvnější úryvky z dánského zákoníku, jež se týkají pravidel chování kolonizátorů k původnímu obyvatelstvu: absurdní, podivně rasistické.
Jednotlivé etudy neohromují technickou, akrobatickou brilancí, ale co je horší: jsou často málo sdělné. Jako by tu tentokrát chyběla ruka geniálního režiséra – dramaturga, který nápady třídí, aby vytvořil soustředěný tvar ze sekvencí racionálně, ale hlavně pocitově přesně odkazujících k určité realitě, k obrazu určitého mikrosvěta. Na Wiener Festwochen se sešlo velmi vstřícné publikum a zoufale se při debatě snažilo dopátrat, o čem se vlastně hrálo. Dobře, nemá to být naučný večer o Grónsku, ale přeci bychom měli z představení poznat, pocítit, čím byli inscenátoři a herci fascinováni!
Zastavení druhé:
Hotelové pokoje?!
Christoph Marthaler údajně práci na inscenaci nedokončil. To by vysvětlovalo mnohé. Leč nic naplat: je pod ní podepsán jako autor i režisér a Wiener Festwochen lákají diváky na jeho jméno… Stejně jako v případě inscenace s názvem Wüstenbuch (Pouštní kniha). Libreto hudebního díla (opery?) Beata Furrera je montáží fragmentů textů na témata čekání, strach ze smrti, samota. Duše vyprahlé jako poušť: touhou po kontaktu, po porozumění. Händl Klaus, Ingeborg Bachmann, Lucius Apuleius (latinsky), Antonie Machado (španělsky), Assmannův překlad egyptského papyru 3024. Něco zpíváno, něco mluveno. Na první pohled by se zdálo, že má dílo k myšlenkovému a divadelnímu světu Christopha Marthalera nesmírně blízko. A na jevišti jsou vskutku k vidění krásné marthalerovské obrazy naplněné nostalgií, smutkem, osamělostí. Scéna jako by z oka vypadla těm, jaké vytváří Anna Viebrock, ačkoli je tentokráte od Duriho Bischoffa: dvoupatrová stavba, nahoře jednoduše vybavené hotelové pokoje, jeden jako druhý, dole jakýsi sklep s trubkami, umyvadly, odloženou pohovkou s potrhaným potahem, židlemi. A stolem, u kterého na začátku úředníček cosi zuřivě klepe na psacím stroji. Kolem něj přecházejí ženy, v odstupech vycházejí od levého portálu, přejdou po forbíně a zmizí za pravým portálem. A za chvíli se jedna po druhé, ve stejném pořadí, zas objevily u levého portálu a cestu si zopakovaly. Znovu a znovu se také opakuje scénka, v níž majitel hotelu předvádí zákaznicím pokoj. Znovu a znovu padá jedné z žen cigareta z úst – to je vskutku koncentrovaná bezmoc. Lidé sedí bez hnutí na hotelových postelích, zírají do zdi… Pozoruhodné jednotlivé scény, nicméně ani tady nejde o vnitřně soudržný marthalerovský celek. Dramaturgem a určující osobou tu totiž byl skladatel – a Furrerova kompozice je sice umně propracovaná, ale absolutně nedivadelní, negestická. Nakonec je také jedno, jaké texty Furrer zhudebňuje, protože s nimi nepracuje významově: přičleňuje tóny slabikám, slova jsou pro něj zvuky, hlas jen další hudební nástroj. Marthaler, který s hudbou ve svých projektech pracuje velmi významově, tak ztrácí kontrolu nad důležitým jevištním prvkem. A ztrácí do značné míry vliv na celkový dojem z večera: ten je pro jednotvárnost Furrerovy kompozice poněkud ubíjející.
Komentáře k článku: Plus minus nula
aneb Tohle je Marthaler?!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
