Divadelní noviny > Zahraničí

Plýtvání jevištním časem zakázáno aneb Broadway září

Několik let jsem v New Yorku nebyl. I u nás chodím do divadla méně než dříve. Možná jsem tedy správně odpočatý, abych jevištní umění vnímal čerstvýma očima (i ušima). Rozhodně mě několik současných broadwayských produkcí velmi zaujalo. Vybíral jsem si během své nedávné návštěvy, pokud možno, ty nové a latentně kvalitní a jsem potěšen, že jsem to ve většině případů trefil. V následujícím textu popíšu jen své osobní zkušenosti, nikterak tedy nejde o expertní popis současného stavu broadwayského divadla ani o žádné objektivní recenze.

Událost

Na úvod své newyorské návštěvy jsem viděl pozoruhodnou inscenaci Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 (premiéra v Imperial Theatre 14. listopadu 2016) podle Tolstého románu Vojna a mír. Jediný autor Dave Malloy je člověk, se kterým bych opravdu rád mluvil. Z druhého svazku Tolstého bichle si vybral, co se mu hodilo. Použil některá původní slova i věty, ale většinu textu vymyslel sám. Kromě toho napsal konzistentní hudbu s rusky znějícími motivy, s použitím klezmeru, punku i elektroniky, kterou sám instrumentoval a původně i dirigoval. Sám, samojediný. Na integraci všech složek je to znát.

Jedná se o brilantní, zcela soudobou show, na kterou jsem si ještě během jejího sledování udělal dva názory. Jednak, že jde o postmoderní předvádivý bordel, byť dokonalý. A druhak, že je to nejlepší muzikál, který jsem za posledních, řekněme, deset let viděl. Připouštím, že může platit obojí. Ne, že by mě ten kus dojal, ale uchvátil rozhodně. Značně neosobní (není s kým se ztotožnit), totálně interaktivní (část diváků sedí na jevišti a herci neustále pobíhají po molech v hledišti), nebývale agresivní (snad desetiminutový stroboskop při Natašině návštěvě moskevské opery) a někdy otravný (dlouhá, minimalisticky řešená píseň těsně před koncem). Prostě nářez. Féerie je v závěru přerušena příletem komety v roce 1812. Protagonisté na ni fascinovaně hledí. Co to znamená? Třeba konečně přijdu na to, co provést se zbytkem svého života, říká si asi (marně) Pierre Bezuchov.

Nevím, jestli to bude opravdový úspěch, hrají zatím čtvrt roku. Ale dozajista jde o počin, a to Broadwayi vždycky slušelo. V různých dobách se našly inscenace, které vybočily, ale jen některé se staly opravdovými muzikálovými milníky (West Side Story, Sunday in the Park with George, Follies, Jesus Christ Superstar, Cats, Rent, Hamilton…). Toto tento případ spíše nebude, ale vody (nikoli stojaté) newyorského divadelního života to rozčeřilo řádně.

Režie, scéna, choreografie, po celém divadle rozpohybovaný orchestr, herecké výkony, všechno nadprůměrné. V úvodní sekvenci několikrát proběhnou všichni herci a muzikanti jevištěm i hledištěm. Nestačil jsem zkontrolovat všechny, ale alespoň polovina hudebníků ovládajících (a střídajících) různé nástroje byla výbornými zpěváky a tanečníky. Tolik energie, strašné maso.

Černá Nataša (Denée Benton) a oblomovský Pierre Bezuchov (Josh Groban), oba v broadwayském debutu, byli výjimeční. Anatol (Lucas Steel) a oproti Tolstého předloze poněkud upozaděný Andrej Bolkonskij (Nicholas Belton) výborní. Show obdržela všelijaké ceny a znamenité recenze, pochopitelně. Ale i patnáct set diváků řvalo nadšením. Co to je? Touha po změně? Po zdravém či snobském doteku s uměním? Alternativou? Nebo to byli převlečení Rusové? Nevím. Ale rozhodně tleskám. V každém, i tradičním, konzervativně mainstreamovém hudebním divadle by se mělo občas něco podobného stát.

Show

School of rock (premiéra 6. prosince 2015 ve Winter Garden Theatre) zmíním krátce, přestože šlo o výborné a zábavné představení. V kontextu bohaté a pestré tvorby Andrew Lloyd Webbera jde o záležitost atypickou, ale velmi milou. Desetiletí kluci a holky, kteří buší do elektrických kytar a rvou za struny basové kytary, která je téměř stejně velká jako oni sami – to je rozhodně pěkné a vzrušující, vrcholný showbyznys, který nepotřebuje komentář. Navíc, řekl bych, že lecjaká (nejen) česká škola by potřebovala vpád státutvorného rockera, jako je hlavní postava muzikálu Dewey Finn, jako sůl. Ta radost, ta svoboda – to všechno hudba rozdává plnými hrstmi. Stejnojmenný film pro středoškoláky, podle kterého je muzikál napsán, výborně fungoval i bez A. L. Webbera. Ale on dopsal pár písní a (spolu)postavil dobrou, v kontextu zdejšího divadla „normální“ broadwayskou show pro teenagery, eventuálně jejich rodiče. Bravo.

Z předminulého století

Glenna Close v hlavní roli v Sunset Boulevard jsem viděl před třiadvaceti lety v době, kdy produkce Really Useful Group nabízela tuto roli Zoře Jandové (samozřejmě říkali, jestli by to chtěla zkusit, neměli pro ni smlouvu s termíny). Zora, která hudbu neznala, nabídku s úsměvem odmítla, což tehdy přítomný Petr Novotný označil vcelku oprávněně za zívačku století. A to ještě nevěděl, že i následujícího. Pohlížím na tuto show logicky v souvislosti s tímto incidentem. Ale já nejsem v ničem objektivní a v posledních letech se o nic podobného ani nesnažím.

Mé milované hudební divadlo. Ó, jak rád bych o tobě psal, ale mohu snad? Když jsem sestrojil deset muzikálů, mohu já kritizovat kolegy, naše či zahraniční? Herečky, tvůrce, producenty? Nemohu, vždyť by to byla sranda. A bylo by to trapné. No, ale opravdová sranda začíná až tam, kde trapnost končí. A je tolik smutných životů kolem, že si na druhou stranu nemohu dovolit nechat je ležet ladem.

Takže – současná Sunset Boulevard v Palace Theatre (premiéra 9. února 2017) je běžná old fashion produkce, na hony vzdálená od výše i níže zmiňovaných. Andrew Llyod Webber je nepochybně velkou osobností žánru a nesmírně talentovaným skladatelem velkých melodií, ale taky je jasné, že toho napsal prostě moc. Ani Smetanovy opery nejsou všechny stejně dobré, nemluvě o Brucknerových symfoniích. Tento kus mě prostě nebaví. Ale byl jsem v menšině.

Glenn Close byla přivítána obrovským (a vřelým) potleskem, jen co se objevila na schodech na horizontu jeviště. Byla úžasná, byť jsem o ni měl po celou dobu trochu strach. První polovina plynula pokojně, bez napětí či jevištní magie, hudba měla výborná, ale i protivná místa. Jsou ovšem krásná scéna, brilantní orchestr a dobré výkony snad málo? Odpověď je vcelku jednoduchá – jak pro koho. A já jsem v tomto smyslu rozmazlený.

Sunset Boulevard je dozajista úctyhodný kus, leč pro mě nudný. Hledejme však pozitiva, kterých je po ruce dostatek. Jde o show velmi úspěšnou. Potěší mnohem více lidí než kterákoli jiná zde zmíněná, což je velmi důležité. Inscenace je profesně postavena na vysoké úrovni. Odkazuje k velkému věčnému tématu nenaplněné touhy. Jsem však povinen kvůli tomu jásat? Nikoli, nejsem, ani omylem.

Drama závěru příběhu mou duši trochu rozjitřilo, to hlavní však přišlo až úplně nakonec. Glenn Close – devětašedesátiletá filmová hvězda (šest nominací na Oscara a další ocenění) – se děkovala svému divadelnímu obecenstvu. Stál jsem mezi nimi a moje úklona byla hluboká. Takové souznění herce a publika je naprosto neběžné a dojemné. Působilo to na mě jako výjev z předminulého století, kam, jak se mi někdy zdá, patřím.

Pro Newyorčany

Dear Evan Hansen je název inscenace, kterou jsem viděl v Music Box Theatre (premiéra 4. prosince 2016). Strhující muzikál napsalo autorské duo Pasek and Paul, tedy Benj Pasek and Justin Paul (hudbu a texty) a Steven Levenson (libreto). První dvojice patří k těm, kteří hodně prezentují svou práci na YouTube, z čehož vyplývá i jejich věk, přemýšlení o hudbě a používané prostředky. Jsou to jevištní chlapci, už mají něco za sebou a jako textaři se podíleli i na oscarovém filmu La La Land, který se mi nelíbil tolik jako Akademii. To jsem věděl. Ale divadlo není YouTube, že?

Už bych měl právo na odpočinek a velkopanský nadhled zkušeného harcovníka, říkal jsem si. Prvních dvacet minut jsem doufal, že mě tentokrát opravdu nechají na pokoji. Klasická dlouhá expozice, byť provázena znepokojivě provokativním hereckým výkonem protagonisty. Jsem znaven, nezajímáte mě – vysílal jsem nevstřícné signály na jeviště. Jenže mě ignorovali. Pustili se do toho navážno a nekompromisně mě vtáhli do své hry.

Nejde o velké divadlo, jenže se totálně věnuje námětu, který předloží a strhujícím způsobem rozvíjí. Mnoho věcí je založeno na verbálním sdělení, kterému jsem tu a tam nerozuměl, ale přesto jsem věděl docela jistě, že nejde o ornamenty a zbytečné atrakciony, ale o pečlivě vypracovanou tektoniku. Vlastně mluvím o velmi racionálním pojetí dramatu – muzikálu, a přesto je v něm emocí dostatek.

Příběh odkazuje na existencionalismus počátku 20. století, Sondheima osmdesátých let a zároveň současnou pop-music, režie a invenční scénografie na „čisté“ inscenace počátku nového milénia i principy laterny magiky. Ale to všechno je v podstatě jedno, míra integrity je nebývale vysoká. Dopis, který nikdy neměl být čten, lež, která nikdy neměla být vyřčena, život, o kterém se mu nikdy nesnilo – to je motto a zároveň píár příběhu. Rozbrečel jsem se až v samotném závěru, tak dlouho mě nechali ti darebáci v napětí i pochybnostech.

Muzika je to poměrně jednoduchá. Písně jsou však návodné, vedou interprety k výrazu a ti nemají na výběr. Musejí se chovat podle tohoto hudebního diktátu, což jim velmi svědčí.

Třiadvacetiletý Ben Platt v titulní roli (tři hlavní charaktery jsou středoškolskými studenty) je nebývale citlivý herec, kterému se dají věřit jak jeho strach a pocit viny, tak hluboký cit. Jeho spolužáci (Mike Faist, Will Roland) mají menší příležitosti, ale nezkazí nic. Je z nich cítit, že by tu hauptku dali taky a rádi. Obě mladé ženy (Laura Dreyfuss i Kristolyn Lloyd) jsou jim zcela rovnocennými partnerkami a přinášejí potřebně autentický dívčí prvek. Dospělý svět to má trochu snazší, ale všechny výkony jsou výborné. Rachel Bay Jones (hraje matku hlavního hrdiny) zazpívá sice jen jeden song, ale zanechá o to výraznější dojem.

Přemýšlel jsem, jestli by se tato show dala dělat u nás. Inu ano, herecky jistě. Ostatně v Městském divadle Brno se nedávno hrál muzikál podobného kalibru. Probuzení jara (Spring Awekening) skladatele Duncana Sheika a libretisty Stevena Satera má dokonce podobné téma i styl. Dear Evan Hansen je však propracovanější, prokomponovanější. Jako by některé fráze a melodie ve spojení s textem vznikaly až na zkouškách s herci a režisérem, kde je tvůrci teprve dodělávali. Ostatně třeba tomu tak bylo. Vývoj před broadwayskou premiérou trval jistě násobně déle, než se divadlo dělá v našich podmínkách.

Práce s jazykem, s jednotlivými slabikami a hudebními frázemi je filigránská. Takto se u nás nepracuje, byť původní tituly by si to zasloužily. Tak třeba někdy.

Fascinující je, že se jedná o show pro široké publikum. Nejde o limitovaný počet představení jako u soudobých oper nebo večírků pro milovníky folkloru. Inscenace prvky minoritní exkluzivity sice vykazuje, ale zároveň je velmi sdělná. Potěší milovníky Joyce a Becketta stejně jako příznivce foglarovek. To je sen každého osvíceného principála hudebního divadla. Umění pro lid – nechtěl toto Ždanov? Ten by teda koukal.

A ještě jedna věc – tato produkce přivádí do sedadel mladé Newyorčany, prostě místní obyvatele. To není výzva pro turisty, kteří tvoří velmi vysoké procento návštěvníků Broadwaye. Tato skutečnost má podle mého názoru velkou hodnotu a je neběžná. Privátní produkce nemají žádnou podobnou povinnost (často ani ambici), a když se to stane samovolně, jsem potěšen. Navíc mám velmi rád podobná jevištní sdělení – v tomto případě nenápadný, ale silný příběh o nejistotách, pochybnostech a schopnosti bezbřehé lásky postavené proti tušeným nebezpečným souvislostem šíleného světa, ve kterém žijeme. Provedeno lehkou rukou, talentovaně, s humorem i hloubkou. Hrozně dobré.

Kult

Sunday in the Park with George je opravdový americký muzikálový kult, stejně jako Stephen Sondheim sám. Ale tento kousek, premiérovaný v roce 1984, je autorovou vlajkovou lodí. Výborné libreto napsal James Lepine na motivy vzniku slavného Seraultova obrazu Nedělní odpoledne na La Grande Latte, ale hlavní zásluhy byly vždy připisovány Sondheimovi. Touto pozoruhodnou sondou do duše umělce vytvořil svůj nezaměnitelný styl: v podstatě recitativní hudbu s bravurními texty, která poutavě vypráví jen za občasného použití melodie, která má prvky minimalismu, hodně ratia a relativně málo emocí. V této souvislosti mi přijde pozoruhodné, že tato show nadchla Leonarda Bernsteina, který byl dozajista úplně jiný typ muzikanta. Protože… toto není pro každého. I milovníci West Side Story (ke které napsal texty) mohou považovat Sondheima za problematického hudebního autora.

Současná nová produkce (premiéra 23. února v Hudson Theatre) vznikla z koncertní verze, a tak se nevyznačuje výraznou scénografií, což je trochu škoda. Dnešní hudební divadlo ve svých vrcholných inscenacích zachází s výtvarnými prvky velmi invenčně a tomuto textu by něco podobného slušelo. Na druhou stranu je tím více divácké pozornosti nasměrováno k hudbě, textu a hercům. A to ne lecjakým.

Tak především George hraje Jake Guylaenhaal. Není to velký zpěvák, ale jeho neviditelné sebevědomí a viditelné charisma podpořené účastí ve znamenitých filmech (v posledních letech třeba Zmizení, Zdrojový kód, Noční zvířata) a různými cenami je mimořádné. Je přesný, sympaticky okouzlující a zároveň zcela odevzdaný tématu. Jeho převtělení do malíře z 19. století i později do výtvarníka naší doby je nenápadné, ale dokonalé. Televizní herečka Annaleigh Ashford (má však také tři Tony Awards za broadwayské role) výborně zpívá a disponuje neběžným komediálním talentem. Oboje v tomto představení uplatňuje s lehkostí motýlího letu. I všichni ostatní jsou velmi dobří a úžasně disciplinovaní, pěvecké party jsou docela těžké, aniž se to zdá.

Režisérka Sarna Lapine (neteř autora libreta) v tom má pořádek. Živé obrazy na jevišti se jí pěkně přeskupují, všechno drží styl. Jen v případě některých méně výrazných figurek se pohybuje na tenkém ledě, příliš blízko parodie, obzvlášť v první části. Druhá polovina je v tomto smyslu bezproblémová. Účastníci newyorské vernisáže v osmdesátkách jsou k sežrání, přestože v těch okamžicích o parodii skutečně jde. Orchestr a zvuk jsou perfektní, jak je to v New Yorku dobrým zvykem, byť v tomto případě až nápadně.

A přesto… vzpomínám na inscenaci téhož kusu, kterou jsem na Manhattanu viděl v polovině osmdesátých let. Bernadette Peters a obzvlášť pěvecky mimořádný Mandy Patinkin byli úplně magicky propojeni s atmosférou doby, se Sondheimem a jeho expresivní hudbou i textem. Třeba je to jen má vybledlá vzpomínka, ale jejich výkony ve mně zůstávají přes třicet let. Uvidíme, jak se povede Jakovi a Annaleigh.

Nothing special…

Tale of Bronx je znamenitý De Nirův film z roku 1993, mafiánské drama s lehkým melodramatickým podtextem. Tento velký herec se podílel i na režii nové broadwayské inscenace (premiéra 1. prosince 2016). Muzikálové zpracování zdůraznilo pohádkovost příběhu, tím pádem oslabilo tíhu sociální reality Bronxu šedesátých let, která je pro film tak příznačná. Během večera se objeví několik mrtvých, ale zachází se s nimi poměrně decentně. Když hoří, náznak kouře se vyvalí pouze z portálu a výbuchy bomb jsou slabší než druhá a čtvrtá na malý buben.

Vyprávění se odvíjí zcela tradičně v duchu klasických broadwayských show, říkáte si. Ale herecké výkony, scéna i choreografie, lehká ruka režisérů (druhým je Jerry Zaks) a stylově čistá hudba vás vtáhnou do děje dřív, než si o tom stačíte něco pomyslet. Muzika plyne jako by se neřeklo, ale písně jsou velmi dobré. Ostatně skladatel Alan Menken má doma osm Oscarů a mnohem mladšího textaře Glenna Slatera nejspíš něco takového čeká.

Tři hlavní herci (Calogero – Bobby Conte Thornton, Sonny – Nick Cordero a Lorenzo – Richard H. Blake) jsou skvělí. A ostatní? Ostatní taky. Jasně, obrovská konkurence na Manhattanu je toho základem, jenže z vlastní zkušenosti z newyorských či londýnských konkurzů vím, jak obtížné je někoho vybrat, když jsou všichni tak dobří. Když hledáte polského fešáka Tonyho do West Side Story a přijde kulhavý černoch, je čitelný jeho předpoklad, že půjde o avantgardu. Když potom tu roli eventuálně dostane, nese v sobě velké tajemství až do konce, zatímco s Polákem po srsti může být v závěrečné scéně už nuda a zaplaťpánbu, že se tam střílí. Osoby a obsazení v Tale of Bronx jsou řešeny typově úplně po srsti, a přesto jakousi záhadu v sobě nesou. Je to zřejmě jen tím vysoce profesionálním výkonem, ale stejně je tato nuance příjemná. Excelentní, brilantní provedení vás bez problémů přenese přes hory, přes doly, přes (případné) dramaturgické háčky – vždyť je to zábava. Charakteristický a stylový humor se objeví vždy, když je potřeba (ne jindy). Jak rád bych toto viděl v českém divadle, jak rád bych to sám uměl.

Tale of Bronx je důkazem, že i tragédie se dá poutavě odvyprávět běžnými showbyznysovými prostředky, to se tedy u nás vůbec nedaří. Inscenace navazuje na dlouhou tradici divadla, které „mluví, tančí a zpívá“, nic nevymýšlí, jen si tak pěkně běží. Vlastně jde o standard, ale opravdu vysoký, nothing special, leč devět bodů z deseti.

Vrchol současného showbyznysu

V posledních letech jsem si říkal, jak je dobře, že interpretační úroveň našeho hudebního divadla stále stoupá. Že sice ubývá osobností, ale rozhodně přibylo výkonnosti. Že rozdíl mezi Broadwayí či Londýnem a Prahou či Brnem se zmenšuje. To jsem však neměl chodit na následující show.

Kanadský Cirque du Soleil je naprostým fenoménem posledních dekád. Jejich sídlem je Montreal, ale zhruba dvacet inscenací, které v současné době hrají, jsou rozesety po celém světě (sedm z nich v Las Vegas). Je to společnost s neuvěřitelným výkonem, ale taky neskutečným obratem. V mnoha smyslech jsou naprostým vrcholem showbyznysu našich časů.

Paramour, což je hezká slovní hříčka (premiéra 25. května 2016), který jsem viděl v Lyric Theatre, je jedinou jejich produkcí přímo určenou pro Broadway. Odehrává se ve zlatých dobách Hollywoodu a její osou je jednoduchý příběh trojúhelníku režisér (producent), herečka, skladatel. Rozuzlení, kdy krasavice dá vale režisérovi a odchází s muzikantem, mě samozřejmě, páni režiséři, pobavilo. Jako by to napsal sám život. Napsal to ovšem West Hyler, který muzikantem není. Asi má nějakou autentickou zkušenost. Velmi dobrou hudbu složili Bob & Bill (Guy Dubuc a Marc Lessard), je to už jejich devátá práce pro Cirque du Soleil. Avšak různých koautorů bychom museli vyjmenovat ještě několik, protože pokud někdo pracuje týmově, pak je to toto kanadské bratrstvo. Pro každou produkci hledají talenty po celém světě, provozují workshopy a různá tvůrčí setkání nejen v oblasti moderního cirkusu, který však stále zůstává jejich doménou.

Paramour je traktován jako tradiční muzikál. Je poměrně odlišný od všeho, co jsem zatím od tohoto spolku viděl. Z toho vyplývá i potřeba netradičního obsazení. Hlavní postavy – Ruby Lewis (herečka Indigo), Jeremy Kushnier (producent AJ) a Ryan Vona (songwriter Joey) jsou zkušenými herci, ale taky výbornými zpěváky. Všichni tři mají v tomto oboru velmi slušné nedivadelní kariéry, což je na jejich sebevědomém výkonu znát. Možná by stačilo, kdyby v nějaké super komorní verzi odehráli ten příběh sami, zbytek jsou vlastně dekorace. Jenže jaké! Kromě tradičně pěkné a funkční scény, dobře znějícího orchestru a výborného sboru se na jevišti dějí brutální věci. V pozadí je neustálý pohyb. Vesměs se jedná o artistické výkony, které by se v kdejakém slušném kabaretu odehrávaly na forbíně. V tomto smyslu jde o marnotratnost, jakou jsem ještě neviděl. Když se pak přidají velká čísla nejvyšších parametrů (létání na lanech, skákání na trampolínách a houpačkách, akrobacie na hrazdě a podobně), obecenstvu se doslova tají dech. Není to sevřené vyprávění, nejsou tam mimořádné herecké výkony, není to geniální hudba ani to není scénografický zázrak, je to „jen“ poctivá estráda, zábava, šoubiz. Jenže nejlepší na světě! Vždyť na jevišti jsou – pokud se nejedná přímo o Federery a Bolty – samí mistři svého oboru. Světová špička, radost pohledět. Proboha, kdo to platí?! Nebo prestiž účasti v takovém projektu zlevňuje honoráře? Že by stačilo, co se vybere do kasičky? No nevím. Ale rád bych…

Povzdech na závěr

Vrátím se do našich luhů. Srovnávat divadelní interpretační úroveň (nebo cokoli jiného) desetimilionového národa s první ligou této planety je samozřejmě nemístné a vůbec to nemyslím vážně. Jde jen o takový povzdech. Ostatně v percentuálním vyjádření k počtu obyvatel, školství či tradici na tom budeme dobře. Mě spíše trápí, že se české hudební divadlo nerozvíjí systémově. Nevidím dostatečnou souvislost mezi hereckými učilišti a jevištními příležitostmi, estetika obou břehů není jednotná. Mnoho produkcí využívá spíše popularitu účinkujících než jejich erudici, eventuálně nadání. Mediální výstupy z této oblasti jsou vesměs málo fundované, příliš poznamenané diletantstvím, osobními vazbami, vkusem nebo animozitami, rozprostřeny od polodevótních informací po a priori negativní vymezování. Ani relativně důstojná Herecká asociace se nevyznačuje důvěryhodností – Ceny Thálie jsou v posledních letech v této oblasti úsměvné. Ze soukromých produkcí necítím ambici udělat cokoli jiného než naplnit hlediště, což je v pořádku (navíc velmi těžké), ale v součtu všeho deprimující. Nevypisují se soutěže (jako v některých příbuzných oblastech), nikdo nepořádá workshopy a podobná smysluplná setkání. Třeba existují ostrůvky, kterých se výše zmíněné netýká a já o nich nevím. Pokud ano, doufám, že vystrčí rohy. Ve veřejnoprávním prostoru je to logicky lepší. Zajímavé věci se občas dějí v Ostravě i Plzni. Samozřejmě existuje Městské divadlo Brno (a přilehlá JAMU), kde jsou tyto problémy zastíněny koncepční prací, entuziasmem, dlouhodobou dramaturgií, a tím pádem odpovídajícími výsledky. Kde se členové hereckého souboru pravidelně střídají v činoherních a muzikálových příležitostech, což má kladný vliv na jejich růst. A kde se pořádají občasné koncerty, aby měl tuto příležitost i orchestr. Nechci to rozebírat podrobněji, jsem v tom příliš namočen. Není ani třeba tento úspěch přeceňovat, jde o městem podporovanou instituci, je to její povinnost. Avšak jde o ukázku toho, co lze dělat, jak lze pracovat v našich podmínkách. Takto dobrý příklad může být velmi inspirující záležitostí pro jiné. A nejde jen o peníze.

Broadway září

Newyorský muzikál je ve velké formě, zdá se mi. Třeba je to tím, že jsem během krátké doby viděl šest výborných inscenací – možná to nejlepší, co je teď na programu. Nejúspěšnější současnou show jsem však nezhlédl – neakceptoval jsem cenu lístku 1800 bucků (slovy tisíc osm set dolarů) od zprostředkovatele. I toto ovšem o něčem svědčí. Představení jsou opravdu plná do posledního místa a vyprodáno dlouho dopředu.

Není tomu tak, že bych na Broadway změnil názor. Stále trvá, že jde o směs důkladného konzervatismu (hlavně plné hlediště) a uměleckého experimentu (neustále se musíme o něco pokoušet), přičemž první hledisko silně převažuje. Hrají se věci různé kvality i úspěšnosti a často tyto dva aspekty nelze dát do přímé úměry, což je však jistým způsobem spravedlivé – každý má právo volby. Experiment v tomto žánru se však drží svých pravidel – například jevištní výkon musí být integrovaný a dechberoucí. Show může otravovat, iritovat, ale nikoli nudit. Mudrování a plýtvání jevištním časem jsou zakázány. To mě zajímá a vždycky bude.

• Autor: Zdenek Merta
• Publikováno: 2. května 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plýtvání jevištním časem zakázáno aneb Broadway září

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ