Plzeň bez alternativy, zato s rouškami a dezinfekcí
Festivalovým nadšencům koronavirová pandemie letos připravila nejedno zklamání. Divadelní svět Brno byl zrušen, Palm Off Fest rovněž, Letní Letná uspořádala pouze „light“ verzi s minimální účastí zahraničních souborů, Divadlo evropských regionů v Hradci Králové se odehrálo netradičně v open-air vydání, Dream Factory Ostrava se – doufejme – uskuteční v omezeném rozsahu až na začátku října, Divadelní Flora Olomouc byla odložena na listopad. Vzhledem k proměnlivosti hygienických opatření a narůstajícímu výskytu viru napříč divadly se pořádání festivalů začíná podobat loterii – do poslední chvíle není jasné, zvítězí-li divadlo, nebo virus (antivirová politika). To, že se 28. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni přese všechno uskutečnil v původním zářijovém termínu, lze proto nazvat malým divadelním zázrakem.Petra Zachatá
Bez programových změn a výpadků to ovšem také nebylo. Festival se především musel obejít bez sóla hvězdného kanadského režiséra, herce a dramatika Roberta Lepage 887. Za něco tak výjimečného (Lepage měl přijet do České republiky vůbec poprvé) se náhrada hledá jen těžko, během úvodního slavnostního večera tedy nakonec vystoupilo pražské Národní divadlo s inscenací Stát jsem já jen dva dny po premiéře ve Stavovském divadle. Naše první scéna ovšem organizátorům prokázala spíše medvědí službu. Režisér Jan Mikulášek sice ve snaze vejít s politickou sci-fi travestií autora Vincenta Macaigne do symbiotického vztahu zcela proměnil svou zádumčivě groteskní poetiku, ale ani tak nedokázal rozbíhavou antiutopickou vyprávěnku s prvky estrádní show a politické přednášky usměrnit v konzistentní jevištní tvar s alespoň trochu průbojnou výpovědí.
Ani druhá očekávaná zahraniční inscenace, Dnes večer nehrajeme ze Slovenského národního divadla v režii Jiřího Havelky, nakonec nedorazila. Ani tři roky starou produkci Nepolepšený světec, již Slováci vyslali jako náhradu, bych ovšem neoznačila za adekvátní kompenzaci.
Přízvisko mezinárodní v názvu festivalu tedy nakonec zachraňovala operetní pohádková naivnůstka, kterou režíroval ředitel Avignonského festivalu Olivier Py. Režijně, pěvecky i herecky byla provedena dokonale, ovšem v konkurenci dalších festivalových inscenací snažících se vypovědět něco zásadního o naší žité skutečnosti působila poněkud malicherně.
Plzeňský festival bych v konkurenci českých divadelních přehlídek označila za jednu z nejkonzervativnějších. Alternativě je pravidelně dopřáván prostor pouze v doplňkové sekci Johan uvádí, popřípadě je jako jakási zábavní perlička pro veřejnost zařazena do volně přístupného venkovního programu. A ze zahraničí se zvou produkce slavných, vlivných jmen bez ohledu na míru alternativnosti či konzervativnosti. Ze skladby hlavního programu je patrné, že se festival pokaždé snaží dovézt to nejlepší, co se za sezonu urodilo v českém činoherním mainstreamu, nebo možná ještě přesněji v takzvané velké činohře. Ukázkovým příkladem takového titulu byla letos Havlova Žebrácká opera z Městského divadla Brno v režii Hany Burešové. Jde o solidně odvedenou práci, jež však postrádá výraznější formální či výkladové gesto.
Tyto dva atributy bývají často připisovány režiím Vladimíra Morávka. Na podloží Kunderovy Ptákoviny se v Klicperově divadle v Hradci Králové pokusil vystavět vyšinutý panoptikální svět špiclů a práskačů a vygradovat jejich pinožení v existenciální škleb nad totalitarismem všeho druhu. Alespoň plzeňská repríza ovšem postrádala naléhavost a grotesknost některých scén byla povážlivě rozostřena. A to zejména v porovnání s výkladově nekompromisním Donem Quijotem z brněnského Divadla Husa na provázku, jehož boj s větrnými mlýny režisér Jan Mikulášek a dramaturg Martin Sládeček přepracovali v tragikomickou potyčku s mediálním balastem, intelektuální idiocií a syndromem vyhoření.
Škoda, že nakonec nemohla dorazit inscenace Městských divadel pražských Sláva a pád krále Otakara, jež se v postbrechtovské režii Michala Háby skrze historické dílo rovněž bez servítků vyjadřuje k současnosti. A bezpochyby také patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se ve „velké činohře“ loni urodilo.
Prezidentky brněnského HaDivadla v režii Kamily Polívkové jsou sice ve svém sdělení možná apolitičtější, než by si Schwabův vybroušený text zasloužil, ale mezi vrcholné počiny loňské sezony je vřazuje kongeniální herectví Marie Ludvíkové, Moniky Maláčové a Kamily Valůškové, a proto je dobře, že se v Plzni také objevily.
Že velká činohra nevzniká jen v kamenných divadlech disponujících početným souborem, dokázal Divadelní spolek Jedl s komorní inscenací Zahradníček / Vše mé je tvé. Lucie Trmíková a Saša Rašilov vykreslili v křehké kompozici režiséra Jana Nebeského vroucí, režimem tvrdě zkoušený vztah básníka Jana Zahradníčka a jeho ženy Marie neobyčejně sugestivně.
O loňské inscenaci roku podle Cen divadelní kritiky, Transkách, bodech, vteřinách z ostravského Divadla Petra Bezruče, bylo napsáno už mnohé, stejně jako o Bezrukém Frantíkovi z Divadla pod Palmovkou. Kromě sympaticky přímočaré a jaksi pubertálně rozcapené, ale přesto prokomponované režie Tomáše Dianišky mají společný i silný příběh pozapomenutého hrdiny z české moderní historie a špičkové představitele hlavních rolí, Jakuba Burýška (atlet/atletka Zdeněk/Zdena z Transek) a Jakuba Albrechta (František Filip alias Bezruký Frantík).
Je to samozřejmě vždy věc individuálního názoru, ale misi dramaturgické rady s cílem přivézt to nejlepší z velké, ne-alternativní činohry bych letos označila za splněnou. Osobně mi na plzeňském divadlobraní chyběly snad už jen Kacířské eseje ze Studia Hrdinů, možná Funny Games z Činoherního studia Ústí nad Labem, popřípadě Kosmos z Národního divadla (jejž by kvůli velké technické náročnosti možná ani nebylo možné přivézt).
Co ovšem činí plzeňský festival opravdu výjimečným, je prostor, který věnuje loutkovému divadlu. Tentokrát dramaturgická rada pozvala hned pět loutkových inscenací, tři přitom zařadila přímo do hlavního programu (více na stranách 2 a 5). A protože šlo v každém z případů o zážitek skutečně povedený, nezbývá než doufat, že festival bude v dalších letech v tomto trendu pokračovat. Obličeje otlačené od roušek a ruce zavánějící dezinfekcí nechť však zůstanou výstřelkem ročníku jediného.
Komentáře k článku: Plzeň bez alternativy, zato s rouškami a dezinfekcí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
