Plzeň má šanci být centrem multikulturnosti
S ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni Janem Burianem jsme vedli rozhovor o perspektivách tohoto čtyřsouborového „kolosu“ především v souvislosti s faktem, že Plzeň získala pro rok 2015 titul Evropské město kultury a jednou z podstatných položek tohoto úspěchu je plánovaná stavba nové divadelní budovy.
Kdy se začalo přemýšlet o tomto projektu?
Problém s divadelními budovami trvá v Plzni už dlouho. Ve městě byly dva takto specializované domy. V roce 1902 se postavilo nové české divadlo, předtím tu ovšem stálo divadlo německé. V Plzni byly už od roku 1865 dvě stálé profesionální scény. Obě budovy se po druhé světové válce staly součástí českého divadla, hrát se začala i opereta. Činohra, opera i balet se v Plzni hrály i dříve. V šedesátých letech padlo rozhodnutí likvidovat budovu bývalého německého divadla, zřejmě z politických důvodů, protože na jeho místě vznikla banka, v době politického oteplování to měla být dokonce banka socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci pro spolupráci se západními zeměmi, k tomu ovšem nedošlo. V sedmdesátých letech bylo jako náhrada za bývalé „německé“ divadlo rekonstruováno kino, dnešní Komorní divadlo. To má ovšem v mnohém stále parametry kina. V osmdesátých letech došlo pak k rekonstrukci historické budovy. Tento rozsáhlý projekt počítal se zabráním několika činžovních domů naproti divadlu, z nichž měla vzniknout provozní budova. Ta však nakonec vznikla přístavbou vedle Komorního divadla, a to s odhadovanou provizorní životností na deset let. Rekonstrukce historické budovy v roce 1986 byla ovšem několikanásobně dražší, navíc se zjistilo, že je v dezolátním stavu Divadlo Alfa, tak se namísto do provozní budovy Divadla J. K. Tyla investovalo do „nové“ Alfy. Problém provozní budovy se přesunul na léta devadesátá, pak ovšem došlo ke změně společenských poměrů, majetek byl ze státu postupně převáděn na obce. Plzni divadlo patří od roku 1995. Byla provedena analýza stavu budov, především Komorního divadla spojeného s provozem. Zjistilo se, že Komorní je v mnohých ohledech nevyhovující, například z bezpečnostně-požárního hlediska a dopravní obslužnosti, o neexistenci řádné kolaudace nemluvě. A navíc ona přístavba byla už dávno za hranicí životnosti. Vzniklo několik studií na rekonstrukci. Zjistilo se, že by stála víc než postavení nové multifunkční budovy, v „daných zdech“ by navíc musela být snížena kapacita míst, nemohla by vzniknout studiová scéna ani dostatek zkušeben. Dopravní obslužnost by zůstala nadále neřešitelná. Podle současných stavebních předpisů by vlastně ta rekonstrukce ani nemohla být povolena. Kolem roku 1998 začal tedy výběr pozemku pro stavbu nového divadla, prováděl ho útvar koncepce a rozvoje města Plzeň, z osmi vytipovaných míst se nakonec vybrala lokalita Palackého – Jízdecká. Další odborné studie shledaly místo optimálním. Jiné analýzy zkoumaly umělecké okolnosti, např. jaké žánry chceme v budově prezentovat, s jakou frekvencí představení počítáme a také jaké jsou zapotřebí akustické, technické a světelné parametry. O tom všem se diskutovalo v divadle i s odbornými útvary města, ale také se dvěma zahraničími firmami Theatre Consultance z Londýna a Bühnenplanung z Bauereuthu. Viděli jsme také řadu divadel v Evropě včetně studijní cesty prakticky přes celou Británii díky Britské radě.
A jak se postupovalo dál?
S Brity i Němci jsme vytvořili podrobné zadávací podmínky, které se staly podkladem pro soutěž. Město Plzeň oslovilo pět architektonických kanceláří, které v posledních deseti letech realizovaly divadelní stavbu podobného rozsahu, jaký je potřebný pro nás. Ony kanceláře byly z Londýna, Lisabonu, Hamburku, Lince a Brna. Se všemi pěti vedli zástupci divadla i města rok trvající dialog, při němž vznikaly architektonické projekty. Ty pak ve dvou kolech vyhodnocovala odborná komise. Nakonec vyhrála portugalská studie, byla vypsána veřejná obchodní soutěž na projektanta, jejíž podmínkou ovšem bylo akceptování návrhu portugalských architektů. Z ekonomických důvodů muselo dojít k mírným posunům koncepce, ale základní duch lisabonského projektu zůstal. Dnes jsme ve fázi, kdy zastupitelstvo města schválilo výstavbu a než vyjde tento rozhovor, měla by už být vypsána veřejná obchodní soutěž na generálního dodavatele. Přípravné práce začnou ještě letos na podzim, stavba by měla být dokončena v lednu 2014 tak, aby v prvním pololetí roku byla odzkoušena a zprovozněna. A plný provoz je naplánován na sezonu 2014–2015.
Počítá se však po uvedení nové divadelní budovy do provozu i nadále s historickou budovou, že?
Samozřejmě. Nová budova má být náhradou Komorního divadla, ale v řádově vyšší kvalitě. Současné „Komorní“ město nejspíš prodá, divadlo se tam hrát nebude. I budovu velkého divadla se nám podařilo opravit, loni skončily práce související s novými technologiemi, novým pláštěm budovy i s provozem dílen. K nim malou poznámku: málokdo ví, že plzeňské divadlo má dílny, které už od roku 1924 sloužily ve vlastní budově svému účelu. Jsou zařazeny na seznam kulturních památek.
Počítá se po otevření nového divadla s větší frekvencí představení, nebo s přibližně stejným počtem odehraných „večerů“ jako teď?
Takové tři roky bude trvat, než se divadlo zaběhne do optimálního stavu, ale rozhodně půjde o otevření nových možností. Vznikne studiová scéna s variabilní kapacitou diváků od sta do dvou set míst. Tam počítáme s vlastní produkcí komornějších titulů činoherních, ale třeba i operních, s večery šansonů či poezie, s koncertními matiné a podobně, to vše z domácích zdrojů. Počítáme pro tuto studiovou scénu z poloviny také s hosty, ale třeba i s workshopy, koncerty, přednáškami, experimentálními dílnami apod. Už dnes máme mimochodem i dohody s fakultami AMU a konzervatoří pro prezentaci mladých talentů. Prostor pochopitelně pomůže i mezinárodnímu festivalu Divadlo, inscenace, které reprezentují kvalitu a jsou vhodné pro tuto přehlídku, mívají požadavky na „alternativější“ scénické parametry. Bude dostatek skladovacích prostor, také snadnější obslužnost. Hlavní sál zhruba pro 500 diváků nabídne výraznější elevaci než historická budova, umožní též sofistikovanější scénografickou práci. Myslíme v případě tohoto sálu na činohru, muzikál, ale také soudobý balet, soudobou operu. Změní se počet premiér a rozšíří se typy předplatného. V budově bude i stálá galerie, kvalitní zkušebny, restaurace, knihkupectví. Díky koncentrovanosti mnoha složek divadelního provozu pod jednu střechu se ušetří na dopravě. Zásadním trumfem je větší variabilita tvorby.
Abychom tedy dopověděli předchozí dotaz, dá se rozšířit potenciál plzeňského publika?
Když jsme řešili, jak velká má být nová budova, provedli jsme několik průzkumů. Město zkoumalo, jak jsou obyvatelé spokojeni s kulturní nabídkou, divadlo dopadlo v tomto ohledu nejlépe. My jsme udělali průzkum návštěvnosti od roku 1945, abychom odhadli divácký potenciál. V současnosti se prodá v Divadle J. K. Tyla ročně cca 200 000 vstupenek. Věříme, že potenciál se nabídkou méně tradičních žánrů může ještě trochu zvýšit. Rád bych vrátil na plzeňské jeviště třeba českou meziválečnou poezii, po mém soudu jednu z nejsilnějších kvalit českého umění, myslím, že na 3 až 5 repríz ve studiovém prostoru by pořad, postavený na její prezentaci, mohl dosáhnout. Opera a balet jsou patrně na stropě diváckých možností, publikum pro tyto žánry ostatně nacházíme také mezi dojíždějícími zájemci z Bavorska. Již několik let pořádáme ve foyeru historické budovy koncertní matiné, vždy jsou vyprodána, což také naznačuje, že by se v nových prostorách mohli instrumentalisté z operního orchestru prezentovat i jako koncertní hudebníci. Co se týče mladých diváků, například o Mozartovu operu Bastien a Bastienka, kterou jsme připravili pro děti, je obrovský zájem, mohli bychom ji hrát ob den. Poptávku ze středních škol také nejsme schopni uspokojit, nemůžeme hrát dopoledne, protože nemáme zkušebny. Ale naplnili bychom dopolední představení třeba Havlem, Shakespearem, klasickým baletem. Tam vidím možnosti pro získávání nového, mladého publika a pochopitelně také pro jeho kultivaci, což je dlouhodobá investice, která se vyplatí později. A pochopitelně je tu celá škála zajímavých „nezávislých“ aktivit, které tu najdou kvalitní prostory.
Opera a balet do Bavorska také zajíždějí?
Nikoliv. Sem však dorazí několik tisíc diváků „od sousedů“ ročně, máme kontakty s jejich kulturními spolky, městy a obcemi, kde svou produkci nabízíme. Jezdí k nám autobusy, ale některé návštěvy jsou také individuální, přehled o původu zájemců ostatně poskytuje možnost objednávek lístků on-line. Převažují takové akce, že si malé městečko zorganizuje výlet autobusem a diváci dorazí na víkendovou operu či balet. Je to jedna z variant návratu k pěkné české multikulturní tradici, vždyť zdrcující dobu rozvoje spočívala naše kultura na symbióze české, německé a židovské tvořivosti. Plzeň má v tomto smyslu šanci jako regionální centrum této multikulturnosti. Vždyť ani zdejší průmysl nefunguje jako ryze český.
Kolik představení má do měsíce divácky tak exkluzivní žánr jako balet?
Když jsem nastupoval jako ředitel, snižovali jsme premiéry na jednu ročně, na balet se moc nechodilo, dnes jsem hrdý na to, že děláme premiéry dvě, a samostatných baletních večerů je do sezony kolem osmdesáti čili osm za měsíc, což myslím není špatné.
Jak často vlastně celé čtyřsouborové divadlo hraje?
Úhrnem odehrajeme asi 520 představení ročně doma, hostujeme i v Karlových Varech, především s operou a muzikálem, zajíždíme občas do Kolína a Jablonce nad Nisou, pravidelně s baletem do Hradce Králové, takže se dostáváme přibližně k šesti stům představení za sezonu. Nabídka je obrovská, pochopitelně do ní patří i mezinárodní festival Divadlo.
Proměnil tento festival nějak divácké zájmy či preference místního publika?
Určitě. Považuji za skvělé, že se nám přirozeným vývojem podařilo usadit festival na začátek sezony, zdejší diváci začínají tím, že vidí nejlepší inscenace domácí provenience a několik vybraných jevištních děl zahraničních. Publikum si zvyká na pravidelný divadelní kalendář, do něhož patří i jiné akce, například festival jazzový. Vytváří to návyky a posiluje vztah k živému umění. Uvedu jeden příklad. Účastníme se mezinárodního operního projektu, což je kombinace pěvecké soutěže se soutěží inscenací. Významný maďarský režisér Róbert Alföldi u nás připravil Verdiho Rigoletta. Myslím, že kdybychom před deseti lety nasadili takovou netradiční inscenaci, v hledišti by sedělo cca 30 diváků, dnes jde o téměř vyprodaný, mezi operami jeden z nejoblíbenějších titulů. To je jeden z důkazů rozšiřování estetického povědomí plzeňského publika. Rozšiřování žánrů, obeznámenost s širšími možnostmi jevištní poetiky, to všechno se nedá ovšem lámat přes koleno, ale musí probíhat evolučně.
Jak jsou u vás drahé vstupenky?
Mezi 80 a 380 korunami, pokud nejde o nějakou výjimečnou akci, běžně tak 220 – 280. Jsme divadlo veřejné, jehož prioritou není vydělávat peníze, ale nabízet kvalitní repertoár. Nejdůležitější divák je pro nás takový, který přijde šestkrát sedmkrát za sezonu. Jdou-li do divadla dva, lístky přijdou na 500, oni ovšem zajdou k holiči, tedy alespoň dáma, koupí si o přestávce džus, po představení jdou na víno, něco musíme počítat taky na sváteční obuv a oblečení, takže takový pár přijde návštěva divadla v podstatě na 1200 korun. Chceme tedy po hypotetickém tandemu, aby utratil ročně 10 000 za divadelní požitky, což není úplná legrace. Potřebujeme pochopitelně jako divadlo vydělat peníze, ale jde především o kulturní službu. Ostatně pokladna spíš pocítí, když prodáme vyšší kvantum lístků, než když vyšponujeme jejich ceny. Ale tržbami za vstupné si vydělávat musíme.
Komentáře k článku: Plzeň má šanci být centrem multikulturnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
