Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 1)

Hlavní program Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni započala odpoledne skupina DekkaDancers, která na Malé scéně Divadla J. K. Tyla uvedla Kafkovu Proměnu. Večer pak festival oficiálně zahájil jeho ředitel Jan Burian na Nové scéně DJKT. Nezapomněl zmínit, že na 27. ročníku mohou diváci zhlédnout padesát představení pětatřiceti souborů, k čemuž jim přeje hodně trpělivosti a výjimečných zážitků. Následovala první zahraniční inscenace – Ostrovského hry Bez věna v režii ruského režiséra Dmitrije Krymova.

Dekkadancers jsou v programu k inscenaci uvedeni jako autoři libreta, choreografové a režiséři. Jmenovitě jsou to Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, jako tvůrci spolupracují s divadly nejen po celé České republice, ale i v zahraničí a v minulý rok vytvořili pro Malou scénu DJKT taneční adaptaci Kafkovy povídky Proměna. Jejich verze začíná už v noci před osudným ránem, kdy se Řehoř Samsa probudí a shledá, že se proměnil v obludný hmyz. Před usnutím tomu ještě nic nenasvědčuje. Samsa v podání Richarda Ševčíka na podlaze jeviště bílou lepicí páskou ohraničuje obrysy bytu rodičů a svého pokoje. Poté ulehne a v klidu pronese jednu z mála replik v celém představení: Dobrou!

Záhy po usnutí se ho zmocní přízraky – tanečníci odění od hlavy až k patě v černé, kteří následně metamorfují Řehoře Samsu do odporného hmyzu tím, že s ním v onen hmyz splynou.

Následuje groteskní část, kdy Samsova rodina (všichni oděni v bílém) před svým proměněným synem prchá po bytě a snaží se vymyslet, jak se ho zbavit. Absurdnost celé situace prohlubuje záznam deklamativního, ironického hlasu Jiřího Lábuse, který čte části Kafkovy povídky. Tanečníci ovšem pouze ilustrují, co Lábus jako vypravěč divákovi sděluje. I když se tato doslovnost dá vnímat jako záměr tvůrců dotáhnout situaci ad absurdum, mnohdy je jí nadmíru – například při ilustraci obchodní cesty, kdy tanečníci pouze ukazovali na pomyslné letadlo letící nad hlavou.

Tanečníci mají ovšem schopnost vytvářet přesné a precizně stylizované situace, obzvláště Richard Ševčík jako Samsa, za nímž se obdivuhodně sladěně plíží všechny hmyzí části, čítající jedenáct tanečníků.

Rozvrácenost vztahů v rodině lze napravit pouze jediným způsobem, a to zlikvidováním Řehoře Samsy. Ten pochopí svůj tragický úděl, a v nejsugestivnější, ale zároveň co do divadelních prostředků nejúspornější scéně celé inscenace si na černou stěnu bílou lepenkou vytvoří okno, ze kterého vyskočí.

V mrazivé poslední scéně si šťastní rodiče a sestra Řehoře Samsy užívají piknik. Celou situaci opět provází Kafkův komentář jízlivě čtený Lábusem, který popisuje spokojenost a nadějné vyhlídky šťastné, o syna ochuzené, rodiny.

Bez věna se také svým způsobem věnuje rozvrácenosti lidských vztahů. Inscenace podle Ostrovského textu je společným projektem divadelního souboru Školy dramatického umění v Moskvě a producenta Leonida Robermana v režii Dmitrije Krymova.

Pocit vyčleněnosti a beznaděje zde zažívá Larisa, poslední neprovdaná dcera z upadající šlechtické rodiny, která si musí vzít ubohého, nic neznamenajícího úředníka, kterého nejlépe charakterizuje jeho úvodní scéna. Karadnyšev si chce pověsit kabát a přisednou si k ostatním postavám na scéně, na zem ale znenadání padají samovolně kabáty, které jsou pověšené po celé délce levé strany jeviště. Úředníček Karadnyšev je úslužně vrací zpátky na místo, i když je to práce úplně zbytečná, stejně jako jeho existence.

Larisa stanovuje jejich vztahu jasná pravidla. Komické předčítání seznamu jejích nedostatků začíná bodem, ve kterém jasně uvádí, že se nebudou bavit o jejím bývalém snoubenci Paratovi, který zkrachoval a musel opustit ji i město. Mezi dalšími body například vyjmenovává, že neumí připravit kachnu či nastávajícího upozorňuje, že často zapomíná klíče v zámku. Stejný seznam pak v druhé části inscenace opakuje Paratovi, který se k ní vrátil, pouze z papíru trhá úvodní body.

Larisa v podání Marije Smolnikove mistrně drží nadhled a nesklouzává k patetickému herectví. Přesně cítí a ctí situaci a rozlišuje jednotlivé polohy od zlomené přes nadšenou ženu – a zase zpátky.

Scénografie pracuje s velkou obrazovku, která je umístěna na zadním prospektu jeviště. Když postavy opustí jeviště, záhy se jako animované figurky objevují na nábřeží s výhledem na nekonečnou Volhu, kterou obraz zachycuje. Obrazovka poslouží i v momentě, kdy se rozpadne na devět obdélníků a diváci tak mohou sledovat, jak si Larisa balí na útěk s Paratovem, následně je na obrazovce je vidět milostný poměr s bývalým snoubencem Parovem. Nahrávku si pak před zraky všech přehraje její současný snoubenec Karadnyšev, který slibuje pomstu.

Krymov pracuje s mnoha odkazy na ruskou kulturu a společnost, které v rámci zahraničního hostování nemusí vždy fungovat. Z různé změti znaků se tak občas stává zmatená, roztříštěná mozaika. Ruský režisér ale dozajista nabízí neotřelý a moderní výklad ruského klasika. Inscenace je součástí série s názvem Laboratoř Dmitrije Krymova podle děl ruských klasiků. Krymovi se povedlo zachytit zoufalost mladé dívky, která si bez peněz nemůže svobodně vybrat ženicha, a když to udělá, tak to zákonitě končí tragicky.

Larisa i Řehoř Samsa umírají dobrovolně, společností odmítaní a zostuzení. Obě inscenace zobrazily společnost neschopnou porozumění, empatie a lidskosti. Přesah prvního dne Mezinárodního festivalu Divadlo je tím pádem poněkud pochmurný, ať s pěnou či bez pěny.

///

Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:

Divadlo Plzeň

…

• Autor: Anežka Pondělíčková
• Publikováno: 12. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ