Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 3)

Páteční den plzeňského festivalu byl plný návazností. Na úvodní Muzikál třetího věku, v němž mladé generační uskupení BodyVoiceBand odlehčenou formou zpracovalo téma stárnutí, večer navázalo Slovenské národné divadlo s inscenací Hauptmannova Před západem slunce.

Tedy tragédie o pokusu jednoho muže zestárnout po svém a svým tempem, bez ohledu na předsudky a požadavky svých blízkých. Polský Hymnus na lásku, prostřední ze zhlédnutých titulů, zase začal tam, kde skončilo čtvrteční niterné sólo Krystyny Jandy o odsunu polských Židů v roce 1968: demonstrací nesnášenlivých nacionalistických tendencí v polské společnosti. A to voicebandovou formou.

Z voicebandové poetiky vychází také již zmíněný BodyVoiceBand, jehož „zakládající“ inscenací se stala Vojna podle ikonického díla avantgardního režiséra E. F. Buriana, uváděná nejprve ve školním divadle DISK jako absolventská inscenace studentů herectví Katedry činoherního divadla DAMU. Několik z nich poté s ročníkovou vedoucí, režisérkou Jaroslavou Šiktancovou a dalšími spolupracovníky zformovalo tanečně a pěvecky disponovaný soubor s citem pro muzikální kvality slova. Hudební základ Muzikálu třetího věku tvoří písně Jana Buriana, nostalgické i vtipné variace na téma přibývajících roků a ubývajících sil. Na scéně nicméně tančí a zpívá šest energií a mládím překypujících jedinců, a ačkoliv zvládají slábnutí těla i ducha znázornit velice přesvědčivě, a přitom stylizovaně (včetně tance s holemi či s dřevěnými atrapami pletacích jehlic), je těžké za tím vším nevidět jen šest „mlaďochů“ hrajících si na starce. A tak je nejpůvabnějším výstupem večera úvodní nástup samotného skladatele, který nejistým krokem zdolá tři schůdky vedoucí k mikrofonu a pak suše poznamená, že tohle je ten třetí věk. Z představení na člověka úspěšně dýchne nostalgie nad uplývajícími léty a smutné smíření s nevyhnutelným příchodem neznámého, ale nemá dlouhého trvání.

Dlouho nepřetrval ani tíživý pocit z apelativního Hymnu na lásku. Vlastně se rozplynul už během představení. Technicky vycizelovaná kompozice na text pravicových hesel a nacionalistických výkřiků sesbíraných z reálných zdrojů se myšlenkově nikam nevyvíjí a po celou dobu si podrží přímočarý demonstrativní charakter. Na dřevěné elevaci (která zvýrazňuje zvuky vzniklé při dupání a pochodování) se perfektně synchronizovaným způsobem šikuje do nejrůznějších formací chór více než dvaceti performerů. Jsou zde lidé rozličné tělesné konstituce, malí i velcí, mladí (včetně jednoho dítěte) i staří (ačkoliv úplné stáří zde chybí), s nejrůznější barvou hlasu či vlasů, ba pleti, je zde dokonce i žena patrně s Downových syndromem. Civilní kostýmy navíc ještě více zdůrazňují individualitu svého nositele. Jde o dav velice odlišných jedinců, které přesto něco semklo k sobě – totiž láska ke své zemi, která ale překročila únosnou mez, stala se militantní a zaslepenou.

Voicebandová forma tuto davovou psychózu, která se dnes stále více rozmáhá nejen v Polsku, dobře ilustruje. To, co by z úst jednoho znělo zcela neškodně (třeba Miluju Polsko) náhle získává monstrózní rozměr, nesčetněkrát opakované v kánonu hlasů nebo zesílené sborovým zpěvem. Sbor navíc zprostřed hlediště řídí jediná dirigentka (sama režisérka Marta Górnicka), což by mohlo výhodně odkázat k tomu, že takový dav je snadno manipulovatelný. Avšak půlka diváků má dirigentku za zády, takže tento potenciál zůstává pohříchu nevyužit.  Škoda, že režisérka, která touto metodou se svým uskupením Chór kobiet (sbor žen; v Plzni se představili už v roce 2011) nepracuje poprvé, rezignovala na jakékoliv významové nuance. Ačkoliv rozbít jednolitou masu a postavit různé názory proti sobě se při pohledu na různorodý sbor přímo nabízí. Repetitivní tvar naruší pouze použití plyšáků jakožto zfanatizovaných loutek, tedy vtípek spíše odjinud. Zejména s přihlédnutím k tomu, že je ve sboru také dítě, které by mohlo sehrát úlohu nevědomé osoby nekriticky přejímající cizí názory mnohem lépe. Touha po dokonalém, efektním tvaru v případě Hymnu na lásku převálcovala myšlenkovou náplň inscenace.

A tak se zase jednou ukázalo, že divadlo založené na interpretaci dramatického textu, mnohými odvrhováno jako zkostnatělé, ještě pořád umí zachránit situaci. Před západem slunce režiséra Michala Vajdičky, nedávno odvolaného ředitele činohry Slovenského národného divadla, je promyšleným, neošizeným interpretačním divadlem opírajícím se především o nuancovaný výklad postav – hlavních i vedlejších. Martin Huba v hlavní roli Mathiase Clausena, sedmdesátníka zamilovaného do dvacetileté dívky, vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších hereckých výkonů posledních let, ne-li desetiletí. Umírněnými, avšak sugestivními prostředky vystihne vzmach Clausenova elánu i proměnu ironického odstupu vůči rodině v nenávist a také následný úpadek do deprese hraničící s bláznovstvím – jako by vyhasla svíčka. Paralela s králem Learem je nasnadě i díky Táně Pauhofové, která se převtělila do Clausenovy patologicky starostlivé, uťápnuté a uvadlé dcery Bettiny. V její postavě se nejvíce koncentruje ambivalentnost postoje rodiny vůči Clausenově románku s adolescentkou. Přestože pro něj chce jen to nejlepší, kvůli totálnímu nepochopení, možná i kvůli žárlivosti a také z úcty k památce matky – nikoliv ze zištných důvodů, z čehož lze podezírat ostatní – nakonec i ona podepíše žádost, aby byl její otec zbaven svéprávnosti. Rodinný dům naznačený na scéně se postupně bortí, stejně jako vztahy v rodině, a na jednom z jeho pilířů si Clausen nakonec bere život. Ve Vajdičkově interpretaci jde především o tragédii neporozumění.

///

Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:

Divadlo Plzeň

…

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 14. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ