Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 4)
Sobota a neděle byly na festivalu inscenačně i žánrově pestré a jen stěží by se dalo najít mezi jednotlivými produkcemi nějaké pojítko. Od lásky kouzelných pejsků v představení Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! loutkoherců Naivního divadla Liberec přes činoherní Maryšu Divadla Petra Bezruče, syrovou performativní zpověď haličských židů z konce 19. století Americký císař spojených slovenských sil Divadla Pôtoň a Štúdia 12 či muzikálového Modrovouse domácího DJKT až po bergmanovské ohlasy Jana Mikuláška či Jana Nebeského, klímovskou operu Sternenhoch pražského Národního divadla a maďarskou stálici festivalu a krutého divadla Kornéla Mundruczóa s jeho produkcí Je těžké být Bohem. Hlavní část festivalu (ten pokračuje tento týden programem dramaturgicky vstřícným místním občanům) zakončila technologicky i obsahem nejsoučasnější produkce letošního ročníku, Jarzynova a Masłowské rave jízda současnou Varšavou nazvaná Jiní lidé.
Do Plzně již počtvrté přijelo maďarské divadlo Proton. V TIR přivezlo a hrálo inscenaci Je těžké být Bohem. Foto archiv festivalu
O festivalu přineseme reportáž a recenze všech zahraničních produkcí hlavního programu v Divadelních novinách č. 16/2019 (recenze českých najdete ve starších číslech DN a na i-DN – linky na ně přinášíme na konci textu), a tak se pokusím jen krátce charakterizovat víkendové dění.
Festivaloví diváci se v sobotu byli nuceni rozdělit, neb se představení překrývala, a to nejen – jako tomu ke škodě nezávislých souborů bývá – s programem na nádraží Jižní předměstí (scéna Moving Station), ale i produkce hlavního programu. Českému diváku – zvláště tomu pražskému – to příliš nevadilo, neb zahraniční představení se dala zhlédnout všechna a na české produkce si případně může zajít či zajet jindy. Ale zahraniční hosté i někteří nepražáci si stěžovali, že nebylo možné především navštívit obě bergmanovské produkce, které mají u nás velmi dobré ohlasy, a kdo šel na Mikuláškovy Persony, musel minout nejen Nebeského Soukromé rozhovory, ale i loutkáře z Liberce, kteří vždy přivážejí mezinárodně srozumitelné a často i světově veleúspěšné produkce. A kdo šel na operního Sternenhocha, neviděl slovenského Amerického císaře (a naopak). Je jasné a dobře, že je festivalový program pestrý a bohatý, nicméně by se přece jen mělo myslím více hledět na jeho smysl a poslání, který je z velké části showcasem českého divadla pro zahraničí a z druhé fundovaným vhledem do dění současného divadla u nás i v blízkém okolí pro českou odbornou veřejnost. Je škoda, že se nedaří proniknout více do kulturního dění Plzně, přesněji že Plzeňané stále nevzali festival za svůj a návštěvnost místních je pramalá, nicméně o tom se již psalo v minulosti hodně a nemá cenu se zde tím více zabývat. Obdobně velké divadelní festivaly dnes pořádá nejen Praha, ale i Brno (DSB), Olomouc (Flora) a Hradec Králové (DER), kde je zájem místních mnohonásobně vyšší. V Hradci Králové dokonce když se začíná předprodej, diváci čekají přes noc před pokladnami. Je možná na pováženou, zda plzeňský festival není dnes již tak trochu anachronismem, přílišnou exklusivitou. Organizátoři ovšem dokážou vytvořit přijíždějícím návštěvníkům velmi příjemné a vstřícné prostředí a – za sebe – bych o festival nerad přišel. Navíc letošní ročník nabídl pestrou a divadelně zajímavou programovou skladbu, čímž opět prokázal vysokou uměleckou úroveň. Ale zpět k víkendu.
…
Kdo nešel na Mikuláškovy Persony, mohl navštívit půvabné představení Naivního divadla Liberec Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Foto archiv divadla
Kdo ráno nešel na Mikuláškovy Persony, mohl navštívit půvabné představení Naivního divadla Liberec Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Produkce je určená předškolkovským dětem (tedy 2 – 4 roky) a navazuje na O beránkovi, který spadl z nebe z roku 2014 (ve stejném roce byla i součástí plzeňského festivalu – viz zde). Tentokrát se tvůrci vydali do světa pejsků a vytvořili divadelní roadmovie (roadtheatre), ve kterém se zamilovaný hnědý psí fešák vydává hledat svou bílou lásku a na cestě se setkává s řadou malých či větších protivenství, která musí vyřešit. S pomocí jiných pejsků se mu to vždy podaří a nakonec se oba zamilovaní opět setkají. Loutkářsky, tedy výtvarně a způsobem rozpohybovávání loutek a objektů (ale i hudebně) milounké představení, ve kterém jsou všichni loutkoherci součástí dění. Od začátku vidíme, jak loutkami manipulují, jak přinášejí a odnášejí rekvizity, jak hrají na nástroje, slyšíme jejich hlasy. Maně – a velmi přirozeně – tak vtahují nejmenší diváky do hry. Okolo na zemi sedící děti se spontánně snažily na plochu vstupovat. Aspoň si sáhnout na vláček, pejska, závory… Jejich maminky, tatínci či další příbuzenstvo měli co dělat, aby to nepřeháněly. Produkce je hraná v poklidu, s nadhledem a vědomím, že tyto reakce přijdou. S případnými vstupy „žádoucích“ dětí herci jistě počítají a dokážou si poradit. Jak mi po představení prozradil ředitel Naivního Stanislav Doubrava, produkce je již nyní (po červnovém uvedení na Mateřince) zvaná na festivaly do celého světa.
…
Bergmanovské Soukromé rozhovory nezávislého uskupení Jedl , tedy autorského dua Nebeský-Trmíková, jsem viděl podruhé. Velký sál plzeňské Moving Station je tomu, dnes víceméně domácímu v pražském Divadle X10 blízký. Diváci sedí před velkým prázdným prostorem, kde na koberci stojí dvě židle. Víc rekvizit netřeba. Vše závisí na hercích. Oproti premiérovému Aloisi Švehlíkovi vystoupil v úloze starého pastora Jacoba Zdeněk Maryška, oba hlavní představitelé – Lucie Trmíková v roli Anny a Martin Pechlát jako Henrik – zůstali. Je to v zásadě herecký koncert, především Lucie Trmíkové, která si každou situaci, každou nuanci vnitřních i vnějších pocitů, vášní a emocí své postavy doslova užívá. Roztáhne ruce nad hlavou, zavře oči, stojí, chvíli mlčí. A pak zařve a vrhne se na zem. Vytryskne ze sebe salvu slov a běsného, fyzického jednání. Tu je spontánní, tu se ovládá a svými partnery manipuluje, tu se soustředí na vnitřní stav své postavy. Hraje každým gestem, každým mrknutím, každým nervem. Je zážitek ji sledovat. Jde o výkon a nasazení srovnatelné – na festivalu – s Hubovým Mathiasem Clausenem v pátečním Gerhartu Hauptmannovi. Silný text, silné téma, skvělá inscenace, a přesto se vám do mysli otisknou nejvíce oni. Ovšem ani Martin Pechlát není své roli nic dlužen. Jeho výkon je obdobně precizní a sugestivní. Je skvělým partnerem expresivní Trmíkové a současně ve vhodných chvílích dokáže být i on nevybíravě razantní. Snad jen Zdeněk Maryška je příliš věcný a uměřený, bez výraznějšího hereckého přesahu. Jsem ještě zvědav na Martina Dohnala, který tuto roli alternuje též.
…
https://www.facebook.com/DivadloPoton/videos/395222124383378/?t=1
…
Do konce sobotního dne mne pak čekalo již jen jediné představení – Americký císař v produkci spojených slovenských divadel Pôtoň a Štúdia 12. Formálně jde o obdobu prací a přístupu malovického Continua, o typ divadla, které kdysi Grotowský nazval chudé. Herci jsou polonazí, oděni jen v nejnutnějších tunikách, bosí, nenalíčení. Hrají na hlíně (diváci sedí okolo), používají reálné objekty, jednoduché předměty charakterizující inscenované situace a dobu. Mluví především svými těly a barvou svého hlasu. Skrze svá fyzická jednání vypovídají o závažném tématu.
Ocitáme se v rakousko-uherské Haliči konce 19. století. Sledujeme příběh dvojice sourozenců. Dívka – Rifke – zůstává doma, v extrémně chudé vesnici, zatímco bratr – Mendel Beck – se rozhodne emigrovat do USA. Je to strastiplná pouť a možná ještě strastiplnější je pak jeho život v Americe. A obdobný je i osud Rifky doma. Chudoba, bída, zoufalství. A… smrt. Fyzické divadlo pěti performerů (dvě dívky, tři mladíci), práce s reálnými předměty, důraz na detaily zostřující jednoduché situace. Bolest a bolest. Vnější i vnitřní. Falešné představy a sny. Neustálé ponižování. Analfabetismus. Ani paprsek naděje. Důležitá je atmosféra a – hlavně – téma, jež je zasilováno projekcemi dokumentárních fotografií na velká plátna za zády diváků. Inscenace vychází ze stejnojmenné, z velké části dokumentární literární předlohy rakouského novináře Martina Pollacka, která je otřesným svědectvím o tehdejší době jak v části Evropy, jež je i nám blízká, tak v industrializující se severní části USA. Inscenace byla vyhlášena nejlepší slovenskou inscenací sezony 2017/18 (Cena Dosky 2018), což je trochu překvapující, neb v mnohém jde o spíše autentické, performativní herectví s využitím velmi jednoduchých divadelních prostředků, které na Slovensku nemá příliš velkou tradici. Na druhou stranu ale vždy potěší, když prostota a opravdovost vítězí nad opulentností a profesní rutinou (byť jakkoli artistními).
///
Neděle byla umělecky asi nejočekávanějším dnem. A to jak českými produkcemi tak především dvěma zahraničními hosty na závěr.
Dopoledne na Malé scéně DJKT hostovala již renomovaná inscenace Maryši ostravského Divadla Petra Bezruče, jejíž titulní představitelka Pavla Gajdošíková je za tuto roli nominovaná na Cenu Thálie (více zde). Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová interpretuje toto asi nejhranější a nejlepší české drama s pokorou k předloze. Srozumitelně, jasně. Nesnaží se o výrazné aktualizace ani přesahy. Spoléhá na příběh, který akcentuje všemi dostupnými inscenačními prostředky. Používá moderní divadelní jazyk oproštený od realitičnosti a popisnosti. Opírá se o folklorní základy (jak v jednoduchých rekvizitách i scéně – výprava Lucie Labajová – tak v hudebním podkresu – Ivan Acher), které se ozývají jako vzdálené dunění. Současně víme, že příběh je nadčasový, vyvěrá z mezilidských konvencí, lidské necitlivosti, křehkých vztahů a nedomyšleného jednání. Jde o problém rodiny, vesnice, života s předem danými, nepřekročitelnými pravidly, témata mezigenerační, témata osobní nadutosti. záště a arogance, které neúprosně vedou k osobním tragédiím. Herci inscenaci se vší pokorou a nasazením slouží. Sledujeme kolektivní výkon, jemuž vévodí všechny tři hlavní postavy – Lízal Norberta Lichého, Vávra Dušana Urbana a především Maryša Pavly Gajdošíkové. Tedy opět – jako v snad všech českých a slovenských představeních letošního ročníku festivalu – je herectví to hlavní, to podstatné. I proto má tato inscenace tolik úspěchů. Jak mi řekl manažer divadla Tomáš Suchánek, takový divácký zájem – a to i na zájezdech – léta nezažili. Pro diváka, který Maryšu již viděl mockrát, je to však přece jen „pouze“ dobrá, poctivá inscenace, dobré, poctivé moderní divadlo. V porovnání se současným interpretačním divadlem, například s nedávnými inscenacemi této hry brněnského HaDivadla (režie Lukáš Brutovský) a pražského Národního (režie Jan Mikulášek) či dávnějšími Morávkovými (v DHnP, DNz a Klicperově divadle) a Pitínského (ND), anebo s legendární Grossmanovou v DVÚ Hradec Králové (1982) je to nevýbojná, neriskující inscenace, nehledající aktuální úhly pohledu a ostrý výklad. Na skle malovaná skladba.
…
Odpoledního Modrovouse (Sir Halewyn) domácího souboru inscenovaného nedávnou uměleckou vedoucí činohry DJKT Natálií Deákovou v rockově muzikálovém hávu raději opominu. Míjel jsem se s ním o světelné roky. Ve všem – v herectví, ve výtvarném pojetí, v hudebním zpracování, v režijním přístupu. Patos a kýč, měl-li bych inscenaci charakterizovat dvěma slovy. Nicméně po představení vstala jedna dáma sedící v poslední řadě a nadšeně volala: Bravo!!! Inu, proti gustu žádný dišputát…
…
Následující dvě představení byla jiné kafe, v rámci festivalu nejsilnější, jakých se letos festivalovým divákům dostalo. O Mundruczóově monumentální produkci Je těžké být Bohem budu psát do tištěných Divadelních novin, tak jen v rychlosti: Sledovali jsme další z Mundruczoových syrových produkcí prozkoumávajících lidskou brutalitu a hranice divadla, tentokrát inscenovanou v korbě skutečného TIR-áku. Jde o jeho starší práci (je z roku 2010), která je tematicky hodně spjatá s tehdejší dobou a jíž chybí silný příběh či výrazná literární předloha, které nabídl jak Led (první autorovo hostování na festivalu Divadlo Plzeň 2011) tak všechny další produkce, které se představily v Plzni (Netopýr – 2015, Hanebnost – 2016, Zdání života – 2018) nebo v Brně (Demence – DSB 2017), včetně filmů, jejichž přehlídku bylo možno zhlédnout na loňském FebioFestu (více zde). Výsledek tak byl značně rozpačitý, Mundruczóvovo hepyperrealistické divadlo tentokrát – bohužel – příliš nefungovalo. Přesto jsme byli opět svědky výrazné divadelní práce, od tématu přes zvolené inscenační, především výtvarné prostředky po herectví na hraně sebezničení, jež nenechala nikoho v klidu. Někteří takové produkce neunesou, mne přitahují. Divadlo jako rána pěstí. I když tentokrát trochu zoufalého bijce mlátícího hlava nehlava. Tedy někdy vedle a občas i pod pás.
…
Další jízdou – tentokrát psychedelicky amfetaminovou – byla závěrečná produkce na Nové scéně Jiní lidé, s níž do Plzně přijelo varšavské divadlo TR (shodou okolností v roce 2015 zde hostovalo s již zmiňovanou Mundruczóovou inscenací Netopýr). Na rozdíl od maďarského Proton Theatre dovezli pořadatelé tentokrát zcela novou produkci, která měla premiéru 15. března tohoto roku. Jde o vhled do života a vnitřního světa mladého Varšavana – odhadem třicátníka – vyrůstajícího kdesi na sídlišti. Jeho matka je alkoholička, kamarádi – i on – fetují, obchodují s drogami i se sexem, milují se i nenávidí. Jsou to vesměs životní loseři, kteří žijí ze dne na den a kterým chybí sociální zázemí a dlouhodobé životní vize. Hlavní hrdina tímto světem prochází, svým zpěvem a vnitřními úvahami dění komentuje. Snaží se jej zachytit tak, aby o něm natočil hiphopové CD. Vlastně možná sledujeme právě ono album (hudba neustále zní, herci jsou současně zpěváky) a jeho vznik.
Text hry je básnickou skladbou uznávané polské autorky Doroty Masłowské (nar. 1983), který do divadelního jazyka převedl umělecký vedoudí TR Warszawa, v devadesátých letech minulého století reprezentant nastupující polské divadelní postmoderny, režisér Grzegorz Jarzyna (ročník 1968). Využil nejmodernějších technologií, především animaci živého obrazu do filmové projekce s různými prostředími v pozadí (studia se zeleným pozadím stojící přímo na jevišti byla tři, u každého bylo velké plátno, na které se promítaly nejen záběry ze studia, ale i předem připravené – vesměs kreslené – pasáže), používal komiksové postupy i komiksovou výtvarnou estetiku. Důležité byly razantní, ostré střihy a neustále divákovu mysl atakující divoké obrazy. Diváka zahlcovaly tuny různě pojímaných slov a vět, nejasnost dění. Charakterizovala je jízlivost, grotesknost, nadhled. A agresivní techno-hudba. Tu měl na starosti na jevišti přítomný DJ. Z divokosti obrazů a přívalu vjemů divákovi přetékala hlava. Nešlo všechno pochytit, udržet pozornost, zaregistrovat. A o to myslím šlo. Dostat diváka do stavu extáze, do rauše, kdy se nechá děním unášet jako divokým snem. Jako by byl na rave party, jako by byl na hiphopovém koncertu, na drogovém speedu. Jako by byl pod vlivem marihuany, kterou hlavní hrdina a jeho přátelé často kouřili. Rozebírat tuto inscenaci by bylo na dlouhý text neslučující se s denní reportáží. Nahlížet se na ni dá skrze formu a použité technologie anebo skrze hudbu a herectví, ale důležitý je především text, který mi připomínal beatnické eposy (Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím…), anebo jakýsi naruby postavený Český sen Josefa Kainara. Najdete v něm spoustu básnických obrazů, jež odkazují nejen na vnitřní svět autora (hlavního hrdiny), ale jež reagují i na dění ve společnosti, kterou vidí vyhraněnou, extrémní optikou básníka. Stříhali do hola malého chlapečka… Politicky kritický rys díla je zřejmě v Polsku ještě zřejmější, než jak se jevil u nás. Aspoň o tom mluvil na veřejném setkání po představení režisér Jarzyna. Jejich divadlo prý současná vládní garnitura cenzuruje a konkrétně tato inscenace nesmí vycestovat za hranice (toto bylo její první a zatím jediné zahraniční uvedení), neboť ukazuje Polsko v negativních barvách. Inu… my, starší, známe obdobné argumenty velmi dobře i u nás. Už zase jsou režimu neposluhující umělci ztroskotanci a samozvanci…
///
Více o českých produkcích víkendové části festivalu na i-DN:
Naivní divadlo Liberec: Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! – Psí railroad movie pro nejmenší diváky
Divadlo Na zábradlí: Persony + Divadelní spolek Jedl, Praha: Soukromé rozhovory – Ingmar Bergman je hodně tvrdý partner
Národní divadlo, Praha: Sternenhoch – Mystik nadšílenství zoperněn
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava: Maryša – Černobílá Maryša nečernobíle aneb Co s klasikou dnes?
DJKT Plzeň: Modrovous (Sir Halewyn) – Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 23)
…
Více o Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:
…
Komentáře k článku: Plzeň s pěnou i bez pěny (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Šotkovský
Technická – Naivní divadlo hrálo dvakrát, takže se dalo stihnout ono i Persony.
17.09.2019 (8.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pravda,
sorry za nepřesnost. V textu o tomto problému píšu proto, že se na mě v průběhu festivalu obrátilo několik – našich i zahraničních (Slovensko, Maďarsko, Polsko) – diváků a ptali se mě, kterou inscenaci – z překrývajících se – si mají vybrat, což je myslím – pro možné porovnání, když už to festival umožňuje – škoda. Šlo zejména o ony bergmanovské inscenace (do nichž se částečně „zamíchalo“ i Naivní divadlo), ale také o Kříž u potoka vers. Pýcha osamělosti a Sternenhocha vers. Amerického císaře.
17.09.2019 (12.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Nojo, Vláďo,
ale v daném uspořádání časových dispozic bychom se časovým překryvům vyhli leda v případě, že bychom dvě inscenace nepřivezli. To by zas byla škoda, ne? O prostupnost programu obecně usilujeme, ale vždycky se to dokonale poskládat nedá. (Jinak do debatě o dramaturgii vstupovat nebudu, berte to prosím jako technickou poznámku.)
17.09.2019 (13.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Michale,
je jasné, že jako dramaturgové a organizátoři děláte vše pro to, aby festival naplnil vaše vize a představy, a že jste často vehnáni do neřešitelných situací. Zvlášť u bergmanovských produkcí mi to však přišlo jako velká škoda, neb bylo jasné, že mnozí návštěvníci budou právě na konfrontaci dvou přístupů zvědavi.
Řešením by bylo prodloužit festival na více dnů a hrát některé inscenace víckrát (což letos v několika případech bylo). Na to by ovšem musely být peníze a především by museli více chodit i plzeňští diváci. Čím to, že jsou tak divadelně apatičtí?!
17.09.2019 (15.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Alena Michalcová
Dobrý den,
co já vím, tak se plzeňští diváci na festival snaží dostat, ale dost často jsou představení hned po spuštění předprodeje vyprodaná. Také se spuštěním předprodeje bývá problém, často je řečeno nějaké datum a čas a prodej nakonec bývá spuštěn úplně jindy. Myslím, že pokud si nemusíte takto zařizovat lístky, tak to nevíte, ale běžný divák musí. Jestli se lístky rozdávají magistrátu nebo jiným přátelům festivalu, a ti následně na představení nepřijdou, nevím. Ale rozhodně nelze říct, že by plzeňští obyvatelé o festival neměli zájem.
30.09.2019 (11.33), , Trvalý odkaz komentáře,