Divadelní noviny > Festivaly

Plzeň vskutku světová

Mezinárodní festival Divadlo v jubilejním třicátém ročníku dostál pověsti přední domácí divadelní přehlídky, jež do České republiky dováží exkluzivní výběr špičkových zahraničních projektů. V Plzni se představily inscenace tří světoznámých režisérských es, 887 Kanaďana Roberta Lepage, Ani ponětí Švýcara Christopha Marthalera a Shaxpearova myčka na ulici Kertész Maďara Viktora Bodóa. Velká očekávání naplnily s přehledem, stejně jako Povídky z Vídeňského lesa litevského Státního divadla mládeže, jež loni mnohé okouzlilo opusem Austerlitz v režii Krystiana Lupy.

Festival uzavíralo Slovenské národní divadlo s inscenací Než přijdou Stouni…, která bohužel kvalitám ostatních zahraničních projektů nedostála a i v kontextu česko-slovenském vyvolávala její přítomnost v hlavním programu spíše rozpaky.

Více o zahraniční účasti se dočtete níže, o většině domácích inscenací jsme psali v minulých číslech nebo na iDN, uvedu tedy jen pár souhrnných postřehů.

Dramaturgie domácí sekce hlavního programu byla opět poměrně konzervativní, jako v minulých letech inklinovala k interpretačnímu činohernímu divadlu a soustředila se především na kritikou vesměs kladně hodnocené profilové inscenace osvědčených souborů jako Zdeněk Adamec + Sebeobviňování Divadla Na zábradlí, Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé či Chazarský slovník Divadla Husa na provázku (Dejvické divadlo muselo místo inscenace Každý má svou pravdu z důvodu nemoci odehrát titul Absolutno. Kabaret o konci světa). Potěšila účast Slováckého divadla z Uherského Hradiště s Její pastorkyní, zejména díky naplněnému herectví všech zúčastněných členů souboru, a nešlo neobdivovat parádní proměnu Veroniky Korytářové v titulní roli inscenace Burian z Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Rozporovala bych snad jen výběr Zápasu o generála z Komorní scény Aréna, který prezentoval patrně dosti vzrušující životní osudy komunistického oportunisty Jana Šejny v pro mě nepochopitelně statickém jevištním tvaru zahlceném slovy, jakoby postrádajícím vklad režiséra (Ivan Krejčí). Snad by jej šlo označit za celkem zdařilé scénické čtení, ale jako repertoárová inscenace kus neobstál (a mohu se jen domýšlet, zda díl viny nenese přesazení do většího prostoru).

Úlitba hudebnímu a tanečnímu divadlu byla opět spíše skromná, první kategorii zastupovala Opera Ibsen Divadelního spolku JEDL (a zmínění slovenští „Stouni“), druhou (multižánrové) Baletky Spitfire Company a Do hajan! Divadla Drak. V tradičně frekventovanější loutkářské sekci tentokrát chyběl příspěvek domácího Divadla ALFA. Naivní divadlo přivezlo zábavnou současnou verzi známé pohádky Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! s opravdu povedenými loutkami klanu vlčího (s nebezpečně elastickými bachory) i lidského (s úctyhodnými ušisky). Mladé loutkářské talenty úspěšně reprezentovalo ze studentů KALD DAMU vzešlé uskupení TMEL s hororem s nerůstovým poselstvím O jako Otesánek.

Divadelní alternativu opět směle hájila programová sekce Johan uvádí, jíž se bohužel nedostává takové propagace, jakou by si zasloužila. Otevřela ji premiéra tanečně-pohybového scénického eseje pro dvě (mužská?) těla na téma nesamozřejmých hranic genderu Za/tím neviditelná žena (Ufftenživot v koprodukci se Studiem ALTA a Moving Station) a jejím vrcholem byla repríza protiválečné inscenace Trójanky, do níž režisér Jakub Čermák obsadil ukrajinské herečky (recenzi z pražské premiéry naleznete na str. 7). Holektiv dále představil pohybovou performanci s živým hudebním doprovodem Vrány, k nejexperimentálnějším počinům mířícím za hranice divadla patřil několikadenní zásah do veřejného prostoru Atlas (tYhle a Florent Golfier) a dokumentární divadelní esej Fina Valtteriho Alanena Podrost (Otcův les), jenž diváky vylákal na plzeňskou periferii.

887

Vladimír Hulec

Na divadle jsem práci režiséra, dramatika a herce Roberta Lepage poprvé viděl v roce 1992 v londýnském National Theatre, kde zrežíroval Sen noci svatojánské jako iniciační obřad hraný v bahně, s famózním Pukem v podání akrobatky z Cirque du Soleil a s hudebníky z oboru barokní hudby propojenými s jávskými muzikanty s gamelany. Inscenace na mě velmi zapůsobila. Když jsem pak zjistil, že Lepage připravil jako režisér dvě turné britskému rockovému zpěvákovi Peteru Gabrielovi, začal jsem pozorně sledovat každý jeho další umělecký krok.

V Čechách jsme jej poprvé mohli zaznamenat ve filmu Ježíš z Montrealu, kde hrál jednoho z apoštolů. Na MFF v Karlových Varech občas uváděli jeho filmy, navštívil Pražské Quadriennale. Ovšem nikdy jsme tu neměli možnost zhlédnout jeho inscenace. Až nyní v Plzni, kde zahrál svou dvouhodinovou nonstop sólovou produkci 887 hned dvakrát. A já si nenechal ujít ani jedno uvedení na Nové scéně. Vidět Roberta Lepage na jevišti a v jeho vlastní produkci bylo pro mě něco jako pro někoho jiného navštívit třeba sólový projekt Nicka Cavea.

Byla to vlastně komorní produkce, v rámci Lepageovy kariéry plné velkolepých show (i filmových) poměrně výjimečná. Dvě hodiny sám na scéně vypráví o svém dětství a skrze historii s malým h, jak říká, otiskuje i historii s velkým H. Historii québecké Kanady. A vlastně i situaci a politický a společenský kvas šedesátých a sedmdesátých let jako takových.

S velkým zaujetím a možná až dojetím se vrací do míst a myšlenek svého dospívání, vzpomíná na matku, na otce, na sousedy. Je to však návrat intelektuála, který přesně ví, co, proč a jak říká, co, proč a jak dělá. Na jevišti vystavil trojrozměrný model domu, v němž se svými rodiči a sourozenci žil, a vybavil jej malými technickými zázraky, které jednotlivé partaje domu a jejich obyvatele rozžívají, rozhýbávají. Jako bychom je právě viděli – třeba – mýt okna.

A není to jen onen 3D dům, co člověka fascinuje. Lepage – věren své zálibě v moderních technologiích – přivádí na jeviště i další scénické vymoženosti. Vidíme model québeckého náměstí s davy lidí, přes scénu jezdí malý model taxíku jeho otce (na konci si do jiného – velkého – modelu tohoto auta sedne), nahlédneme i do některých bytů. Lepage tyto objekty snímá živě kamerou, komunikuje s diváky jakoby přímo z očí do očí či skrze – na zadním horizontu promítané – snímky a obrazy. A především stále vypráví, jako bychom byli na jeho přednášce kdesi v univerzitním kampusu. Věcně a racionálně, s nadhledem a břitkostí. S obrovským porozuměním situacím a lidem, o kterých vypráví, s citlivě volenou mírou nostalgie po době, kdy se lidé o svět zajímali, politicky angažovali, byli sociálně citliví.

Lepage na setkání po představení opakovaně zdůrazňoval, že 887 je o paměti, nikoli o historii. Možná. Ale nikoli o paměti jako stavu mysli, kdy si autor nedokáže zapamatovat text básně Michèle Lalonde speak white, kterou má přednést na výroční québecké Noci poezie. Jde o mnohem víc. Máme co do činění s otiskem doby do paměti jako takové. Do paměti jedince i do paměti společnosti, z níž se tvoří současnost a hledí do budoucnosti.

A tak představení nebylo jen vzácným setkáním s osobností Roberta Lepage a jevištními technologiemi, které fascinovaly, ale konfrontovalo nás s námi samými. S naším vědomím, s naší historií, jež utváří hodnoty, kterými se řídíme, formuje naše myšlení a jednání. Je vždy dobré si uvědomit, že… nejsme sami, jak zní poslední slova básně speak white a také Lepageovy inscenace.

Ex Machina, Robert Lepage, Québec, Kanada – Robert Lepage: 887. Režie, text, scéna Robert Lepage, dramaturgie Peder Bjurman, hudba Jean-Sébastien Côté. Premiéra 14. srpna 2015 (psáno z uvedení 14. a 15. září 2022 na Nové scéně Divadla J. K Tyla v Plzni).

Ani ponětí

Zuzana Augustová

Ani v nejnovějším divadelním projektu nezapřel švýcarský režisér Christoph Marthaler (1951) své hudební kořeny. Začínal komponováním scénické hudby, později pořádal divadelně-hudební akce a happeningy, posléze začal režírovat i velké divadelní projekty. V komorní inscenaci švýcarského divadla Théâtre Vidy-Lausanne jako by se vracel ke svým počátkům. Vystačí se dvěma aktéry: hráčem na violoncello Martinem Zellerem, též autorem (výběru) hudby, a svým dlouholetým přítelem a spolupracovníkem, hercem původem ze Skotska Grahamem F. Valentinem, který s ním od mládí sdílí lásku k dada. Ta se projeví kupříkladu ve výstupu, kdy Valentine recituje stále dokola nesmyslnou hláskovou partituru Kurta Schwitterse. Jako pultík pro text použije radiátor ústředního topení a tváří se jako řečník při jakési velmi vážné poloúřední přednášce. Herecký projev obou je vůbec založen na kontrastu mezi vnější spořádaností až usedlostí (vzorně učesaná frizura, kostkované kalhoty a vestička, sako a kravata, bílé košile…) a nonsensovým, až absurdním slovním a pohybovým projevem.

Dvojice se pohybuje v konstrukci znázorňující chodbu domu s několika dveřmi do neznámých místností či bytů, z některých Valentine ze začátku energicky vychází a v jiných zas mizí. Zeller se zatím v koutě naznačujícím hudební salonek pokouší zahrát pár neumělých tónů do záznamu Wagnerova Tristana, který pouští z předpotopního kazeťáčku. Připomíná Bernhardova cirkusového ředitele Caribaldiho ze hry Síla zvyku, který se dvaadvacet let marně snaží se členy cirkusu zahrát Schubertův kvintet Pstruh, aniž se za celá léta dostali dál než za úvodní tón. Také Marthalerovi aktéři jsou takovými smutnými osamělými hrdiny, ale spíše než bernhardovskou touhou po dokonalosti jsou zasaženi melancholií a únavou ze života.

Dům se pro své obyvatele evidentně stal bludištěm, ve kterém lze energičnost a činorodost pouze předstírat rázným krokem a stiskem kliky. A co víc, dům postupně ožívá a začíná své obyvatele terorizovat. Radiátor vydává podivné zvuky a ze schránky vystřelují přehršle Biblí či letáků a atakují Valentina, který je nucen si s nimi nějak poradit. Poslední slovo však má radiátor, který se na oba nanicovaté hrdiny osopí a začne jim vyhrožovat zvyšováním teploty. Marthalerovský letargický svět je vzhůru nohama, věci v něm dávno nabyly převahy. Lidé se stali pouhými slabými objekty.

Do inscenace jako by se otiskl autentický životní pocit jejího tvůrce, již zmíněná melancholie a únava po odeznění velkolepých projektů, jako byly Hodina nultá aneb Umění servírovat (Shauspielhaus Hamburg, 1995) či Zab Evropana! Zab! Zab! Zab ho! aneb Vlastenecký večer (Volksbühne Berlin, 1993). První se vyrovnával s německou nacistickou minulostí, druhý s pádem komunismu, oba jsme měli možnost vidět na Pražském divadelním festivalu německého jazyka před třiadvaceti lety. A v porovnání s projektem Schutz vor der Zukunft (Záštita před budoucností) je aktuální večer vskutku neškodný. Marthaler ho vytvořil se Stefanií Carp pro festival Wiener Festwochen v roce 2005 na autentickém místě, ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof, jako dokumentární divadlo evokující zdejší hrůznou praxi za nacismu, kdy zde byla umučena řada postižených dětí za asistence sester a hlavního lékaře, který se po válce stal význačným dětským neurochirurgem…

Je snadné nad inscenací Ani ponětí ohrnovat nos jako nad pouhou formalistní hříčkou. Ale když si uvědomíme, že si ji režisér nadělil k sedmdesátinám, snad mu při takové příležitosti přiznáme právo na melancholickou, nenápadnou, a přitom vrcholně vtipnou pocitovou životní rekapitulaci, právě ve spolupráci s dlouholetým tvůrčím a generačním souputníkem.

Théâtre Vidy-Lausanne, Švýcarsko – Christoph Marthaler: Ani ponětí. Koncept a režie Christoph Marthaler, dramaturgie Malte Ubenauf, scéna Duri Bischoff, hudba Martin Zeller, kostýmy Sara Kittelmann. Premiéra 26. června 2021 (psáno z uvedení 15. září 2022, DEPO2015, Plzeň).

Povídky z Vídeňského lesa

Josef Mlejnek

Rakousko a Litva jsou dvě středoevropské země, neboť „střední Evropa“ v našem zeměpásu se nachází všude tam, kde se gotika snoubí s barokem. Ale jak velký je přes (alespoň v minulosti) sdílený katolicismus mezi oběma zeměmi rozdíl! Rakousko vytržené z „bavlnky“ podunajské monarchie a ze stínu aliance oltáře a trůnu, zažívající na počátku třicátých let minulého století první hnědé „záblesky“ národního socialismu – v tomto osvětí se odehrává děj hry Ödöna von Horvátha Povídky z Vídeňského lesa. Na druhém pomyslném konci je současná Litva dodnes se vyrovnávající se staletími tvrdé ruské kolonizace a později sovětské totality systematicky likvidujícími litevskou národní identitu.

Lotyšská režisérka Yana Ross přesadila děj von Horváthovy hry, kterou nastudovala se Státním divadlem mládeže z Vilniusu, z nostalgických vídeňských třicátých let minulého století do syrové litevské současnosti. Ross přejímá Horváthovu základní osnovu příběhu nešťastné lásky dcery obchodníka s kouzly, jež se vzepře sňatku z rozumu a rozhodne se jít za hlasem svého srdce.

Přesazení ovšem nelze učinit mechanicky nebo jen napolovic. Režie vypustila některé postavy a scény – vypadla například figura babičky svůdce a gigola Alfreda, již v jejím hrůzném skutku zastoupí jeho matka. Chybí důležitá zpověď hlavní hrdinky Marytė (česky Maruška, litevský přepis jména Marianna), jež ji v konfrontaci s omezeným zpovědníkem jen utvrdí v zoufalství. V úvodu se postavy postupně scházejí na pohřbu matky řezníka Oskara – z chování a gest hostů při obřadu je zřejmé, že jde pouze o zvyklostní rituál.

Místo selankovitého prostředí osmé vídeňské čtvrti Josefstadtu s obchůdky se děj později odehrává v interiéru chátrajícího postsovětského kulturáku s tělocvičnou a se zpuchřelou podlahou. V této „společenské“ místnosti a připojené kuřárně se krom jiného vedou exaltované řeči o pohnutém údělu litevského národa. V představení není místo pro idylické melodie Straussových vídeňských valčíků, nahrazuje je vyprávění zvláštních litevských pohádek, při jejichž přednesu se mi vybavily zádumčivé dřevěné figury démonů, s nimiž se lze setkat na litevských hřbitovech. Straussova hudba zaznívá až v samotném závěru – jako sarkastický komentář skutečnosti, že „přístav manželství“ představuje u Marytė slepou uličku.

Přístup Yany Ross k textu nelze nicméně označit za svévoli, i když by vzhledem k tomu, že jde v podstatě o „transplantaci“, nebylo od věci změnit název na Povídky z Vilenského lesa. Neztratí se podobným přesazením víc, než se získá? Je asi namístě vzít v úvahu časový faktor. Od napsání Povídek brzy uplyne sto let a svět za tu dobu mírně řečeno zhrubl a sestup do podpalubí všedního dne vyžaduje drsnější prostředky. Lotyšská režisérka se snaží do svého výkladu zahrnout právě tento fakt a posouvá v něm do mnohem vyostřenější podoby než rakouský dramatik mimo jiné i otázku instituce manželství. Vychyluje tím jeho poetiku k Bertoltu Brechtovi (Svatba). Nebo dokonce k Werneru Schwabovi?

Ať tak, či onak, jde o skvělé představení, jemuž dominuje výkon Pauliny Taujanskaitė v hlavní roli – jedním z vrcholných míst je scéna, kdy se Oskarova nevěsta Marytė setká v noci po oslavě s Afredem (Simonas Storpirštis) a poznají se v biblickém smyslu slova. Navíc se herečka objevuje ve třech videoklipech, když její postava ve svém pornografickém jinobytí plní příkazy a přání voyeura na Skypu. Jejího snoubence Oskara si zahrál nenápadný Sergejus Ivanovas, kterého jsme viděli v Plzni již loni v Lupově pětihodinové dramatizaci Sebaldova románu Austerlitz.

Státní divadlo mládeže, Vilnius, Litva – Ödön von Horváth, Yana Ross: Povídky z Vídeňského lesa. Režie Yana Ross, text Yana Ross a Mindaugas Nastaravičius, kostýmy Juozas Valenta a Flore Vauvillé, scénografie Justyna Elminowska. Premiéra 15. února 2019 (psáno z uvedení 16. září 2022 ve Velkém divadle v Plzni).

Shaxpearova myčka

Radmila Hrdinová

Od režiséra Viktora Bodóa v Plzni zcela jistě nikdo neočekával klasického Shakespearova Romea a Julii. Zvláště když se inscenace jmenuje Shaxpearova myčka na ulici Kertész.

Ona myčka, jež v Budapešti opravdu existuje, byla na scéně v plzeňském prostoru DEPO2015 vyvedena v hyperrealistickém stylu. Špinavé kachlíky, kabely, mycí soupravy, kanystry na benzin, bufetové okénko s podřimující pokladní a samozřejmě auta. Když do tohoto prostoru vstoupí Prolog v alžbětinském kostýmu, možná sám William Shakespeare, je bleskurychle svlečen do naha a do čista odrbán mycími kartáči. Je jasné, že takto bude odrbán i klasický text. A komu by to jasné nebylo, tak se mu dostane informace, že tohle bude totálně přepálenej Shakespeare.

A vskutku je. Viktor Bodó na besedě po představení sdělil, že jeho záměrem bylo zbavit hru jakéhokoli náznaku poezie a převyprávět ji divákům maximálně drsným jazykem plným vulgarismů, jakým podle něho mluví dnešní Maďaři. Jazyk je to opravdu drsný, což bylo patrné i z překladu. Kapuleti a Monteci tu představují pouliční gangy, jimž jde hlavně o kvalitní matroš, takže Romeovo opojení láskou k Rosalině se mění v čistě drogový rauš, stejně jako Merkuciův monolog o královně Mab. A kdo jiný by se v drogách vyznal lépe než páter Vavřinec, který má za stěnou myčky ukrytou perfektně vybavenou varnu.

Bodóův přepis Romea a Julie nemůže nepřipomenout Bernsteinovu West Side Story. Jenže to, co bylo v roce 1957 drsnou realitou, je dnes romantickou kulisou. Nová doba si žádá novou verzi tragédie, může-li v jednadvacátém století být na jevišti vůbec tragédie uvěřitelná. K té maďarské patří jak drogy, tak nahota, krev, zvratky, polámané údy, mrtvoly v černých igelitových pytlech, mobily a přepálená hudba, jež zní na monstrózní párty, v niž Bodó proměnil ples u Kapuletů. Rej fantaskních masek, mezi nimiž upoutá Eiffelova věž i magnetofonový pásek, graduje v horečnatou tančírnu, do níž je pozváno i publikum. A to mladší se v Plzni rádo zapojilo, byť i jen trsáním v hledišti. Párty přechází nenápadně v pauzu, ale na scéně to žije dál. Když jsem míjela jeviště, právě tam eiffelkový Paris souložil u zdi s paní Kapuletovou, až se mu zlomil vrcholek věže.

Vzdor vší zběsilosti a drsnosti prochází inscenací vztah Romea a Julie vlastně s autentickou křehkostí a čistotou, kontrastující s totální vnější i vnitřní špínou okolí. A mohl by tak dojít až na samý konec, kdyby ho nezradila sama Julie odmítnutím Vavřincova zázračného nápoje. Smrti přesto neujde, stejně jako Romeo. Ale není to smrt z romantické lásky, i ta smrt je vlastně víc úlet a z něho tvrdé probuzení do reality.

Bodóova inscenace by nebyla možná bez obdivuhodného nasazení dokonale sehraného hereckého týmu Divadla Istvána Örkényho, který jde do každé akce naplno, se sarkastickým humorem, jejž ale dokáže ve vteřině zvrátit v drsnou realitu.

Shaxpearova myčka na ulici Kertész je pro mě jedním z vrcholů nejen letošního ročníku festivalu. Takové divadlo se na českých scénách prostě nevidí. Je to nedostatkem odvahy režisérů, anebo herců schopných jít až na krev? To je téma na jinou úvahu, ale maďarskému divadlu je rozhodně co závidět.

Örkény István Színház, Budapešť, Maďarsko – William Shakespeare, Péter Závada, Viktor Bodó: Shaxpearova myčka na ulici Kertész. Režie Viktor Bodó, text Péter Závada, scéna Zita Schnábel, kostýmy Fruzsina Nagy, dramaturgie Sára Gábor a Tamás Turai, hudba Árpád Kákonyi a Gábor Kertesztes. Premiéra 28. září 2019 (psáno z uvedení 17. září 2022, DEPO2015, Plzeň).

Než přijdou Stouni…

Petra Zachatá

Inscenace Matúše Bachynce jako by se nemohla rozhodnout, co je její téma, zda chce zábavným způsobem vyseknout poklonu legendární skupině The Rolling Stones, anebo se trochu vážněji zamyslet nad fenoménem rokenrolu jako takovým, případně analyzovat, proč byla právě tvorba „Stounů“ celosvětově tolik úspěšná. A tak se chvíli hraje a zpívá (tvůrci ovšem nezískali práva na originální hity kapely, takže zaznějí jen písně převzaté, třeba Like a Rolling Stone od Boba Dylana), chvíli rozumuje (To jen díky nim jsme si uvědomili, že není nic špatného na tom, že máme těla a že ta těla mají tužby.) a chvíli pábí o Mickovi, Keithovi a spol. (v tomto případě docela vtipně).

Hlavním pábitelem je rocker tělem i duší v rozevlátém podání Roberta Rotha, jenž několikrát za večer nastoupí na forbínu a se sebejistotou předního stand-up komika odvypráví vtip o některém ze Stounů, případně sdílí osobní vzpomínky spjaté s tématem, vždy s vtipnou pointou. V hudebních číslech se Roth zároveň projeví jako vynikající imitátor Micka Jaggera (včetně rázovitých pohybů rukama a pánví). Až člověk lituje, že ho neuvidí interpretovat některý z největších hitů kapely (například Sympathy for the Devil, o nějž se repliky opakovaně otírají, ale jako spousta dalších evergreenů nakonec nezazní).

Kdyby inscenace sestávala především z hudebních a stand-upových čísel, mohlo by jít o příjemný oddechový kabaret, jenž by na závěr festivalu neurazil. Jenže tvůrci stounovský kolorit rámují za vlasy přitaženým příběhem na faustovské téma. Ano, i na ďábla dojde – a je to žena! (Kamila Magálová). V příběhu dále figurují vystresovaná promotérka-alkoholička (Jana Oľhová), manažer – stárnoucí sukničkář à la Hugh Hefner (Emil Horváth), někdejší groupie, nyní seniorka na vozíčku (Emília Vášáryová) a její dcera novinářka, opovrhující rokenrolem coby plodem machismu (Ivana Kuxová) a také členové ochranky (z jednoho se vyloupne dokonce docent!). A tak se více než Stouni řeší nanicovaté osobní spory a frustrace, případně se planě filozofuje, aby se zápletka nakonec svezla na vlnách magického realismu až k (pekelně) absurdnímu závěru. Ani jeden ze zmíněných herců navíc nedostojí Rothově přirozené existenci na jevišti, vytvářejí postavy přibližné, jakoby slepené z různých klišé. Není divu, když nemají valnou oporu v textu ani režii, která je povětšinou nechá jen tak pochodovat po scéně, postávat opodál či sedět na pohovce.

Je mi líto: I can’t get no satisfaction.

Slovenské národní divadlo, Bratislava – kolektiv autorů: Než přijdou Stouni. Režie Matúš Bachynec, dramaturgie Daniel Majling, scéna Barbora Šajgalíková, kostýmy Ján Husár, světelný design Ján Ptačin. Premiéra 31. ledna 2022 (psáno z uvedení 18. září na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni).

• Autor: Petra Zachatá,Vladimír Hulec,Zuzana Augustová,Josef Mlejnek a Radmila Hrdinová
• Publikováno: 3. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plzeň vskutku světová

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ