Plzeňská mozaika 2018 (No. 3)
V kontextu předchozího festivalového dne, který nabídl dva výrazné, interaktivní projekty s prvky imerzivního divadla, se hlavní sekce pátečního programu jevila poněkud krotce. Představily se dvě české a jedna slovenská inscenace, jež setrvaly na důvěrně známé půdě činoherního divadla založeného především na silných hereckých výkonech. Diváci tentokrát mohli zůstat v bezpečí svých sedaček, skryti v pološeru hlediště.
Herci z Vyrozumění se nespokojili s pouhou vnějškovou karikaturou. FOTO Roman Polášek
Herecký koncert z Arény
Komikou letošní ročník plzeňského festivalu zatím dost šetřil, a proto mnohé jistě potěšilo humorné odlehčení v podobě inscenace Havlova Vyrozumění, kterou na festival přivezla ostravská Komorní scéna Aréna. Režisérovi Vojtěchu Štěpánkovi se podařilo nalézt aktuální nerv textu. Na absurdním příběhu o zavádění umělého jazyka ptydepe, který je příslibem větší efektivity práce, tvůrčí tým neakcentuje ani tak destruktivní sílu zautomatizovaného byrokratického aparátu, ale věnuje se spíše tématu bezskrupulózního boje o moc, v němž nový firemní jazyk slouží jako pouhá záminka k sesazení protivníka. Ačkoliv hra vznikla už v roce 1965, lidské pachtění za mocí je věčné, a tak si není příliš obtížné představit, že by se něco podobného nemohlo odehrát mezi manažery některého nadnárodního firemního koncernu, natož v současné politice.
Kostýmy Marty Roszkopfové a scéna Milana Davida nicméně inscenaci dodávají humorný retro přídech. Úřad evidentně ustrnul v sobě socialismu, takže se ani nemůžeme divit, že ředitel Gross má tak nahnáno z těch nahoře, pochopitelný je také netečný postoj jeho sekretářky (Zuzana Truplová), která vyplňuje pracovní dobu česáním a nákupem pochutin. Obrovskou oporou jsou Štěpánkovi výborní herci. Každý z nich podobně jako Truplová vytváří velice komickou kreaci, zásadní ale je, že se nespokojí s pouhou vnějškovou karikaturou. Své hrdiny naopak rozžívají zevnitř, a to do nejmenšího detailu. Ať už jde o akurátního učitele takřka zamilovaně posedlého ptydepem (Vladislava Georgiev) nebo o svazácky bodrou trojici z překladatelského centra (Michal Čapka, Vojtěch Lipina, Alena Sasínová-Polarczyk), která si tupě jde pouze za vlastní potěchou. Nutné je ocenit také výkon Marka Cisovského v roli nemluvného intrikána Kubše. Herec dokázal i bez pomoci slov vybavit svou postavu slizkým intrikánstvím, které se koncentruje zejména do neúnavného přežvykování párátka v ústech.
Ředitele Grosse Josefa Kaluži utváří především jakási nanicovatá průměrnost. V zásadě není špatný, na srdci mu leží spravedlnost, ale v konfrontaci se silnějším a podlejším protivníkem (náměstek Šimona Krupy) ze sebe vydoluje dostatek prohnanosti, aby nakonec (alespoň naoko) zvítězil. Naučí se v tom chodit, jak se říká, a tak nakonec neváhá potopit ani jedinou doopravdy čistou duši na pracovišti, sekretářku Marii (dojemně naivní Pavla Dostálová), která jej platonicky miluje. Marie se stane první obětí nyní již bezskrupulózního firemního zvířete Grosse, který celý vyhazov zaonačí tak, aby mu Marie ještě poděkovala. Není divu, že se rozezní Armstrongova píseň What a wonderful world: svět, v němž je možné takto manipulovat lidmi, je vskutku zázračným místem.
Černobílá kronika podnikatelského rodu
Na úspěch Vyrozumění navázala inscenace třídílného dramatického eposu Stefana Massiniho s názvem Dynastie, kterou s brněnským Divadlem Husa na Provázku nastudoval Michal Dočekal. Rozsáhlý text zpracovává osudy rodu Lehmanů, židovských obchodníků, kteří v 19. století emigrovali z bavorského maloměsta do Ameriky, kde zbohatli na prodeji bavlny. Tři bratři, kteří v Americe začnou úplně od píky, to nakonec dopracují až na majitele jedné z největší bank. I přes lesk a slávu jména Lehman ovšem jejich rod nakonec vymře po meči, banka zkrachuje, a sága tematizující především nevyzpytatelnost kapitalismu i malichernost lidského snažení tváří v tvář smrti se tak uzavírá. Massiniho hru je přitom nutné číst nejen jako životopisný text, ale především jako velkolepý dějinný opus, který zobrazuje proměny doby (a kapitalismu): z naivního období houževnatých self-made-men pracujících vlastníma rukama se přesouváme do robustního věku páry a průmyslových investic, nakonec ale zakotvíme v abstraktní epoše burzovních machinací a filantropie.
Proměny scény v inscenaci Dynastie metaforicky odrážejí metamorfózy doby FOTO Jakub Jíra
Tento zásadní dějinný přesah textu se Dočekalovi podařilo zdůraznit. Velikou roli v tom hraje především scéna Dragana Stojčevskiho, jejíž proměny metaforicky odrážejí metamorfózy doby. Takto výtvarně čistý, podnětný scénický návrh se vidí málokdy. Zadní část hlediště zprvu vykrývá rozlehlý obdélník bílého papíru, i podlaha je bílá, zatímco okraje scény tonou v temnotě. Herci (kromě Terezy Marečkové výlučně muži) na papír kreslí – například osudové ženy bratrů – takže na pozadí postupně vzniká černobílá koláž. Stojčevski řešením scény odkazuje k poetice černobílých filmů zlatého hollywoodského období, čímž nejen symbolicky ukotvuje dění v čase a prostoru, ale také scénickému řešení dodává jemný melancholický podtón, jde o jakýsi povzdech nad časy, které se už nevrátí. V druhé půli inscenace ovšem herci křehký bílý papír strhnou a odhalí za ním stěnu z plexiskla. Vstoupili jsme do zrychleného věku recyklovatelného plastu, kdy již nestačí mít dobrou podnikatelskou intuici a zlaté ručičky. Ani mladí pravnuci nedokážou lehmanovský kolos tváří v tváři krizi a válce ukočírovat, impérium se bortí a zemřelí předci v záhrobí truchlí. I taková je doba.
Emotivní souboj se závislostí
Největším překvapením dne pro mě bylo zpracování současného textu britského autora Duncana Macmillana Lidé, místa a věci, s kterým do Plzně přijelo nitranské Divadlo Andreje Bagara. Ze začátku se zdálo, že půjde možná až o příliš expresivní produkci, která zbytečně tlačí na pilu – prvních několik scén působilo jaksi zaumně, až příliš narežírovaně, přestože očividně spěly k naturalismu ve stylu britské coolness vlny.
K vrcholům představení Lidé, místa a věci patřily scény z terapeutické skupiny. Foto Luboš Kotlár
Asi po půlhodině mě ale tvůrci vyvedli z omylu, nebývale uvěřitelné výkony herců mě i přes počáteční nedůvěru vtáhly do děje a Barbora Andrešičová si mě v roli drogově závislé Emmy naprosto získala. I na velkém jevišti Nového divadla, jehož rozměry jako by se díky velkolepé scénografii Juraje Kuchárka ještě mnohonásobně zvětšily, se podařilo vytvořit intimní atmosféru. K vrcholům představení patřily scény z terapeutické skupiny, které místy působily tak reálně, až divák zapomněl, že je v divadle. A možná se ani nebudu moc mýlit, když si troufnu tvrdit, že představení v některých divácích možná dokonce probudilo katarzní pocity.
///
Více na i-DN:
Festival Divadlo očekává aktivního diváka
…
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
…
Komentáře k článku: Plzeňská mozaika 2018 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
