Plzeňská mozaika 2018 (No. 4)

Hlavní program plzeňského festivalu se v pátek soustředil především na české alternativnější projekty. Představily se dvě náročná monodramata (Deník zloděje a Jasno lepo podstín zhyna), ale také site-specific politické divadlo (Společenstvo vlastníků). Přehlídku české alternativy završila anti-opera Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

Miloslav König si v Deníku zloděje potírá tělo směsí medu, mouky a hlíny FOTO Josefína Rašilovová

Mono…próza?

Předposlední festivalový den se divákům naskytla unikátní příležitost porovnat dvě monodramata. Prvním z nich byl Deník zloděje Divadelní společnosti Masopust, který bodoval hned ve třech kategoriích Cen divadelní kritiky, a tak není divu, že jej všude předchází skvělá pověst. V superlativech se – zcela oprávněně – mluví především o pozoruhodném hereckém i pěveckém výkonu Miloslava Königa. Také nad vyčerpávajícím výkonem Evy Salzmannové v monodramatu Jasno lepo podstín zhyna, které se uvádí v pražské MeetFactory, muselo plzeňské publikum uznale pokývat hlavou. Oba představitelé opravdu hrají jako o život, obzvláště pak König, který inscenaci oddaně propůjčuje i své vlastní nahé tělo, obřadně ho potírá medem, sype na ně mouku a nakonec moučnou bělobu své kůže pošpiní hlínou.

Obrovské nasazení hereckých protagonistů ovšem není to jediné, co mají tyto inscenace společné. Oba divadelní scénáře vznikly na základě nedramatických textů. V případě Deníku zloděje tvůrci (autorem scénáře je sám König) pracovali se stejnojmennou knihou Jeana Geneta a s barokní básnickou skladbou Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?, předlohou druhé inscenace se stal román Sáry Baume nesoucí stejný název. A právě zde se dostáváme k hlavnímu problému těchto inscenací. Při sledování obou monodramat jsem se musela neustále tázat, proč si tvůrci vybrali zrovna tyto konkrétní tituly, a až dokonce představení jsem nedostala odpověď. Ano, vždy jde o v podstatě dojemné, místy až drásavé zpovědi dvou mužů, které nabízejí skvělou hereckou příležitost – ale proč je inscenovat zrovna teď a tady, to mi objasněno nebylo.

Eva Salzmannová hraje v Jasno lepo podstín zhyna s obrovským nasazením FOTO Andrea Černá

Problém zřejmě tkví především v tom, že tvůrcům se texty nepodařilo převést do skutečně dramatického tvaru (byť by mělo jít „pouze“ o monolog). Deník zloděje tento problém zastírá mnohem lépe, a to nejen díky Königově virtuozitě. Velice důležitý podíl na tom má také mysteriózní – vpravdě dramatická – hudba Martina Dohnala, který Königa během představení temperamentně doprovází na klavír a dokonce se zapojí i herecky. Režisér (a tvůrce scénografie) Jan Nebeský vede Königa k značně absurdním jevištním akcím i k několika jemným zcizujícím efektům, čímž předlouhý proud slov alespoň trochu rozbíjí a strukturuje.

Režijní řešení, které v případě monodramatu Jasno lepo podstín zhyna vytvořila Viktorie Čermáková, působí oproti Deníku zloděje o něco rozpačitěji. Eva Salzmannová takřka bez ustání doplňuje zatěžkaný slovní proud nejrůznějšími, poměrně nevynalézavými akcemi, které ale často působí zbytečně – až příliš je z nich znát pouhá snaha o ozvláštnění. Rovněž mi nebylo příliš jasné, proč tvůrci nemohli z hrdiny monodramatu učinit ženu, když jim evidentně nešlo o věrné napodobení mužského hrdiny se vším všudy – Salzmannová se svou ženskost nesnaží nikterak výrazněji potlačit. Metoda crosscastingu můj zážitek tentokrát o žádné podprahové významy neobohatila.

Řídit stát jako SVJ

Při sledování Společenstva vlastníků od Divadla Vosto5 jsem se neubránila srovnání s inscenací Havlova Vyrozumění z ostravské Arény, která se v Plzni představila předchozí den. Režisér a autor scénáře Jiří Havelka totiž naplnil věrný portrét schůze společenství vlastníků bytových jednotek takovou spoustou absurdních výroků a byrokratického handrkování, že by se jeho text klidně mohl s Havlovým dramatem měřit. Jak už několikrát prokázal, má Havelka velký dar vystihnout politickou náladu doby, a nejinak je tomu v případě Společenstva vlastníků, které ušil přímo na míru dnešní době.

Schůze SVJ se vlastně stává jakýmsi zmenšeným modelem českých poměrů, jednotlivé postavy představují v herecké zkratce přesně vystižené prototypy českého občana. Setkáme se se zatvrzelým důchodcem typu „za komunistů bylo líp“, proti němuž stojí dvojice progresivních podnikatelů, kteří nasbírali zkušenosti v zámoří, dále je tu typický povaleč žijící na účet maminky, akurátní, nezávislá (rozuměj svobodná) čtyřicátnice, omezená, slídivá důchodkyně a nechybí ani gay-humanista, který má jistě ne náhodou titul MgA… a navíc je ze Slovenska. Kontrastní nátury obyvatel domu vedou k absurdním slovním střetům, které v divácích prakticky bez přestání vyvolávají smích.

Ve Společenstvu vlastníků se setkáme s prototypy českého občana. FOTO Jan Hromádko

Ale ani štědré dávky ryzího humoru neotupí hrot Havelkovy jasnozřivosti, která umí tít do živého. Překvapivý konec vytváří přesnou paralelu se současností a demonstruje, jak se lidé raději soustředí na svoje žabomyší války, než aby přikročili k řešení skutečných problémů. A pak se nechají vmanipulovat do volby někoho, kdo slibuje rychlé a hladké řešení, aniž by oni museli hrábnout prstem. Není vám to povědomé? Příjemným bonusem bylo, že se schůze Havelkova SVJ konala přímo v srdci města Plzně, totiž v budově radnice na náměstí Republiky.

Pravidla slušné opery

Operní experiment skladatele Michala Nejtka a režiséra Jiřího Adámka s trefně školometským názvem Pravidla slušného chování v moderní společnosti jsem si v duchu pojmenovala jako anti-operu. Adámek, rovněž autor libreta, jako by se snažil potlačit zažitou operní konvenci, jež velí inscenovat ty nejvznešenější náměty, a to s pokud možno co největší pompou. Předlohou jeho libreta se stal počin francouzského dramatika Jean-Luca Lagarce, který v roce 1994 přepracoval manuál správného chování z přelomu 19. a 20. století. Adámek stejně jako Lagarce pravidla etikety ironizuje a přetváří je v jakýsi absurdní kuchyňský seznam správných kroků, které je třeba dodržovat v tradičních společenských situacích, jako jsou křtiny, svatba, pohřeb a podobně.

Opera nahlíží koloběh lidského života prismatem absurdních pravidel etikety. FOTO Archiv festivalu

Absurditu libreta, která se bohužel částečně vytratí v neustálých pěveckých repeticích, Adámek posiluje svou režií. Diváka provokuje mnoha nonsensovými obrazy, pětici herců-zpěváků vede k sošné stylizaci a k přesným, rozfázovaným pohybům, což umocňuje dojem strojenosti, vlastně skoro strojovosti aktérů. Jako by bezejmenní hrdinové opery byli jen bezduchým produktem striktních pravidel, které utvářejí jejich životy od narození po smrt, bez naděje na osvobození z jejich okovů. Při sledování Adámkovy opery jsem nicméně měla podobný pocit jako u dvojice monodramat, totiž že se tvůrcům nedaří vztáhnout k realitě, v které žijeme. Vždyť dnešní doba trpí spíše opačným problémem. Místo svazujícího tlaku pravidel naopak bolestivě pociťujeme absenci jakéhokoliv řádu, který by nám udal směr. Adámkův a Nejtkův počin, jehož domovskou scénou je Divadlo Reduta, pobočná scéna Národního divadla Brno, tedy mohu vzhledem k této výhradě vnímat pouze jako neškodný operní vtípek, který sice pobaví, ale bohužel nemá valný přesah.

///

Více na i-DN:

Festival Divadlo očekává aktivního diváka

…

Předchozí díly festivalového zpravodajství:

Plzeňská mozaika 2018 (No.1)

Plzeňská mozaika 2018 (No.2)

Plzeňská mozaika 2018 (No.3)

…

Více o inscenacích v DN:

Deník zloděje

Společenstvo vlastníků