Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Plzeňské ozvuky (No. 4)

Plzeňský festival Divadlo mi od postavení Nového divadla připomíná jeho nakloněnou betonovou „ementálovou“ vstupní masku. Je chladný a neprostupný, s mnoha prázdnými otvory, jimiž lze vhlédnout do světa jménem divadlo. Možná však jsou ty otvory naopak chybějící inscenace či divadla, která na festival nedorazila či nebyla pozvána a my skrze ně vidíme chladný proud aut – ergo jsoucích inscenací a divadel – naproti budově, která kolem jen tak bez většího zájmu nás, diváků, projíždějí.

Festival je ale taky noblesní, elegantní, pro své konzumenty, ergo diváky, pestrý a chutný. Snad každý si v něm něco dle svého gusta najde. A když proniknete jeho otvory dovnitř, je lidsky vstřícný. Jako jeden z pamětníků (byť nikoli všech třiceti ročníků, zprvu sem z redakce jezdili jiní) si už bez něj neumím začátek sezony snad ani představit. Rozšiřuje naše zahraniční divácké obzory, je současným divadlem poučený, lze vysledovat i zajímavou dramaturgickou kontinuitu některých hostů, a to jak v zahraničním, tak i v českém programu. No a ten český program – ať se přeme a budeme o to, kdo měl či neměl být pozván – dává vždy jakýs takýs ucelený přehled o tom, co se v širokoproudém českém činoherním, loutkovém a částečně i alternativním divadle u nás odehrává, jaké jsou jeho trendy. Zatím nezmapované, přicházející trendy nejvíce mapuje program Johan uvádí a je – což opakuju snad pokaždé a doufám jednou nebudu – velká škoda, že co se zájmu diváků i péče festivalové dramaturgie a P.R. týká tak trochu festivalovou Popelkou.

A tak jsem v sobotu zašel aspoň na jednu část vedených procházek či – jak v anotaci stojí – „zásahů do veřejného prostoru“ zvaných Atlas francouzského, u nás již delší čas žijícího a česky velmi dobře mluvícího performera Florenta Golfiera. Část III. – 45-minutový performativní rituál – se odehrával v bezprostředním okolí J. K. Tyla pod Velkým divadlem. Z různých odpadků okostýmovaný multipolární klaun Golfier se vynořil z kanálu na trávníku u blízkého bazénku. A ihned začal s přítomnými diváky – bylo nás asi patnáct či dvacet – komunikovat. Prohlásil se za bojovníka za klaunokracii a vyzval nás, abychom jej následovali. Jak v pouti kolem jezírka, kde nám vyprávěl o svých kamarádech-stromech, tak v jeho ideálech. Nakonec jsme (téměř) každý přijali nějakou funkci v jeho vládě – já jsem se pohlásil za ministra parků – a Golfier nás obdaroval polystyrénovými kuličkami, zatančil v bazénu a každému vtiskl na ruku razítko s kontaktem na sebe.

Bylo to milé oživení běhu festivalu. Setkání s divadelním buskerem, pro které mám vždy slabost. Obdivuju jejich úporné klaunství ve věčném souboji s mašinerií světa. Nelze nad ní zvítězit, mnozí okolojdoucí si ťukají na čelo, a přesto tito věční blázni lidstva obcházejí ulice, náměstí či parky a v nich barví svět do duhy ztřeštěných snů a dětinské hravosti. Dokud oni budou, i svět bude.

Ale vraťme se do hlavního programu festivalu. Den začal Zápasem o generála na Malé scéně Nového divadla. Hru o nechvalně proslulém generálu Janu Šejnovi přivezla do Plzně Komorní scéna Aréna a jde o další dílo z cyklu autroské dvojice Tomáš Vůjtek (dramatik) – Ivan Krejčí (režisér) mapující bolestné okamžiky či kontroverzní osobnosti dvacého století spojené s naší historií. Předchozí hry/inscenace zabývající se Josefou Slánskou (S nadějí i bez ní, 2012), Adolfem Eichmannem (Slyšení, 2014) či divokým poválečným odsunem Němců (Smíření, 2017) byly plné napětí, tajemství, originálních pohledů na dané osobnosti, situace a dobu. Odkrývalytraumatická místa našich dějin, před kterými mnohdy zavíráme oči či je vidíme jednostranně a zjednodušeně. I příběh generála Šejny zdál se pro pokračování těchto odkrývání temných míst naší historie vhodný. Vůjtkovi se však tentokrát nepodařilo v příběhu cynického mladíka, využívajícího politickou situaci k vlastnímu prospěchu, uchopit dramaticky zajímavě. Od začátku má k postavě vysoce kritický, výsměšný přístup, který divákovi nedovoluje nacházet v ní více vrstev, více důvodů (a třeba i pochopení) pro její chování. A režisér Ivan Krejčí se rozhodl snad pro to nejhorší, co mohl. Příběh zbavuje divadelního působení (holá scéna jen s koženkovým gaučem, kancelářským stolkem, věšákem na klobouky a třemi židlemi, monotónní plné svícení) a nechává jej odvyprávět dvojicí herců-klaunů, kteří jsou dvojjediným generálovým alter egem (Marek Cisovský a Vlastimil Burda). Vzniká jakási stand up dokumentární groteska, jež je dvouhodinovým šklebem nad Šejnou a dobou, v níž žil. Tři herečky (Tereza Cisovská, Zuzana Truplová a Kristýna Panzenberger Krajíčková), jež představují jeho osudové ženy, se snaží, seč mohou, ale nic než dietní oblohou divadelně okoralého chlebíčku nejsou.

Vše napravila odpolední návštěva Moving Station. V hlavním sále hostovalo Naivní divadlo Liberec s – též autorským – zpracováním všem známé pohádky přenesené do české současnosti: Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! Čirá divadelní radost. Z práce s předlohou, z práce s loutkou, z práce s rekvizitou, se slovem, se zvukovou složkou. Liberečtí dokazují obrovskou znalost loutkářského řemesla, loutkářských tradic, jež půvabnými postupy převádějí do dnešního divadelního jazyka a humoru, aniž by se tradici vysmívali či ji nějak přehlíželi či dehonestovali. Loutky i rekvizity jim v rukou doslova tančí.

O inscenaci jsem psal do DN 20/2021 (Zpátky ke kořenům – forever!), a tak zde ocituju část textu, ke kterému nemám, co bych dodal: Inscenace se – přesně jak mají v Naivním rádi – stává v mnoha okamžicích groteskou, občas černou s prvky divokých rakvičkáren. Požírání je mnohem víc, než bývá zvykem, stejně jako je (trochu) jiné závěrečné vysvobození. Ožívají a dál žijí všichni. Včetně dvojice vlků, kteří jsou u nás přece chránění… „Měl jsi pravdu, táto, tohle je pro vlky opravdu zaslíbený kraj,“ říká nakonec mladý vlk. Můžeme se zasmát, přát vlkům volnost, ale cítíme i Peřinův společenský osten. A otec-vlk odpoví: „Ano, tady zůstaneme…“ Herci se hraním provokují, rozvíjejí i nahodilé situace, třeba když se některá rekvizita zatoulá anebo se chová nepředvídatelně. Sledujeme jakési sousedské divadlo, jehož se diváci cítí být součástí, jako přátelé, hosté. Na povrch se dere forma tradičních domácích loutkových divadel s osobitou – v tomto případě lesáckou, téměř až „trampskou“ – estetikou.

Po představení jsem se rychle vydal na Novou scénu, kde hostovalo mé milované Divadlo Husa na provázku z Brna s Mikuláškovým zpracováním Pavićova Chazarského slovníku. Inscenaci jsem viděl již v pražském Divadle Archa letos v únoru, nicméně jsem na ni zvědavý – jak bude působit ve zdejším prostoru s vysokou elevací a jak (a zda) se mé tehdejší rozčarování promění. Nicméně rozpaky, které jsem měl již v Praze, přetrvaly, možná se i prohloubily. Mikulášek se snaží výtvarnými a hudebními prostředky vyvolat magické, borgesovské vnímání světa a jeho (fiktivní) historie, snaží se vytvořit a stupňovat divadelní magii, jíž by diváci bezvýhradně podlehli. Ovšem zvolené protředky nemají takovou výtvarnou sílu a působivost jako třeba Lepageovy (abych zůstal u festivalových zážitků), herci nejsou schopni tak neuchopitelného „pikantního“ herectví jako třeba Lynchovi v obdobně mysteriózním Twin Peaks (tento film mně připadal ke zvolené Mikuláškově a Cpinově estetice nejblíž), a tak je inscenace víceméně jen opulentní divadelní přednáškou s neobjasněnou kriminální zápletkou, pseudodokumentem o vybájené, neexistující civilizaci. Režisír kouzlí, výtvarník (Marek Cpin) též, zní magický hlas Leonarda Cohena, výsledkem je ale jen snaha o kouzlení, snaha o magii. Mrtvé divadlo v rudém prostoru tápajících, ve výškách a po zemi se zmítajících, umírajících a zmrtvýchvstávajících herců.

Vše ale vynahradil večer – Shaxpearova myčka v ulici Kertész budapešťského Örkény Színház v režii Viktora Bodóa. Absolutní divadlo se vším, co to obnáší. Razantní, raperská úprava – či spíš předělávka (Péter Závada) – Shakespearova Romea a Julie přenesených do automyčky dnešní Budapešti, v podstatě do rámů současného industriálního velkoměsta jako takového. Do uzavřeného ghetta agresivity, vulgárnosti, násilí a sexu. Autoři čerpají z mnoha pop-kulturních odkazů, nebojí se nejtvrdších slov i situací, jsou drsní, brutální. Přesto stále nad věcí, se silným intelektuálním tahem. Po celé dvouapůlhodinové (s přestávkou) představení cítíme řízenou nadsázku, nadhled, ironii, výsměch. Všech, všemu a všem. A přesto herci zobrazují ty nejcitlivější, nejbolestnější, neuralgické, třaskavé bolesti lidských duší vystavené vřavě současného světa, jeho agresivnímu bojovému stavu, jeho běsnění. Ostrá, jasně formulovaná kritika této civilizace, což potvrdil i režisér na diskusi po představení, kdy osvětloval řadu situací a odkazů na konkrétní maďarské reálie. Skvělí herci, bolestné fyzické divadlo, rázný hip-hop a street dance, krev, sex a rock´n´roll. Divadlo-show, divadlo-droga, divadlo-očistec. Včetně překvapivého a naprosto logického (a vtipného) závěru. Co víc chtít?

///

Více o letošním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:

Festival Divadlo oslaví 30. narozeniny

Festival DIVADLO slaví třicetiny

Plzeňské ozvuky (No. 1)

Plzeňské ozvuky (No. 2)

Plzeňské ozvuky (No. 3)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 21. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plzeňské ozvuky (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ