Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Plzeňské ozvuky (No. 5)
Poslední den festivalu bývá vždy tak trochu na okraji přímých reflexí a diskusí, neb všichni se již chystají na odjezd či záhy odjíždějí a není čas na setkávání, pře a předávání zážitků. A tak netuším, jak kolegové nedělní produkce vnímali. Odjížděl jsem záhy po závěrečném představení Slováků festivalovým busem, kde jsme se již bavili spíše o přicházejících dnech každého z nás než o festivalovém dění. A tak tento svůj text vrhám do prostoru, aniž bych příliš tušil, jaké byly reakce ostatních.
Dopolední představení Do hajan! královéhradeckého Divadla Drak jsem vynechal. Viděl jsem inscenaci před rokem na festivalu Regionů v jejím domácím prostředí a ani tam mě nezaujala natolik, že bych si myslel, že patří na plzeňský festival. Jde o celkem vtipnou, tématu adekvátně zahranou klaunérii, nepřekračující ovšem potenciál divadla pro děti. Dva malí sourozenci, hraní ovšem zkušenými „dospěláky“, nemohou usnout, a tak blbnou. A do jejich pokoje občas vstoupí tatínek… Nevím, jestli některý – byť geniální – klaun dokázal kdy zahrát předškolní dítě (asi ano), ale mně hraní takto malých dětí dospělými vždy nějak drhne. Tedy i zde. Překvapilo mě, že tak „starou“ inscenaci (premiéra 26. 9. 2020) do Plzně pozvali, když v Draku od té doby vzniklo několik – podle mne – zajímavějších a podstatnějších produkcí – R.U.R. 2.0, Slož si, Expedice: Má láska či nejnověji Antigona. Ta by mě – i proto, že jsem ji zatím neviděl – zajímala nejvíc.
Takoví jsme byli… Z výstavy fotografií Jaroslava Prokopa ve Smetanových sadech. Foto Vladimír Hulec
A tak můj nedělní program začínal až ve 13 hodin, kdy na Malé scéně vystupovala Miřenka Čechová se svým sólem Baletky. Ale ještě předtím jsem si prohlédl panely u Smetanova parku mapující historii festivalu fotografem Jaroslavem Prokopem. Je to kus historie nejen festivalu, ale i českého a zahraničního divadla, přehlídka osobností, z nichž některé již bohužel nejsou mezi námi. A také přiomínka, jak mladí a veselí jsme kdysi byli. Třeba v roce 1994 zakladatelé festivalu a jeho hlavní organizační osobnosti Stanislav Doubrava a Karel Král a za nimi Královi tehdejší redakční kolegové Marie Reslová a Ondřej Černý. Informativní, věcné a fundované texty na panelech sestavil další jejich tehdejší redakční kolega (a – stejně jako Marie Reslová – později i můj redakční kolega v Divadelních novinách) Jan Kerbr.
Ale pojďme do Malé scény. Performerka, autorka, režisérka, pedagog a občanská aktivistka Miřenka Čechová tam předvedla svůj několikaletý opus magni Baletky. Nejprve vznikla kniha mapující formou deníkových záznamů a různých odkazů, vzpomínek, snů a vizí autorky její studia Pražské taneční konzervatoře koncem tisíciletí. Ostrá kritika školy a jejích metod a současně i otisk devadesátých let v Praze očima teenagerů. Kniha vyvolala řadu polemických i souhlasných reakcí, v roce 2020 ji revue Taneční zóna věnovala celoroční seriál s řadou, fotografií, ohlasů a diskusních příspěvků. V době pandemie vznikla on-line živá produkce metaBaletky a z ní čerpá i již regulérní inscenace Baletky. Každý ze jmenovaných výstupů je jiný, akcentuje trochu něco jiného. Zatímco kniha je vhledem do vnitřního světa a dospívání mladinké autorky hledající své místo ve svět (včetně linie objevování bratra/sestry, která v divadelních zpracováních není), jsou MetaBaletky již reakcí dospělé ženy. jež se v nich soustředí na téma psychických manipulací dospívajících dívek školou. A Baletky jsou již plnohodnotným fyzickým divadlem o smyslu života a občanské angažovanosti v něm. Samozřejmě vždy s ústředním tématem začínajících baletek (studentek konzervatoře) a jejich výchovy nahlížené skrze vlastní bolestné zážitky. Ovšem nebojte, nejde o žádný horor či drastickou obžalobu. Vše je podávané s vtipem a nadhledem za pomoci různých technickým postupů včetně animovaných filmových dotáček a živé hudby.
Miřenka Čechová v Baletkách. Foto FB
Po premiéře Baletek v únoru tohoto roku jsem reagoval na některé kritické ohlasy uveřejněné v blogu Nadivadlo (zde) těmito slovy: Na začátku znějí nahrané výpovědi dětí o jejich snech stát se baletkami či baleťáky. Poté zareaguje Čechová. Nejprve slovním komentářem a pak nahým sólem (s humorným sebeironickým komentářem na jeho konci) /v Plzni daleko ostřeji ala divoká šelma podaném – pozn. aut./ a ke konci představení – cele oblečená – řekne: „Teprv teď jsem opravdu před vámi nahá.“ A úplně na závěr: „Proto vždy hraju o život.“ Je to odvážné, razantní, domyšlené jednání a postoj. Vede diváky k přemýšlení o tématu i formě představení, o Čechové coby osobnosti, která se před námi/diváky odhalovala. Mluví o sobě i o tématu: Kde je zranitelná a co je – pro ni – banalita (nahé tělo). /…/ Čechová hraje s nebývalým osobním nasazením, téma vnímá víceméně existenciálně jako hledání/objevování identity mladého, pochybujícího člověka v jemu nepochopitelném světě či prostředí. A dalším velkým tématem je smysl umění/baletu. Vše performeka podává divadelně osobitě, originálně, svébytně. A to nejen tematicky a obsahově, ale i náročným tanečně fyzickým herectvím, výtvarnou složkou, filmovými projekcemi i zvukovou/hudební stopou. /…/ My jako diváci často tendujeme k interpretaci díla skrze formu (zde v úvodu nahotu, později třeba hru se zkřiveným zrcadlem či akci ve vodě), ale Čechová – aniž by se této interpretaci bránila – nám ukazuje či nabízí ještě další, či možná dokonce jiné interpretace viděného. Komunikuje s námi formou, svým tělem i slovy a vede nás i sebe k přemýšlení. Tím se její produkce obohacuje o další, intelektuální rozměr, kdy umělec otevřeně před divákem zkoumá sám sebe, přemýšlí o sobě. A o tyto své myšlenky a obavy se s diváky dělí.
A přesně takové Miřenka Čechová a její Baletky byly i v Plzni. Jedná se o zcela zásadní a ve všech ohledech vysoce kvalitní produkci české performativní a taneční scény. Zde hledejme styčné body s aktuálním divadelním děním ve světě. Třeba i s Lepagem, abych zůstal v plzeňských festivalových mantinelech. Oba se ohlížejí za svým životem a podávají zprávu o tomto světě.
Kam směřuje a jaká je situace české a slovenské divadelní kritiky? O tom se diskutovalo v parteru Velkého divadla. Foto Vladimír Hulec
Po představení jsem přešel do Velkého divadla, nejprve na veřejnou diskusi o české a slovenské divadelní kritice, kterou iniciovala a připravovala redaktorka Lidových novin Jana Machalická. Ta ovšem na asi hodinovém setkání v parteru divadla absentovala (kvůli onemocnění musela urychleně z Plzně odjet) a ti, kteří ji nahradili – Jan Jiřík, Jakub Škorpil a dva mladí slovenští divadelní publicisté – trochu nevěděli, kam téma směrovat. Dlouze a rozvláčně se mluvilo o situaci divadelní reflexe po listopadu 1989 na Slovensku, a když už se začalo téma obracet i k Česku a našim problémům, když začali mluvit přítomní čeští divadelníci (Štěpán Otčenášek, Dora Viceníková) a publicisté (Radmila Hrdinová, Marie Reslová), muselo se končit. Škoda. Téma je to nevyčerptelné a obsáhlé, ale právě proto myslím je třeba jej neustále orat a mluvit o něm. Zvlášť když mezi přítomnými byla řada mladých – mne neznámých – tváří, pravděpodobně studentů diavdelních škol.
Veronika Korytářová dává do role Vlasty Buriana vše. Foto Roman Dobeš
V 15:30 začínalo představení Divadla F. X. Šaldy Burian mapující život krále komiků Vlasty Buriana z pera a v režii hvězdy současné české dramatiky Tomáše Dianišky. Inscenaci jsem nedávno viděl v pražském Švandově divadle, a tak jsem zůstal jen na první polovinu, abych stihl ještě dění alternativní scény v Moving Station. Prostor liberecké inscenaci vyhovoval, ostatně je velmi podobný její domácí scéně. Ovšem při druhém zhlédnutí vyplpouvá na povrch ještě víc než poprvé popové Dianiškovo psaní. Nedělá si velký problém s vnitřními pohnutkami osob, nehledá širší kontexty a neznámá fakta. Spolehne se na rychlou (obávám se, trochu povrchní) rešerši a rychlou jevištní – situační i textovou – zkratkou vytváří kaleidoskop komediálně laděných situací, z nichž vytváří portrét osobností, jimiž se zabývá. V případě Buriana myslím už zašel ve zkratce až příliš daleko. Neodděluje problematické vzpomínky Marvana či jiných Burianových spolupracovníků či lidí mu blízkých od faktů či nacházení hlubších důvodů jeho jednání. Sleduje příliš obsáhlý oblouk Burianova života a nestačí se pak podrobněji zahledět a zamyslet nad jeho poválečným pádem způsobeným českou závistí a malostí (a samozřejmě i nastupujcím režimem). Velký problém vidím i v použití playbacku při zpěvu dobových písní, zvlášť když DFXŠ má i operní a muzikálový soubor a nebylo snad tak složité obsadit i jejich členy. A tak vše leží na famózním výkonu a nasazení Veroniky Korytářové, která do role dává vše, co dokáže. Jen díky ní stojí za to inscenaci vidět.
O přestávce jsem se tedy vytratil a běžel do Moving Station zhlédnout představení Vrány agilního pražského dívčího souboru fyzického divadla Holektiv. Inscenaci jsem viděl dokonce potřetí. V Praze ji hrají v Českém muzeu hudby na Malé Straně, což dispozičně nebylo od vysokého vstupního prostoru nádraží Movin Station příliš vzdálené. Jen jsme jako diváci byli blíž dění než v Praze a akustika byla přece jen echovitější, než by bylo záhodno. Ale zážitku z křehkého představení to nijak neubíralo.
Padesátiminutová produkce je svým způsobem tanečně-pohybovým klipem k lidové písni Mezi horami, známé v podání pražského Čechomoru, doplněné řadou dalších motivů a citací z české lidové hudby, symboliky a slovesnosti. Na kruhovém jevišti stojí vysoký sloup s krátkými dřevěnými tyčkami-stupínky (později operativně dívkami vyndavanými a zasunovanými do jiných výšek) a na něm sedí dvě vrány – taneční aktérky padesátiminutové produkce – Andrea Vykysalá a Karolína Křížková. Do sálu vstupuje violoncellistka a zpěvačka Terezie Vodička Kovalová s věncem kvítí ve vlasech a začne hrát a zpívat tuto smuténku. Vrány – tanečnice v prostých černých šatech – se probouzejí, sestupují na jevišťátko a komunikují spolu. Vzniká jemná hra snů, emocí, myšlenek, dialog mezi tanečnicemi i mezi nimi a hudebnicí. Ta zprvu sedí na okraji jeviště a pak se – stále hrajíc na viloncello – přesune k mixpultu, aby mohla použít i různé elektronické možnosti opakování či zmnožování zvuku. Je to na můj vkus až příliš hebké, sametově artistní (takto hraje a vystupuje například Zuzana Lapčíková), krve a vášní zbavené, ale otisk průzračnosti lidové poezie a táhlého smutku nad smrtí a koncem lásky a současně touha po její věčnosti je natolik intentizvní, že se nechám hudbou i děním unášet až do závěrečných slov Tu šla Anička, plakat Janíčka / Hneď na hrob padla a viac nevstala dobrá Anička… doprovázených dlouhými tóny violoncella.
Večer už na programu bylo jen závěrečné představení Slovenského národného divadla z Bratislavy Než přijdou Stouni… Očekávání snad trochu komerční, nicméně hudebně výrazné produkce o kapele Rolling Stones s jejími písněmi se nenaplnilo. Opulentní scéna s rozloženými nástroji skupiny nekorespondovala s komorním děním, jež se téměř celé odehrávalo na předscéně. Vlastně vše podstatné by se dalo shrnout do velice vtipných standupových výstupů (vlastně jakési zasvěcené, fandovské přednášky o skupině) charismatického Roberta Rotha. Ostatní byla jen nepříliš zahuštěná a nepříliš chutná, rozpačitá omáčka toporně sestaveného textu o lidech kolem skupiny a jejích fanatických fanoušcích (či odpůrcích) s mravoučnými okamžiky lidských lásek a slabostí. A když jsme se dozvěděli, že skupina nedala autorská práva na své písně, a tak mohou znít jen převzaté písně z repertoáru Stones (končilo se Dylanovou Like a Rolling Stone), smysl celé taškařice se notně vytrácel.
Inscenace je údajně na Slovensku velmi populární a její dvojí uvedení v Plzni (i následující den v rámci tradičního Epilogu) svědčí o předpokládaném zájmu i ze strany plzeňských nefestivalových diváků. Nicméně její pozvání do Hlavního programu považuju za velký úlet a omyl festivalové dramaturgie. Ono se občas stane, že se neseženou práva či nastane jiný karambol, a vznikne polovičatá inscenace, kde všichni zachraňují, co mohou, nicméně pak by měla v tichu odeznít doma a neměla by se vozit na prestižní akce. Nejen plzeňský festival, ale i bratislavské SND tím ztrácí (mezinárodní) kredit.
A zase za rok… Foto Vladimír Hulec
Třicátý ročník festivalu skončil, ať žije jednatřicátý. Snad se na něm všichni ve zdraví sejdeme.
///
Více o letošním festivalu Divadlo Plzeň na i-DN:
Festival Divadlo oslaví 30. narozeniny
Festival DIVADLO slaví třicetiny
…
Komentáře k článku: Plzeňské ozvuky (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
